Leden 2015

Tereza Matoušková - Vílí Kruhy

14. ledna 2015 v 10:26 | Selenne |  Přečteno
Když bohové z Aze zničili svět na Souši, stvořili si nový pod mořem - ponuré místo osvětlované mechanickým sluncem. Po tisíciletích, během nichž v Podmoří vznikla rozvinutá civilizace, se objevila nová božstva. Otevřený konflikt mezi dvěma pantheony skončil křehkým příměřím. Místo rozkvětu však přichází další krize.

Po hravé odbočce Hladových přání se Tereza Matoušková vrací k událostem na velkém jevišti Podmoří. Mechanické slunce pohasíná, staří bohové se zavřeli ve svých příbytcích a mladé příliš tíží hříchy minulosti. Podmořské národy si tak musí pomoci samy. Kolují zkazky o moci, která dokáže udržet zmírající vegetaci i bez slunečního světla. Vládnou jí Víly, zahořklé bytosti, které se nikdy nesmířily se zánikem života nad hladinou. Osud ostatních kultur je nezajímá a jejich kouzla se živí krví.
Schyluje se k válce, která nebude mít vítězů.


ereza Matoušková je jednou z malé hrstky mladých autorů, kteří mi nadále dávají naději v oprášení a obnovu české fantastické scény. Nový příběh Vílí kruhy, který je dalším kusem do drsné a blyštivé mozaiky jejího světa Podmoří, nás seznamuje s novou krizí podmořského arcanepunkového světa - Mechanické slunce už nefunguje tak dobře, jako kdysi. Válka je na spadnutí. A naši hrdinové musí opět zahodit všechny své osobní problémy, neshody mezi sebou i vnitřní démony, pokusit se konflikt vyřešit a zároveň u toho nezemřít.

Vílí kruhy jsou nejspíš prozatím nejdrsnějším příběhem Podmoří. Zkrátka a dobře, čím víc autorka píše, tím víc se se čtenářem a svými postavami nebabrá. A to je zatraceně fajn. Kromě linii našich čtyř hlavních hrdinů doplňuje ještě příběh Ladony, zajaté víly, která byla prodávána pro potěšení a Kerabrita, boha smrti, který byl dříve velkým drakem, než jej rozpůlili vedví.
Já osobně si nejvíc oblíbila Kerabritovu část příběhu. Ačkoliv je vidět jistý vliv řecké mytologie, Matoušková nám podává originální obraz boha, který je pouhou polovinou, uvězněnou v podobě, která mu byla vnucena a z níž se snaží dostat. Ladona se mi ze všech tří propojených příběhů zdála nejslabší - nevím, její postava mě děsně rozčilovala svým chováním a nedokázala jsem se s ní nijak stotožnit, natožpak si přát, aby celý příběh přežila. Co se týče ústřední čtveřice, která nás doprovází prakticky celým (doposud vydaným) cyklem, pak mě mile překvapilo, že mě autorka přesvědčila, abych konečně vzala na milost Kerdeu. Nevím, z celého Podmoří mám nejvíc ráda dvojici Zorena-Femorian, Atalan je trochu v závěsu kvůli svým milostným eskapádám, ale pro něj jsem pookřála. A navzdory tomu, že je Kerdea velmi dobře napsaná, prostě mě její postava rozčilovala. Tady to rozčilení překvapeně tolik nevládlo, dokonce se při čtení stalo, že mě k ní přepadly náhlé sympatie.
Autorka tentokrát prozkoumává mnohem víc země na Severu, kde vládnou víly. A jak to u ní bývá, tohle nejsou žádné půvabné, křehké a nesmrtelné bytůstky, které tančí na paloučku při měsící, ale divoké, nelítostné amazonky, se kterými bych si skutečně nerada zatančila.

Vílí kruhy je další epizoda do velkého opusu Podmoří, ačkoliv autorka se příliš nebabrá s chronologií svých příběhů a běžnému čtenáři mohou být některé věci trochu zmatečné, dokáže je vysvětlit, aniž by tím zbytečně zdržovala děj. (I tak, je to jeden z mála mínusů, které Matouškové můžu a musím vyčíst.) Pokud jste zbaštili sladká a kraťoučká Hladová přání a toužíte po něčem drsném, svěžím a originálním, pak můžete s klidem sáhnout po Vílích kruzích. Jak už jsem říkala, je načase naši fantastickou scénu oprášit. Tenhle drsný, severní vítr by mohl být skvělým začátkem.

Moje hodnocení: 8.5 / 10
Reakce po dočtení:

(skoro) zpátky.

14. ledna 2015 v 0:52 | Selenne
Ano, už to tak vypadá. Zkrátka a jednoduše mi to tady chybí. Chybí mi psaní recenzí, doporučování lidem nové a neznámé věci. Chybí mi zkrátka moje stará, dobrá internetová základna, ve které jsem bydlela tak dlouho a kterou jsem si přes ty roky (letos to bude 5. ROK, KDO BY TO BYL ŘEKL) zamilovala.

Takže, jsem tak trochu zpátky. I když ně úplně. Jak jste si jistě mohli všimnout nového vzhledu, ano, ano, mám s blogem jisté plány. Malé překopy tady a tamhle, přehlednější seznamy recenzí, žánrové rozlišení, a tak dále. Bohužel mě až do poloviny února bude v mých velkolepých plánech brzdit zkouškové období. Ano, slyšíte správně, i na super extra velkého flákače jako já, to přišlo. A teď se s tím jen ve zdraví poprat a projít tímhle šíleným měsícem bez ztráty kytičky a nutnosti opakovat některý předmět znovu.

Prozatím mě tedy tady neuvidíte, dokud veškeré to šílenství neskončí.

Další změna, o níž jsem už uvažovala dříve, bránila jsem se, přemýšlela nad ní, byla z ní nadšená... Zatímco tento blog bude stěžejně fungovat pro recenze a věci spojené s kulturou, rozhodla jsem se, že svou autorskou tvorbu zakotvím maličko jinam. Osobně mi zkrátka blog.cz nevyhovuje jako blogová platforma pro moji autorskou tvorbu, proto jsem se nenápadně přestěhovala na Tumblr. Ano, ano, slyšíte správně, na blog pod Tumblr, který budu vést v českém jazyce. Nechala jsem se totiž inspirovat velkým množstvím autorů, které uznávám - koneckonců, Tumblr má jednoduchý způsob okének pro dotazy, je neskutečně snadno nastavitelný a hlavně - člověk se na něm může vyřádit natolik, že jeho blog skutečně vypadá tak, jak by si představoval. Tudíž, pokud si chcete počíst, jak jsem na tom se svou literární tvorbou, pak směle kupředu na ABILKOVA.TUMBLR.COM. A ano, vidíte správně, dokonce používám svoje pravé jméno jako doménu. Neváhejte mě navštívit, napsat mi něco do schránky, nebo (pokud máte účet na Tumblr) mě kliknout na Follow. (teď bych ráda řekla, že toho nebudete litovat, ale takové sliby raději dělat nehodlám)

Tak. Toť asi všechno.
Jsem ráda, že jsem zpátky.

Vaše nervní-ze-zkouškového,

Selenne