Přečteno

Tereza Matoušková - Vílí Kruhy

14. ledna 2015 v 10:26 | Selenne
Když bohové z Aze zničili svět na Souši, stvořili si nový pod mořem - ponuré místo osvětlované mechanickým sluncem. Po tisíciletích, během nichž v Podmoří vznikla rozvinutá civilizace, se objevila nová božstva. Otevřený konflikt mezi dvěma pantheony skončil křehkým příměřím. Místo rozkvětu však přichází další krize.

Po hravé odbočce Hladových přání se Tereza Matoušková vrací k událostem na velkém jevišti Podmoří. Mechanické slunce pohasíná, staří bohové se zavřeli ve svých příbytcích a mladé příliš tíží hříchy minulosti. Podmořské národy si tak musí pomoci samy. Kolují zkazky o moci, která dokáže udržet zmírající vegetaci i bez slunečního světla. Vládnou jí Víly, zahořklé bytosti, které se nikdy nesmířily se zánikem života nad hladinou. Osud ostatních kultur je nezajímá a jejich kouzla se živí krví.
Schyluje se k válce, která nebude mít vítězů.


ereza Matoušková je jednou z malé hrstky mladých autorů, kteří mi nadále dávají naději v oprášení a obnovu české fantastické scény. Nový příběh Vílí kruhy, který je dalším kusem do drsné a blyštivé mozaiky jejího světa Podmoří, nás seznamuje s novou krizí podmořského arcanepunkového světa - Mechanické slunce už nefunguje tak dobře, jako kdysi. Válka je na spadnutí. A naši hrdinové musí opět zahodit všechny své osobní problémy, neshody mezi sebou i vnitřní démony, pokusit se konflikt vyřešit a zároveň u toho nezemřít.

Vílí kruhy jsou nejspíš prozatím nejdrsnějším příběhem Podmoří. Zkrátka a dobře, čím víc autorka píše, tím víc se se čtenářem a svými postavami nebabrá. A to je zatraceně fajn. Kromě linii našich čtyř hlavních hrdinů doplňuje ještě příběh Ladony, zajaté víly, která byla prodávána pro potěšení a Kerabrita, boha smrti, který byl dříve velkým drakem, než jej rozpůlili vedví.
Já osobně si nejvíc oblíbila Kerabritovu část příběhu. Ačkoliv je vidět jistý vliv řecké mytologie, Matoušková nám podává originální obraz boha, který je pouhou polovinou, uvězněnou v podobě, která mu byla vnucena a z níž se snaží dostat. Ladona se mi ze všech tří propojených příběhů zdála nejslabší - nevím, její postava mě děsně rozčilovala svým chováním a nedokázala jsem se s ní nijak stotožnit, natožpak si přát, aby celý příběh přežila. Co se týče ústřední čtveřice, která nás doprovází prakticky celým (doposud vydaným) cyklem, pak mě mile překvapilo, že mě autorka přesvědčila, abych konečně vzala na milost Kerdeu. Nevím, z celého Podmoří mám nejvíc ráda dvojici Zorena-Femorian, Atalan je trochu v závěsu kvůli svým milostným eskapádám, ale pro něj jsem pookřála. A navzdory tomu, že je Kerdea velmi dobře napsaná, prostě mě její postava rozčilovala. Tady to rozčilení překvapeně tolik nevládlo, dokonce se při čtení stalo, že mě k ní přepadly náhlé sympatie.
Autorka tentokrát prozkoumává mnohem víc země na Severu, kde vládnou víly. A jak to u ní bývá, tohle nejsou žádné půvabné, křehké a nesmrtelné bytůstky, které tančí na paloučku při měsící, ale divoké, nelítostné amazonky, se kterými bych si skutečně nerada zatančila.

Vílí kruhy je další epizoda do velkého opusu Podmoří, ačkoliv autorka se příliš nebabrá s chronologií svých příběhů a běžnému čtenáři mohou být některé věci trochu zmatečné, dokáže je vysvětlit, aniž by tím zbytečně zdržovala děj. (I tak, je to jeden z mála mínusů, které Matouškové můžu a musím vyčíst.) Pokud jste zbaštili sladká a kraťoučká Hladová přání a toužíte po něčem drsném, svěžím a originálním, pak můžete s klidem sáhnout po Vílích kruzích. Jak už jsem říkala, je načase naši fantastickou scénu oprášit. Tenhle drsný, severní vítr by mohl být skvělým začátkem.

Moje hodnocení: 8.5 / 10
Reakce po dočtení:

Jojo Moyesová - Než jsem tě poznala

7. září 2014 v 23:03 | Selenne L. Athi
Louisa Clarková je obyčejná dívka žijící mimořádně obyčejným životem. Má ráda svou práci v bistru, svého dlouholetého přítele a svět, který končí s hranicemi malého rodného městečka. Svůj život by za nic nevyměnila. Když však bistro zavřou, Louise měnit musí. Svět Willa Traynora naopak žádné hranice nemá. Je to svět adrenalinu, velkých obchodů i peněz, svět možností bez omezení. Will svůj život miluje. Když ho však nehoda upoutá na kolečkové křeslo, ví, že už ho nebude moci žít jako doposud.
Jen těžko si lze představit více nesourodou dvojici než náladového a depresivního Willa a jeho novou optimistickou a upovídanou ošetřovatelku Louise…
Romantický příběh o dvou lidech, kteří nemají nic společného, dokud jim láska k nohám nepoloží celý svět. S ním však i otázku, jak vysokou cenu je člověk ochoten zaplatit za štěstí toho, koho miluje.

___________________________________________


O 'moderním Pygmalionu', jak někteří knize Než jsem tě poznala Jojo Moyesové říkají, jsem toho moc neslyšela. Dokud moje milovaná matinka nedostala jeden výtisk od tety se slovy, že bychom si ji měli mezi sebou určitě všechny půjčit. Já jsem se dostala jako druhá na řadu, takže jsem byla na tuhle romantickou záležitost zvědavá a okamžitě jsem se pustila do čtení.

Dopředu řeknu - k hlavní hrdince jsem si těžko hledala cestu. Louisa Clarková mi od začátku nebyla příliš sympatická. Otázkou zůstává, zda to tak trochu nebyl autorčin záměr. Mladá, trochu naivní žena, která vede nijaký život, nechává se využívat vlastní rodinou a navíc má přítele posedlého sportem, který jí nejspíš jednoho dne požádá o ruku. Možná.
S druhým hlavním protagonistou, Willem, jsem takové problémy neměla, přesto mi občas přišlo jeho chování trochu bipolární, naštěstí se to postupem příběhu spraví a člověk chápe jeho motivy a dostane na stříbrném talíři nepěkný obrázek někoho, komu jediná nešťastná událost může naprosto a dokonale převrátit život vzhůru nohama.
Vývoj vztahu mezi Louisou a Willem je jádrem celého příběhu, bohužel kvůli tomu není věnováno příliš prostoru ostatním postavám, spíše jen takové 'nahlédnutí' a 'otření' o životy ostatních (což je trochu na škodu, protože mám prostě slabost i pro plně rozvinuté vedlejší postavy, ale budiž, nemůžu chtít všechno). Už od prvního setkání (a koneckonců i samotné anotace), je nám všem jasné, že spolu ti dva skončí, což občas působí trochu nuceně a nahozeně. Ne vždycky je vývoj jejich vztahu věrohodný kvůli jejich naprosto rozdílným povahám - přesto Jojo Moyesová navzdory svému 'romantickému' tónu nebojí zatnout drápky do kruté reality a věnovat se tématu, do nichž se pustí jen málokterý autor románů (s milostnou tématikou), tedy do života postižených lidí na vozíčku. Díky tomu si příběh dokáže relativně držet úroveň a nespadnout do klišé 'zachránili jsme se navzájem a změnili jsme si životy'. Ano, svým způsobem tímhle kniha končí a ačkoliv stále nejsem tak úplně spokojená, jakým způsobem Jojo Moyesová nakonec příběh Willa a Louisy ukončila, budiž jí odpuštěno.

Je to čtivé, dojemné a má to ostřejší říz reality, který mi vehnal slzy do očí.
Co víc si od takové romantické, odpočinkové záležitosti přát.

Moje hodnocení: 7 / 10
Reakce po dočtení:

Leigh Bardugo - Grisha: Ruin and Rising

23. srpna 2014 v 22:07 | Selenne L. Athi
RECENZE MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY.
RECENZE NA PŘEDCHOZÍ DÍLY: SHADOW AND BONE | SIEGE AND STORM

Hlavní město padlo.
Darkling vládne Ravce ze zlomeného trůnu.
Národ ted závisí na zraněné Přivolávačce Slunce, zostuzeném stopaři a hrstce jedinců kdysi mocné, magické armády. Hluboko v prastarých tunelech se oslabená Alina musí podrobit Apparatovi kvůli potřebné ochraně a jeho fanatikům, kteří ji uctívají jako Svatou. Její plány však následují jinou cestu, honbu za mystickým ohnivým ptákem a nadějí, že bastardí princ stále žije.
Alina bude muset utvořit nová spojenectví a odložit staré rivality, aby s Malem včas chytila Morozovova zesilovače. Avšak s tím začíná odhalovat i Darklingovu minulost a pravou náturu jejich pouta a její vlastní moci. Ohnivý pták je jedinou věcí, která stojí mezi Ravkou a jejím zničením - a snažit se zmocnit se ho může stát Alinu budoucnost, za kterou bojuje. [opět velmi špatně přeložená recenze]

___________________________________________

Závěrečný díl Grishy skrývá mnohá překvapení, odhalení a vyústění. A ačkoliv ne se všemi jsem tak úplně spokojená, musím hned na úvod říct - tahle trilogie rozhodně stojí za přečtení.
Ale popořadě - Alina se pro mě stává jednou z nejlépe napsaných hrdinek YA literatury. Od naprosto bezvýznamné kreslířky map po Přivolávačku Slunce, budoucí královnu Ravky, nejhledanější osobu v království po Svatou si prošla skvělým vývojem se všemi pády a vzestupy a navzdory pár neshodám v jejích rozhodnutích musím říct, že mě její příběh nadchl a bavil až do samého konce. S její dětskou láskou a stopařem Malem mám stále rozporuplný vztah - v některých momentech mu člověk fandí víc než Darklingovi, v jiných by mu nejraději dal přes pusu. Odhalení, které má s ním klíčovou spojitost a které úplně mění kurz celého příběhu, mi sice přišlo únikové a trochu sešité horkou jehlou na koleni, ale budiž - proč si trochu nezariskovat a nezvýšit sázky hlavních hrdinů? Darkling bohužel nemá tak velkou úlohu jako v předchozích dvou dílech, tedy spíš, že není na stránkách přítomen, ačkoliv se dostaneme k jeho samotným kořenům a pochopíme jak jeho, tak motivy jeho matky Baghry, která s finálním dílem získává další rozměr a stává se společně se svým synem jednou z nejzajímavějších postav celé série.
Nikolai, Genya, David a ostatní by potřebovali ještě pár stránek k tomu, aby si jich člověk dostatečně užil (osobní názor), přesto mají dostatek prostoru na to, aby byl i jejich příběh dotažen do konce a čtenáři bylo líto, že je opouští. Obzvláště Genyině příběhu dávám velké plus za to, jak poměrně velkou část mu autorka v Ruin and Rising věnovala.

Tempo příběhu se více houpe mezi pomalejším a zběsilým a stává se vyváženým mixem obou předchozích dílů. Co se týče vyústění samotného příběhu - někdy bych autorce vynadala za příběhové smyčky a uspěchání některých dějových linií, na které si mohla vzít 'mnohem víc času'. Osobně bych klidně obětovala rychlost tempa příběhu k dotažení všech dějových linií až do konce. V druhém díle si na to prostor udělala, tak proč ne i ve finále? Je škoda, že některé vztahy postav a konce nejsou takové, jak by si je čtenář představoval, přesto bylo už od začátku příběhu jasné, že je tímhle směrem chce autorka vést. Samozřejmě, ne všichni jsou pak některými závěry spokojeni, ale upřímně - kdy byl závěr některé série natolik uspokojivý, aby se líbil všem?

Decentní závěr skvělé, neotřelé trilogie ze světa inspirovaného starým Ruskem.
Brzy po nich sáhnu znovu. Už teď se nemůžu dočkat, co si pro nás Leigh Bardugo nachystá příště.

Moje hodnocení: 8 / 10
Reakce po dočtení:

Leigh Bardugo - Grisha: Siege and Storm

16. srpna 2014 v 10:33 | Selenne L. Athi
Temnota nikdy neumírá.
Hnána přes Pravé moře, pronásledovaná životy, které vzala v Prasklině, Alina se musí pokusit začít nový život s Malem v neznámé zemi. Zjišťuje, že začít znovu není úplně jednoduché, když je člověk Přivolávačkou Slunce a svou identitu musí udržovat v tajnosti. Nemůže utíkat před svým osudem, ani před svou minulostí dlouho.

Darkling přichází z Praskliny s děsivou novou mocí a nebezpečným plánem, který bude testovat hranice přirozeného světa. S pomocí neblaze proslulého kapitána se Alina vrací zpátky do království, které opustila, odhodlaná bojovat proti mocnostem, které chtějí Ravku zničit. Ale jak její moc sílí, Alina postupně sklouzává do temné hry zapovězené magie a vzdaluje se od Mala.
Brzy si bude muset vybrat mezi svou zemí, vlastními ambicemi a láskou - nebo bude riskovat, že v nadcházející bouři všechno ztratí.

___________________________________________

Druhý díl Grishy, který ztrácí rozvleklost prvního, 'představovacího' dílu a nabírá plné obrátky. Představuje nové postavy, rozvíjí ty, které už známe. Atmosféra houstne, napětí stoupá a nejedna z postav dokáže představ svými nečekanými rozhodnutími.

Leigh Bardugo tentokrát rozehrává hru, kterou naťukla v předchozím díle, ve kterém se hraje o nadvládu, moc nad Ravkou, ale i o srdce všech přítomných hrdinů. Osobně musím vyzdvihnout způsob vývoje, kterým tu Alina prochází - neztrácí sebe samu, přesto se stává více ambiciózní, více ctižádostivou a mocichtivou. Její hra na kočku a na myš s jejím 'protivníkem' a zároveň svůdcem Darklingem (jak tohle jméno jen přeložit???) dostává na zcela nových obrátkách.

Autorka v Grishě dělá jednu velmi kouzelnou věc, ve které mnozí autoři selhávají - totiž, že své hrdiny neodsuzuje, nebo je neškatulkuje. Skrze Alininy oči si čtenář může udělat na každou z jednotlivých postav svůj vlastní názor, aniž by dokázal vlastně pořádně posoudit, která z postav je 'hodná, či zlá'. Dokonce i samotná Alina dělá rozhodnutí, které mohou překvapit a s kterými člověk může nesouhlasit, na druhou stranu chápe její motivy a důvody, proč dělá to, co dělá. Bardugo dává svým hrdinům na výběr, stejně tak je ukazuje čtenáři v nejrůznějších světlech a stínech. Díky tomu získávají nejen na plastičnosti a živosti, ale i obliby u čtenářů.

Tempo příběhu tentokrát nenechá čtenáře vydechnout, ani mu pořádně dát čas k tomu, aby se rozhodl, na kterou stranu se vlastně nakloní. Na Alininu, která se rozhodla uchopit svou moc jako Přivolávačka Slunce, jako živá Svatá a bojovat proti králi a Darklingovi? Nebo na stranu Darklinga, Černého Heretika, který se chystá ovládnout všechnu známou zemi, aby navždy skončila válka mezi zeměmi o hranice? Či snad na stranu královského bastarda a druhého prince trůnu Ravky, Nikolaie, kterému záleží na dobru země a jeho lidu a který je pro to odhodlán udělat cokoliv?

Dospělejší, temnější, divočejší.
Leigh Bardugo překonala všechna moje očekávání.
Neskutečná jízda, která rozhodně stojí za to si ji zopakovat.

Moje hodnocení: 8.5 / 10
Reakce po přečtení:

Leigh Bardugo - Grisha: Shadow and Bone

15. srpna 2014 v 14:02 | Selenne L. Athi
Prasklina stínů, pás země plný temnoty, děsivých monster žíznících po lidské krvi, pomalu ničí kdysi mocný národ Ravky. Alina, bledý a osamělý sirotek, v sobě objeví unikátní moc, která ji znenadání vrhne do světa královské magické elity - Grisha. Může být skutečně klíčem k zacelení temné Praskliny a osvobození Ravky?
Darkling, stvoření ze svůdného kouzla a děsivé moci, vůdce Grishy. Pokud chce Alina naplnit svůj osud, musí odemknout zámek ke své moci a čelit tak jeho nebezpečné přitažlivosti.
Ale co Mal, Alinin kamarád z dětství, na kterého Alina nedokáže jen tak zapomenout?
[těžkopádně přeložená oficiální anotace]

___________________________________________

Poslední dobou jsem si vyvinula určitou averzi k young adult žánru, ve kterém se vše vypráví v první osobě. Důvod takového stylu je mi doposud neznámý, nebo spíš to, proč je tolik oblíbený v tomto žánru. Chápu, čtenář(ka) se může s hlavní hrdinkou lépe stotožnit, na druhou stranu je pak mnohem obtížnější vykreslit ostatní postavy z prvního pohledu natolik, aby byl/a čtenář(ka) zaujat/a i jimi. V případě Shadow and Bone se to autorce více než povedlo. A ještě mnohem víc.

Osobně jsem se téhle knihy trochu bála. Zejména proto, že jsem na ni všude slyšela chválu a prakticky žádnou stížnost. Je to young adult, je to fantasy a je to o dívce, která v sobě objeví nadpřirozené schopnosti a, světe, div se, je jí předurčeno zachránit svět. Dokonalý mix donekonečna omílaného klišé? Oh a zmínila jsem, že se kolem hlavní hrdinky motá víc než jeden pohledný muž?

Takže co je na Shadow and Bone tak jiné? Upřímně, když jsem začala knihu číst, nenacházela jsem prozatím odpověď. Alina mi přišla jako každá jiná hrdinka - prachbídně obyčejná, přesto 'jiná', 'výjimečná'. Leigh Bardugo se však nebojí do svého čtenáře pořádně opřít hned v prvních několika kapitolách a navzdory docela pozvolnému ději, sem tam rozvlněném nějakou akcí a nebezpečím, není tempo příběhu nijak zvlášť dechberoucí.
Hlavní kouzlo trilogie totiž spočívá v nezvyklém prostředí a v mytologii, kterou kolem vás autorka nenápadně rozprostírá jako vychytralý pavouk svou pavučinu. Než se stačíte nadechnout, jste lapeni v jeho síti a nedokážete se jen tak odtrhnout od jeho lepkavých vláken. Svět Ravky je inspirován starým Ruskem, díky čemuž je v textu spoustu 'rusky znějících' slovíček a pojmů. Bardugo dávkuje drobné příběhy, které dotvářejí celistvou a barvitou mozaiku jejího světa, který žije a dýchá a mrazí.

Co se týče hlavních postav - navzdory vyprávění z pohledu Aliny dostaneme docela pestrou, barvitou škálu, která se postupně načrtává a rýsuje. Alina postupem příběhu roste, podléhá kouzlu pozlátka v Malém Paláci, ale i přitažlivosti s Darklingem (fuj, fuj, tohle je špatně přeložitelné jméno a nejraději bych ho neskloňovala), který je přitažlivý svou tajemností a vlastně tím, že o něm pořádně nic nevíme. Bardugo láme stereotyp 'hrdinčiny krásné nejlepší kamarádky' v podobě Grishy Genyi Safin, která je sice dvorní loutkou, ale zároveň si zachovává svou hrdost. S Malem se člověk setkává spíše v Alininých vzpomínkách, protože je po většinu příběhu nepřítomný, přesto si už na něj čtenář dokáže udělat nějaký názor.

Romantika a milostná zápletka tu sice má svou roli, tak však rozhodně nezastiňuje cestu samotných hrdinů, za což rozhodně zvedám palce nahoru. Jazyk Leigh Bardugo je poměrně strohý, přesto výstižný a člověku se dostane snadno pod kůži. Sem tam tempo zakolísá z rozvleklého do divokého, naštěstí způsobené samotným vývojem příběhu, než samotnou potřebou 'zachránit a zrychlit děj'. Co ještě dodat?

Pro mě osobně jedno z nejpříjemnějších knižních překvapení tohoto roku.

Moje hodnocení: 7.5 / 10
Reakce po dočtení:

Cecelia Ahern - Love, Rosie

25. července 2014 v 13:25 | Selenne L. Athi
Rosie a Alex jsou pro sebe jako stvoření. To je fakt, o němž vědí všichni ostatní. Jen oni dva ne. Nejlepší přátelé už od dětství, jejich vztah je bližší každým dnem do okamžiku, kdy se Alexova rodina rozhodne opustit Dublin a odstěhovat se do Bostonu. V tu samou dobu se Alex a Rosie rozhodnou přihlásit na vysoké školy ve Státech. Ona se dostane do Bostonu, on na Harvard. Vše se ale změní, když Rosie otěhotní s jedním ze svých spolužáků ten samý večer, kdy se měla s Alexem znovu setkat. Rosiiny plány se rozpadají a ona je nucena zůstat v Dublinu a stát se svobodnou matkou, zatímco Alex jde dál, stává se doktorem a postává novou lásku.
Jenže osud o těchto dvou neřekl poslední slovo a skrze dopisy, e-maily, vzkazy a škálu zmeškaných příležitostí mají tihle dva možná ještě šanci být spolu.

___________________________________________


Protože mě navnadila chystaná adaptace se Samem Clafflinem a Lily Collins, rozhodla jsem to s Cecelií Ahernovou zkusit ještě jednou po tom hodně silném fiasku, který si u mě udělala Vzpomínkami na zítřek. A to mluvím skutečně mírně.
Přečetla jsem si anotaci, věděla jsem, do čeho jdu.

Abych řekla pravdu, Love, Rosie má vážně zajímavý nápad i provedení. Člověk se prakticky přímé řeči nedočká, přesto se děj posouvá korespondencí mezi několika postavami, včetně ústřední dvojice, které samozřejmě celému příběhu vévodí. Postavy o daných událostech mluví většinou jako o vzpomínkách, ovlivněnými emocemi a skrytými tužbami. Sem tam probíhá konverzace v chatovacích místnostech, jinak se příběh odvíjí v mozaijkách dopisů a e-mailů. A překvapivě to příběh docela drží a čtenář pořád čeká, kdy se ti dva pitomci konečně dají dohromady. Jenže...

Je mi jasné, že Cecelia Ahernová chtěla své knize dodat pořádné drama. Když už to vypadá, že Alex s Rosie konečně budou spolu, vždycky se do toho něco přimotá a pak se stane nějaká nepříjemnost, z níž oba dva vyjdou s úplně odlišným názorem a tak se zase od sebe na nějaký čas vzdálí. Taková situace se člověku může zdát naprosto normální, kdyby jí autorka neomílala s obměnami po celou knihu. Někdy v polovině to tak čtenáře začne unavovat a nejraději by pravdu hlavním postavám omlátil o hlavu. Navíc přibývájí další dopisy mezi ostatními postavami - nad některými se člověk sice dost pobaví, jiné jsou tu však naprosto zbytečné a člověk si říká, proč je tam autorka vlastně dává.

Co se týče samotných postav, osobně jsem si více oblíbila Alexe. S Rosie jsem měla těžkosti se stotožnit většinu knihy, hlavně právě v té druhé polovině, kdy mi její postava nadále připadala dětinská, ačkoliv dotyčné bylo už přes třicet. Abych příliš neprozrazovala s konce knihy, jsem s ním nakonec docela spokojená. Na druhou stranu čtenář trochu kroutí hlavou, protože si projde s hlavními hrdinami všemi těmi obstrukcemi a šílenostmi, než se konečně dočká klišovitého konce.

Nejsem z toho rozčilená jako ze Vzpomínek, přesto v duchu doufám, že film tentokrát předčí mé očekávání a i samotnou knihu. Ano, čte se to dobře. Ano, má to zajímavý nápad. Ale připadá mi, že je to zbytečně odfkláknuté a v některých místech až zbytečně překombinované. Škoda, mohla to být větší romantická pecka.

Moje hodnocení: 4.5 / 10
Reakce po dočtení:




Garth Nix - Staré království: Lirael

18. července 2014 v 16:08 | Selenne L. Athi
RECENZE NA PŘEDCHOZÍ DÍL | SABRIEL
Matka ji opustila, o otci netuší vůbec nic. Žije s rozvětveným clayrským společenstvím v obrovském komplexu jejich ledovce, nikdy se ale necítila jako jedna z nich. Touží po Zraku, vrozené schopnosti všech Clayr zřít budoucnost, touží stát se tím, čím není - pravou dcerou Clayrů. Přesto se osud Starého království ocitá v jejích rukou. Byla předurčena, aby se ujala nebezpečného úkolu - musí odvrátit sílící moc skrytého zla, jež se znovu chystá převzít vládu nad královstvím. Na cestě potkává prince Sametha, příslušníka abhorsenského královského rodu, který se rovněž vzpírá odkazu předků, a jejich cesty se spojují...

___________________________________________

Lirael se odehrává takřka dvacet let po ději Sabriel. A navzdory tomu, že se tu se Sabriel opět setkáváme, tentokrát dostává hlavní slovo nová hrdinka jméněm Lirael, která navzdory svému věku stále nemá dar Clayrů.

Oproti Sabriel je Lirael nejen delší, ale i mnohem emotivnější příběh - Garth Nix tentokrát dává větší prostor rozvoji postav, než samotnému ději, proto jsem se v některých částech knihy dokázala s Lirael mnohem víc stotožnit než se Sabriel. Osobně se mi do paměti zaryl začátek, kdy hlavní hrdinka přemýšlí nad tím, jestli by se neměla zabít, protože doposud nemá schopnosti a tak její život nemá smysl. Málokterý autor má tolik odvahy, že na čtenáře hnedka vybalí zprávu, že by se hlavní hrdina nejraději zabil. Garth Nix to však udělá takovým způsobem, kdy nejen čtenář dokáže s Lirael soucítit, ale i jej napínat, zda to hrdinka udělá či ne. K Liraelině příběh se přidává i druhá dějová linie, která představuje Sabrielina syna Sametha, který se má stát dalším Abhorsenem, jen kdyby... No, jen kdyby se mu do toho chtělo. Princ Sameth pro změnu láme klišovitý obrázek hrdiny, který neohroženě jde za svým, i když má strach, tak je plný naděje a odhodlání splnit svou povinnost. Sameth je však mladý muž, který se svému úkolu nejen brání, ale i zbaběle vyhýbá.

Garth Nix si tentokrát dává na čas s rozvojem postav, prostředí, ale i samotným dějem. Ačkoliv v Lirael mnohem více skáče mezi dějovými i časovými liniemi hlavních hrdinů, stále dokáže udržovat hutnou atmosféru, kdy čtenář ví, že se na další stránce stane něco, co rozhodně nečeká. Opět bojuje proti zavedeným klišé několika nečekanými zvraty (jmenovitě důvod, proč Lirael prozatím nedostala dar Clayrů, nebo jaký je její skutečný vztah k Samethovi) a postupně své hrdiny ponořuje do stále temnějšího prostředí. Oproti Sabriel má Lirael otevřený konec, takže čtenář je prakticky povinen sáhnout po pokračování v podobě Abhorsenky, která příběhy Sabriel, Lirael, Sametha, Prubíře a jejich zvířecích průvodců v podobě Nezbedné Fenky a kocoura Macka uzavírá.

Sečteno a podtrženo - Lirael je v některých ohledech mnohem lepší než Sabriel. Tam, kde v Sabriel víc ubíhal děj, tam si Nix dává pauzu pro své postavy. Přesto svět Starého království rozhodně neztrácí své kouzlo, ani svou temnou atmosféru, kterou čtenáře drží v napětí od první do poslední stránky.
Moje hodnocení: 9 / 10
Reakce po dočtení:

Mark Lawrence - Roztříštěná říše: Trnový Princ

21. června 2014 v 17:47 | Selenne L. Athi
Mějte se na pozoru před Trnovým princem... Když mu bylo devět, sledoval, jak mu přímo před očima zavraždili matku a bratra. Když mu bylo třináct, byl vůdcem bandy krvelačných banditů. Do patnácti má v plánu být králem... Nastal čas, aby se princ Honorous Jorg Ankrath vrátil na hrad, který kdysi opustil, a přihlásil se o dědictví, které mu po právu náleží. Svět se pro něj změnil v den, kdy visel na trnech ostnovníkového keře a sledoval, jak muži hraběte Renara vraždí jeho matku a mladšího bratra. Od té chvíle prahne Jorg po pomstě. Život a smrt pro něj představují jen obyčejnou hru - hru, ve které nemá co ztratit, ale ve které může vyhrát úplně všechno. Jenže v otcově hradě na něj nečeká nic, než zrada. Zrada a temná magie. Je možné, aby osamělý chlapec, byť nade vší představu divoký a zvrhlý, porazil nepřátele, jejichž moc přesahuje i ty nejbujnější představy?

___________________________________________

Pokud něco nedokážu upřít Trnovému princi, pak je to způsob, kterým svého čtenáře drží na svých stránkách od té první do poslední a hustí do něj jednu zrůdnost za druhou. Vážně, člověk by si řekl, že hlavní hrdina už udělal hodně zvrhlostí, ale pak ho dalších deset stran přesvědčí o opaku.

Trnový princ mě hodně zaujal svou anotací. Upřímně, mohla bych spočítat na prstech jedné ruky knihy, které jsou vyprávěny spíše z pozice někoho, koho bychom považovali za "antihrdinu", ne-li přímo za záporáka celého příběhu. A že se navíc podíváme hlavní postavě do hlavy a prozkoumáme i to nejtemnější zákoutí jeho mysli, to už jsem vůbec nečekala.

Přesto jsem... Od toho čekala prostě víc. Navzdory tomu, že autor psychologii svého hlavního hrdiny docela zvládá, některé Jorgovy vnitřní monology a promluvy už mi postupem příběhu začaly být otravné. Ano, pochopila jsem, že jsi opravdu prožraný hnilobou skrz naskrz, nemůžeme se posunout dál? Je opravdu obtížné pokusit se stotožnit s postavou, která hned na prvních stránkách vypráví, jak ve svých třinácti letech znásilňuje a vraždí a pokud se mu někdo znelíbí i z jeho vlastních lidí, tak nemá problém ho zprovodit ze světa. Ano, na jednu stranu velice přitažlivý nápad, na druhou trochu chatrné provedení.

Navzdory tomu, že atmosféra příběhu je ponořená do bláta, deště a špíny, pak jsem po celou dobu čekala na nějaký nečekaný zlom, který by měl nějakým radikálním způsobem posadil na židli. A děj, jakým se Trnový princ vydal, k tomu dost vybízel. Ale ani ten pořádný kopanec nepřišel a já si pořád nejsem jistá, co jsem si z téhle knihy vlastně odnesla.
Zajímavé postavy? Příliš ne. Návraty do minulosti a vysvětlení, proč titulní hrdina dělá to, co dělá, jakkoliv se mi to může nelíbit? Ani to mi příliš nestačilo. Jorg splňuje onen příběhový rámec, kdy se jako hlavní hrdina plahočí kvůli "vyššímu cíli" někam, část knihy putuje tam a pak část zase zpátky. A navzdory pár překvapením, které si autor připravil pro svého hrdinu na konci, má očekávání Trnový princ prostě nenaplnil.

Podtrženo a sečteno - nápad rozhodně svůdný a zajímavý, provedení už ne tak povedené. Hutná, místy až mrazivá atmosféra, přesto žádná z výraznějších postav, které bych alespoň jednou držela palec v dlani, aby se jí něco nestalo. V některých chvílích jsem si říkala, že se autor možná až zbytečně odlepuje od pevné půdy temné fantasy a zabředává kamsi mezi hranice historie a sci-fi, ale budiž mu odpuštěno. Trnový princ je Lawrencovou prvotinou - ne úplně nanicovatou, přesto si myslím, že by se dalo ještě pár míst i vzhledem k autorově nezkušenosti v literární branži vypilovat natolik, aby mě to nakoplo sáhnout po pokračování. Bohužel, nestalo se tak.

Moje hodnocení: 4.5 / 10
Reakce po dočtení:

Garth Nix - Staré království: Sabriel

7. června 2014 v 16:44 | Selenne L. Athi
Sabriel vyrostla daleko od Starého království, tajuplného světa, kde vládnou magické síly a kde mrtví nezůstávají mrtvými. Jednoho dne záhadně zmizí její otec a Sabriel se musí vydat na cestu plnou nástrah, aby jej zachránila. Jejími jedinými zbraněmi jsou meč a sedm kouzelných zvonků, jejími průvodci na nebezpečné pouti se stávají kocour a záhadný mladík. Nemůže si být jistá nikým a ničím, protože ve Starém království nic není takové, jak se na první pohled zdá…

___________________________________________

Doposud si pamatuju, že Sabriel byla jedna z prvních "dospělejších" fantasy knih, které jsem četla. Nebo spíš knih, jejichž hlavní postavou je dospívající hrdinka, která se ocitá nejen na prahu dospělosti, ale i svého životního poslání. Po letech jsem se rozhodla knihu si konečně opatřit a při té příležitosti si ji znovu přečíst.

Garth Nix je rozhodně zajímavý tím, že na malém prostoru toho dokáže hodně říct. Ačkoliv se zdá, že Sabriel začíná docela rozvláčně a podobně jako mnoho dalších fantasy knih pro dospívající - hrdinka se dozví o ztrátě svého rodiče, rozhodne se vzít do ruky otěže svého osudu, najít svého rodiče a pokračovat v jeho šlépějích. A ano, Sabriel taková klišé rozhodně naplňuje a zpočátku se může zdát, že děj je možná až příliš rozvláčný a kromě pár drobnějších, akčnějších epizod se vlastně nic neděje. Dřív, než si to čtenář vůbec uvědomí, ho kniha vtáhne do děje a nepustí. A člověk pak ani nemá čas žasnout na klamným prvním dojmem, protože bude mít až příliš starostí s tím, co se děje hlavním hrdinům.

Postavy nedělají žádné vylomeniny, naopak jsou velmi dospělé a ačkoliv nejednou dělají špatná rozhodnutí, čtenář jim prostě drží palce od začátku do konce. Sabriel si krade prakticky celý děj pro sebe. Přemýšlí hlavou a neutíká před tím, co jí čeká. Její společník Prubíř, kterého vysvobodí ze zakletí, je sympatický hrdina a ačkoliv spíše hraje druhé housle a hlavní slovo má vždycky Sabriel, není na tomhle postu nijak degradován, nebo zesměšňován (berte si příklad, milý autoři a autorky fantasy). Nemluvě o tom, že romantická linie je tu jemně vykreslená, ale zároveň úplně minimální - když se probouzí prastaré zlo a Staré království umírá, člověk má jen málo času na nějaká sladká slůvka a polibky po třešněmi.

Garth Nix má veliký talent na zajímavé, neobvyklé inovace, které přináší mezi zažitá klišé fantasy žánru. Svět Starého království je zvláštním mixem našeho moderního světa se středověkými prvky. Svou magii koncipuje jako vyvolávání znaků, ale to není nic proti tomu, jak zajímavě je vykreslen jeho koncept nekromancie a jejich Abhorsenů, kteří ukládají všechno mrtvé ke spánku. Osobně bych přidala těch reálií sem tam víc, autor se o historii své země a o tom, co a jak vlastně vzniklo, jen otírá. Dostatečně pro příběh, ale já osobně bych klidně snesla víc.

Doplňující temná, místy až hororová atmosféra je jen sladkou třešničkou na tomhle skvěle napsaném fantasy dortíku, ke kterému se stojí za to vracet. Škoda, že svou slávu si získala až pár let po svém vydání a u nás tahle kniha tak trochu zapadla.

Moje hodnocení: 8.5 / 10
Reakce po dočtení:

Susan Ee - Pád andělů

30. května 2014 v 15:37 | Selenne L. Athi
Je to šest týdnů, co andělé apokalypsy sestoupili na zem a zcela ovládli dosavadní poklidný chod moderního světa. Ve dne jsou lidé v San Francisku, kde žije i Penryn a její rodina, zastrašováni pouličními gangy, v noci tu panují strach a podezření. Penryn se snaží v chaotickém městě přežít a ochránit svoji rodinu, ovšem do té doby, než je její sestra Page unesena anděly. Penryn je ochotná pro záchranu sestry udělat cokoli...

___________________________________________

Knihy s milostnými příběhy o andělech a lidech jsou skoro stejně oblíbené jako upíří romance. Ale co když se andělé vrátí místo milostného vzdychání k trestání lidí? Nebo lépe řečeno k samotné Apokalypse? Susan Ee se podařilo skloubit docela děsivý obrázek postapokalyptického světa s brutalitou a krutostí, ale i lehkým milostným příběhem, který rozhodně neurazí.

Příběh je vyprávěn z pohledu hlavní hrdinky Penryn, která se musí starat o svou poněkud rozpadlou rodinu skládající se z ochrnuté sestřičky Paige a matky, která trpí schizofrenií. Penryn je sympatický příklad hlavní hrdinky, která nejenže je nesmírně loajální a milující, ale také to má v hlavě srovnané. Navíc se o sebe rozhodně umí postarat, přesto nepůsobí dojem nabušené superhrdinky. Bohužel její postava je maličko podřízená ději, takže kromě pár střípků z jejího života, které spojuje s některými lidmi ve svém okolí, o ní příliš nevíme. Přesto je představena do té míry, kdy jí člověk fandí a doufá, že svou sestru skutečně zachrání. Co se týče padlého anděla Raffa (jen tydýt by nevěděl, jaké jméno se za touhle zkratkou skrývá), i on by potřeboval trochu prohloubit postavu v rámci pozadí, na druhou stranu je to docela sympaťák. Jeho a Penrynin vztah překvapivě nijak neruší tempo děje a naštěstí není ani jádrem pudla celého příběhu. Bodové plusy přidávám i za jeho vývoj, který v podobném duchu bude snad pokračovat i v příštím díle, ačkoliv si poslední dobou říkám, kdy dostaneme ya knihu, která se obejde bez milostné zápletky. Ale to jen tak na okraj.

Co mě překvapilo a zároveň potěšilo, bylo celkové zvládnutí autorčina postapokalyptického světa. Jasně, mohl by být prohlouben a víc ukotven, na druhou stranu to vyrovnává nelítostný způsob, s nímž autorka ke čtenáři a samotné hrdince přistupuje. Chudák Penryn si pro záchranu sestry prochází nejednou nelehkou situací, přičemž o brutalitu, krev a utržené končetiny není nouze. A to, v jakým způsobem nakonec vyustí Penryninu záchranu sestry, mě naprosto dostala. Šokující a drsný závěr, který by snad měl trochu silnější dopad, kdyby ten konec nevyzněl tak nadějně. Škoda tohohle malého, zmařeného potenciálu v některých drobnostech, jinak se však jedná o nadprůměrný počin, který stojí za přečtení.

Moje hodnocení: 7 / 10
Reakce po dočtení:

Scott Orson Card - Zakletá

23. května 2014 v 13:15 | Selenne L. Athi
Orson Scott Card, jeden z nejznámějších a nejuznávanějších spisovatelů současnosti, v Zakleté transformoval nadčasový příběh o Šípkové Růžence do originální fantasy překypující napětím a romantikou.
V okamžiku, kdy desetiletý Ivan narazí v hustém lese Karpat na tajemnou mýtinu, se jeho život navždy změní. Na vrcholu podstavce uprostřed mýtiny spatří ležet krásnou zakletou princeznu Katarinu, kterou hlídá tajemná nestvůra, jež ho zažene na útěk. Nyní je Ivan americký postgraduální student, který před sebou má slibnou budoucnost a je zasnoubený s ženou svých snů. Přesto stále nemůže zapomenout na ono setkání, i když se sám sebe snaží přesvědčit, že to byl pouze výplod dětské fantazie. Poté, co se vrací do rodné země, najde i tajemnou mýtinu. Tentokrát však neuteče. Tentokrát probudí krásnou princeznu polibkem… a vstoupí do světa, který zmizel před tisícem let.
Napínavý a vtipný příběh o střetu různých světů i kultur. Zakletá je originální román o lásce a osudu, jež překonají staletí… a o temné síle, která je pronásleduje celé věky. Orson Scott Card je neuvěřitelně skvělý vypravěč. A Zakletá je toho důkazem!

___________________________________________

Jeden z kousků, které jsem si vypůjčila z knihovny a nemohla se dočkat podle poměrně kladných recenzí, až si jej přečtu. Samozřejmě po úspěšném složení zkoušky dospělosti (ano, ještě to ode mě budete poslouchat dlouho), jsem se rozhodla sáhnout po Zakleté jako po první z mé vysoké hromádky knih, které na mě čekají k přečtení. Byla jsem prostě zvědavá na amerického autora, který se rozhodl zasadit svou Šípkovou Růženku do Ruska, Ukrajiny a Ameriky 90. let.

Zakletá má sympatické hlavní postavy v podobě Kateriny a Ivana, mě osobně však nejvíc bavil Medvěd, bůh podroben moci Baby Jagy a Ivanova matka, Ester. Ačkoliv Cardovy postavy nedělají nelogické vylomeniny, podobně jako samostatný příběh bohužel trpí jednou vadou - přílišným popisem. Kde autor zvládá popsat vnitřní pochody svých hrdinů, zajímavě a dynamicky mění úhly pohledu bez jediného varování (pokud tedy nepočítáme samostatné kapitoly Baby Jagy), tam skomírá na přílišné popisnosti samotného děje. Místo toho, aby postavy mluvily a doplňovaly vedle svých vnitřních pochodů místo i aktivní přímou řečí, tam příběh žalostně skomírá na popisech. A popisech. A popisech. Autorův styl, kde místo skutečného konání jen donekonečna popisuje, co ten a ten udělal a jak na to ostatní reagovali, aniž by alespoň jedinkrát přenesl čtenáře do místa dění a hodil ho rovnýma nohama do přímé řeči a živého dialogu, knize strašlivě ubírá na tempu. A přitom je to vážně škoda, protože Orson Scott Card se s novodobou Šípkovou Růženkou popral docela zajímavě a neočekávaně a ačkoliv některá rozuzlení už byla předem jasná, přesto jsem z nich měla radost.

První polovina knihy má zajímavý náboj, kdy se hlavní hrdinové perou nejen s Babou Jagou, ale i mezi sebou, jakmile se však kniha přehoupne do druhé poloviny, už i tahle složka se vytrácí a kromě závěrečného souboje jsem trochu skřípala zuby nad tím, jak to autor celé zakončil. Navzdory dospělejšímu a jiskřivě jízlivému tónu svého vyprávění ze Zakleté je nakonec přeci jen pohádka, která sice neurazí, ale zato však kvůli nadbytečným popisům a ztráty zajímavého prostředí v druhé půlce knihy příliš nenadchne.

Škoda, mohlo to být minimálně o dvě třídy lepší.

Moje hodnocení: 6 / 10
Reakce po dočtení:

Kendare Blake - Anna: Anna krví oděná

29. března 2014 v 14:23 | Selenne L. Athi
Cas Lowood zdědil vzácné poslání: zabíjí mrtvé.
Před ním to dělal jeho otec, dokud nebyl hrůzně zavražděn duchem, kterého měl zabít. Vyzbrojen otcovým tajemným a smrtícím athame, Cas cestuje po zemi se svou čarodějnickou matkou a kocourem, který větří duchy. Společně se vydávají po stopách legend a místního folklóru a snaží se držet krok s mrtvými zabijáky. Otravné věci jako budoucnost neřeší a přátele si drží od těla.
Když přijedou do nového města, aby našli ducha, jemuž místní říkají Anna krví oděná, nečeká Cas nic než obvyklou rutinu: nastěhovat se, vypátrat a zabít. Místo toho ale najde běsnící prokletou dívku, přízrak, s jakým se dosud nesetkal. Stále nosí šaty, které měla na sobě v den své brutální vraždy roku 1958. Tehdy byly bílé, ale teď jsou rudě potřísněné a kape z nich krev. Od své smrti Anna zabíjí každého, kdo se opováží vstoupit do jejího opuštěného viktoriánského domu, kterému kdysi říkala domov.
Avšak z nějakého důvodu Casův život ušetří.

___________________________________________

Poměrně útlá duchařina vypráví příběh 'lovce duchů' Casia Lowooda, který se žene za jediným cílem - zabít co nejvíc duchů, než oni zabijí jeho. Navzdory tomu, jak tenhle nápad připomíná seriál Supernatural, musím přiznat, že mě tahle malá strašidelnost neskutečně příjemně překvapila.

Kendare Blake vykreslila svého hlavního hrdinu velice zdařile, dokonce se jí podařilo nesklouznout do klišé temného mstitele, ale kluka, který svou úlohu bere takhle vážně proto, že to prostě nikdo jiný dělat nemůže. Vedlejšími postavami se nebojí lámat některé klišé literatury pro dospívající a udělat lidské a chybující postavy. Na to, jak je vlastně kniha krátka, tak je doslova nabita akcí a člověk ji jen tak neodloží. I kdyby chtěl. Samotné vyvrcholení příběhu je skvěle vyústěné - Kendare Blake nechává malé háčky prakticky v každé kapitole a je jen na pozornosti čtenáře, jak moc se jich chytne, nebo ne. Vztah mezi Casem a Annou je lehce šílený a ačkoliv na jednu stranu působí trochu nuceně, na stranu druhou se alespoň nezpomaluje příběh, naopak ho tlačí mnohem rychleji dopředu.

Anna krví oděná mě vážně příjemně překvapila. Jak mrazivou atmosférou, tak občasnými dost drsnými způsoby, jak zachází se svými hrdiny. Nemluvě o tom, že dokonce i mě v některých chvílích vážně běhal mráz po zádech a páni, to už se mi dlouho u žádné knížky podobného ražení nestalo. Jednoduchá duchařinka, která rozhodně neomrzí a ani nebude nudit s otevřeným koncem, kvůli němuž určitě stojí za to sáhnout po druhém dílu.

Já po něm teda rozhodně sáhnu.
Moje hodnocení: 8 / 10
Reakce po dočtení:

Veronica Roth - Divergent: Divergent

29. března 2014 v 14:05 | Selenne L. Athi
Chicago, budoucnost. Obyvatelé města, které obklopuje jen močál a obepíná ostnatý drát, jsou rozděleni do pěti frakcí. Beatrice je čerstvých šestnáct a přišel čas vybrat, do které frakce chce patřit, které ctnosti se chce na celý život odevzdat. Překvapivé rozhodnutí jí do cesty přivede osudového kluka - úchvatného, ale taky trochu nesnesitelného. Beatrice zjišťuje, že ve společnosti, která se jeví tak dokonalá, vzrůstá napětí a hrozící nebezpečí lze zažehnat jen jedním způsobem, který ji ale možná zničí.

___________________________________________

Ve svém plánu víc číst v angličtině jsem se rozhodla koupit si Divergent v angličtině. Poslední dobou si hodně dávám pozor na trendy, které hýbou internetovým, potažmo pak čtenářským světem. A k takovým (i když už teď maličko starším) trendům Divergent patří. A vzhledem k těm desítkám recenzí, které jsem proletěla očima, jsem vlastně nevěděla, co od toho očekávat. Jedna věc je slyšet stále chválu a prakticky žádnou kritiku, druhá je pak jít do čtení knihy s takovýmhle očekáváním. Takže jsem si prostě řekla, že se odtrhnu od názorů jiných a budu číst bez jakéhokoliv očekávání.

V téhle dystopii je svět jednoduše rozdělen do několika frakcí, v níž si lidé váží pouze pár jednotlivých vlastností jedince. Ostatní musí být potlačeny, protože to od vás přece společnost očekává. Pokud nebudete míchat vlastní ambice s odvahou, pokud nebudete chtít kromě vědomostí i být laskaví k ostatním, pak jste naprosto v pořádku.
Hlavní hrdinka Tris bohužel takové 'štěstí' nemá - při svých zařazovacích testech se projevila tak, že by mohla patřit klidně do dvou, tří frakcí zároveň. A to prostě není správné. Beatrice, nebo Tris, jak si později začne říkat, je dobře načrtnutá postava, ačkoliv od jisté doby jsou její akce trochu předvídatelné. Občas mi připadá, že v tomhle případě autorka trochu záměrně tlačí své postavy do jistých pozic, z nichž se pak nemohou pohnout dál. A to sice není úplně špatně, ale člověk ztrácí onu dynamiku příběhu, kdy si není jistý, co dalšího mu tahle postava přichystá. Její instruktor Čtyřka, který patří mezi čtenářsky nejoblíbenější postavy téhle série, mě nijak... ehm, neuchvátil? Nevím, možná je to tím, že se chová naprosto normálně a pochopitelně. A jinak mě ničím nějak zvlášť neohromil. Přesto, přiznejme si, young adults literatura občas potřebuje takového hrdinu, který neběhá za hlavní hrdinkou jako ztracený pes, popřípadě jí neustále neodhání pryč se svou tajemností.

Veronica Roth se nebojí do svého čtenáře prát jednu akci za druhou, ani házet pořádné klády svým hrdinům pod nohy. Přesto mohla dát trochu větší prostor vývoji vztahu mezi Tris a Čtyřkou, nebo trochu víc věnovat čas tomu, proč vlastně bojovat proti zavedeným frakcím. Na druhou stranu je tu hlavní hrdinka vedena hlavně svým vlastním bojem o přežití, aniž by musela vklouznout do role 'zachránkyně světa'. Konec mi přišel až trochu příliš uspěchaný, navíc si Roth trochu nevydařeně zahrála na pana G.R.R. Martina a pár postav bez milosti odpravila. Bohužel v tak rychlém sledu, že ani chudák Tris, ani čtenář z toho nemohou dostat pořádně emotivní ránu do břicha, protože je to prostě až příliš rychlé. A maličko nahodilé, ale budiž tenhle fakt odpuštěn.

Divergent mohl být ještě o třídu, dvě lepší, co si budeme povídat. Přesto konečný výsledek, celkový obrázek toho, co všechno nám Veronica Roth se svou dystopií přinesla, také není úplně k zahození. A vzhledem k mé vzrůstající apatii vůči neustále se opakujícím dystopickým scénářům, mě Divergent docela bavil.

Moje hodnocení: 7 / 10
Reakce po dočtení:

Neil Gaiman - Křehké věci

27. prosince 2013 v 17:45 | Selenne L. Athi
Tajemný cirkus vyděsí publikum na jediném mimořádném představení a pak zase zmizí do noci, přičemž si jednoho z diváků vezme s sebou... V novele odehrávající se dva roky po událostech z románu Američtí bohové navštíví Stín staré skotské sídlo, aby vzápětí zjistil, že se stal hlavním účinkujícím v prastarém obřadu zahrnujícím stvůry a smrt... Slavný detektiv Sherlock Holmes musí v Hugem oceněné povídce zasazené do podivně proměněné viktoriánské Anglie vyřešit nanejvýš neobvyklou vraždu člena královské rodiny... Dva chlapci se pozvou na mejdan a setkají se tam s dívkami svých snů - a nočních můr... Členové exkluzivního epikurejského klubu si stěžují, že už ochutnali všechno, co se dá jíst - s výjimkou legendárního, velice vzácného a krajně nebezpečného egyptského ptáka...
Osm let poté, co ve Velké Británii vyšla kniha Kouř a zrcadla (a o pět leté později i u nás), nashromáždil Neil Gaiman dost povídek a jiných kratších literárních útvarů, aby se z nich dala sestavit nová sbírka. Jsou v ní strašidelné, humorné i velice zvláštní příběhy, povídky, které získaly prestižní ceny, i ty, které zatím vyšly jen v naprosto okrajových tiskovinách, na internetu nebo vůbec nikde, a obsahuje také novelu dopňující knihu Američtí bohové.

___________________________________________

Neil Gaiman je jmenován jako král městské fantasy. Ať už jste o něm slyšeli, čtete ho, nebo ho vůbec neznáte, jeho tvorba rozhodně stojí za pozornost. Jeho hra s klasickými motivy, s pohádkami a legendami, ale i se zdánlivě jednoduchou každodenností je kouzelná, plná barev, přeludů, ale i temnějších odstínů. Podobně jsou na tom i jeho povídky v Křehkých věcech. Jde vidět, že i na malém povídkovém poli Gaiman dokáže na čtenáře zapůsobit a oslovit jej. Se mnou to tak rozhodně bylo.

Jak už jsem tu mnohokrát zmínila, nejsem velkým fanouškem povídek. Ani ne tak proto, že je nemám ráda, ale kvůli jejich délce - nejednou se při jejich čtení přistihnu, že jsem si vlastně to podstatné nemohla pořádně vychutnat, protože je to deset, dvacet stránek dlouhé a pak konec. Už se nevrátím k hrdinovi, který si mě získal na první straně, už se nemůžu podívat alespoň okénkem do světa, který se mi zjevil za okenní tabulkou. Ano, mám povídky ráda, ale to, s jakou rychlostí většinou utečou a zavřou se dřív, než se stačím nadechnout. A s tím se prostě špatně vyrovnává. Dejte mi pořádnou bichličku a jsem dokonale spokojená. A nereptám. Ale s povídkou, achich jo, to prostě tak nejde.
Podobné dilema jsem řešila u Gaimanových povídek, z nichž mě asi nejvíc oslovil Problém se Zuzanou, kdy autor podobně jako mnoho jiných řeší 'nevysvětlenou' a čtenáři rozpitvávanou a mnohokrát zavrhovanou část Lewisových Letopisů Narnie, kdy jedna z hrdinů je jednoduše odříznuta od světa, jehož dříve byla součástí jen kvůli 'rtěnkám a punčochám'. Osobně mi tahle povídka přišla nejbližší, protože jsem při čtení Letopisů měla úplně stejný problém a nejednou jsem přemýšlela o tom, proč Lewis vyškrtl Zuzanu z příběhu jen kvůli tomu, že dospěla a objevila, světe div se, sex. A nebyl by to Gaiman, kdyby si z touhle myšlenkou trochu nezaflirtoval, neudělal jí mnohem temnější a dospělejší a zároveň se na to díval tak trochu dětskýma očima neznalýma světa dospělých.

První polovina povídkové sbírky ubíhala takřka zběsilým tempem, kdy člověk nestačil dýchat a žasnout nad nápaditostí, jednoduchostí, ale i temnotou Gaimanových krátkých příběhů. Ale jakmile se sborník přehoupl do druhé poloviny, zbývající povídky a jedna malá novelka pro mě už začaly ztrácet na čtivosti. Nevím, zda jsem byla v té chvíli až pře-Gaimanována (pokud je něco takového vůbec možné), nebo mi prostě unikalo to podstatné, ale novelu k Americkým bohům jsem dočítala s velkými obtížemi.
Výběr povídek byl rozhodně zajímavý, přesto bych možná ty 'méně' uspěšné promíchala s těmi více úspěšnými, než dala všechno dobré hned na začátek a pak trochu unudila čtenáře kousky, které by sice nebyly bez nápadu, ale možná by ještě potřebovaly maličko poležet v šuplíku. Nevím, nakonec z toho mám trochu rozporuplné pocity a mnohem raději se budu držet delší prózy páně Gaimana (ačkoliv ano, dám ještě šanci Kouři a zrcadlům, druhé povídkové sbírce, která je prý snad ještě lepší než Křehké věci).

Moje hodnocení: 7.5 / 10


Marissa Meyerová - Měsíční kroniky: Scarlet

18. prosince 2013 v 22:35 | Selenne L. Athi
Osmnáctiletá Scarlet Benoitová je přesvědčena, že se o sebe dokáže postarat sama. Nepotřebuje a ani nechce si nikoho pustit do života. Výjimkou je její babička Michelle, žena, která Scarlet naučila všechno, co umí: pilotovat raketu, oškubat kachnu, ignorovat názor většiny a udělat si svůj. Celých jedenáct let byla babička pro Scarlet jediným blízkým člověkem na světě.
Až do dne, kdy babičku unese jakýsi tajemný gang a Scarletin život se navždy změní. Jediný, kdo o tomto gangu něco ví, je Vlk, pouliční rváč, kterého Scarlet zná jen zběžně. Scarlet se nerada svěřuje cizím lidem, zvláště pokud jde o muže, ze kterých čpí potíže na sto honů. Jenže Vlkovu pomoc potřebuje, pokud chce najít únosce své babičky. A to ještě netuší, jakou roli hrála před lety její babička při záchraně princezny Selene, nebo kdo Vlk vlastně je a jaké jsou jeho skryté úmysly…

___________________________________________

Prakticky dva dny po Cinder jsem se okamžitě pustila do Scarlet. Jednak z důvodu, že jsem se nemohla dočkat, jak bude sci-fi příběh plný 'klasických' princezen vypadat, jednak z toho, že jsem prostě nechtěla ztratit kontinuitu mezi příběhy. (Občas i to častokrát odrazuje, když si už člověk nepamatuje, co se stalo před tím a snaží se znovu začíst do série).

Tentokrát je protagonistkou dalšího kousku Měsíčních kronik rudovlasá Scarlet, která žije se svou babičkou na venkově. Tedy do té doby, než babičku někdo unese, policie uzavře pátrání a nechá Scarlet na holičkách. Díky tomu, že je tahle nová Červená Karkulka dost odlišná od takové Cinder a nehodlá jen tak sedět na zadnici, rozhodne se svou babičku najít, popřípadě zachránit, za každou cenu. Ne snad, že by Cinder neměla na pilno - její kapitoly jsou menší součástí Scarletina příběhu, kde je Cinder nucena uhánět za pomoci nové postavy, kapitána Thornea, před zákonem a královnou Levanou. Ano, v tomto případě se nám to autorka rozhodla maličko zkomplikovat, přesto ta provázanost není nijak těžko pochopitelná a čtenář může chválit záhadnost a zároveň jednoduchost, s jakou si autorka s příběhem vyhrála.

Ale zpátky ke Scarlet - nebojácná a divoká, prakticky dospělá dívka se vydává hledat svou babičku za pomoci Vlka, který jí přislíbí pomoc. Navzdory jeho podivnému chování se Scarlet rozhodne mladému muži věřit. Všichni si můžeme představit, jak to asi pokračuje dál, přesto je tu ta romance maličko hlubší, než u Cinder - zejména díky tomu, že Scarlet s Vlkem je prakticky dvacetčtyři hodin, takže jejich milostný vztah to bere nespoutaným pádem. I přes tu rychlost to tu naštěstí nepůsobí nijak násilně a autorka nám svým koncem slibuje, že jak Scarletin a Vlkův, tak i vztah Cinder a Kaie bude prohlouben v následujícím díle. Navíc postavy tu získávají na větší ostrosti, Cinder dohání maličké nedostatky a dostává ostrých rysů ze své původní načrtnutosti, na to samé si musíme počkat se Scarlet a Vlkem do příštího dílu, přesto jejich postavy jsou sympatické a člověk si je snadno zamiluje a fandí jim. Nemluvě o kapitánu Thornovi, který kromě pěkné tváře má i skvělé hlášky (doufám, že nám v příštím díle autorka o Thorneovi toho poví mnohem víc).

Podtrženo a sečteno, Scarlet má mnohem rychlejší tempo než Cinder, proto ho čtenáři považují za mnohem lepší, než první díl série. Dá se vidět, že se Meyerová od předchozího dílu trochu vypsala, takže v druhém díle Kronik hluchá místa prakticky nenajdete. Pokračování Cinder obstálo vedle svého předchůdce a vydobilo si o stupínek lepší pozici.
Těším se na Zlatovlásku a Sněhurku!

Moje hodnocení: 8 / 10
Reakce po dočtení:
 
 

Reklama