Květen 2014

Takhle se o Trůny nehraje aneb Jak se ze seriálu stává špatná fanfiction

31. května 2014 v 22:32 | Selenne L. Athi
Hra o Trůny je velká seriálová událost, která láme rekordy sledovanosti a stává se jedním z nejvíce stahovaných seriálů celosvětově. Letos již počtvrté ovládá jarní nedělní večery politikaření, intriky, široká škála zajímavých postav a v neposlední řadě - draci. Jenže tam, kde seriál začal jako průlomová záležitost, která se poměrně věrně drží své knižní předlohy a kromě pár unositelných změn (včetně věkových rozdílů mezi knižními a seriálovými postavami), se seriál začíná od předlohy odklánět a ne vždycky únosným směrem.

Pro začátek upozorňuju - jsem si plně vědoma toho, že žádná adaptace převedená na plátno, potažmo televizní obrazovky, nebude nikdy tak dobrá jako knihy. Knihy mají tu výhodu, že se mohou podívat opravdu hluboko do hlav svých postav, takže se s nimi čtenář mnohem snadněji stotožní. V seriálech a filmech je úkolem herce, aby všechny tyto vnitřní polohy promítl do svých dialogů, výrazů, reakcí, svého vnějšího vystupování. Takže ano, je mi jasné, že žádná adaptace není dokonalá a je více než obvyklé, že filmoví/seriáloví tvůrci zasahují do původního děje a mění věci kvůli celé řadě okolností (peníze, důležitost postav a tak dále a tak dále).

Abych byla upřímná, byla jsem spokojená s první řadou Hry o trůny. A relativně i s druhou, protože si seriál dokázal držet svou vysokou laťku včetně věrnosti knihám (ano, byly změny, některé mě osobně bolely, protože jsem měla ráda původní knižní momenty, ale i tak se tyhle změny daly přežít). Avšak s nástupem třetí řady a další škály postav se mi začíná zdát, že tvůrci se rozhodli vzít věci do vlastních rukou. A pak se začaly dít věci.

Pochopila bych, že tvůrci udělali z Cersei postavu, s níž člověk může mnohem snadněji sympatizovat než s její knižní předlohou. A ano, chápu i to, že Tyrion v seriálu je zbaven skoro všech špatných vlastností, kterých si je čtenář moc dobře vědom v knihách - jednoduše proto, že je velkým oblíbencem fanoušků, ale i tvůrců. Přesto si jak Cersei, tak Tyrion dokážou zachovat tvář uvěřitelnosti. Tyhle drobnější - a opakuji drobnější, protože s nimi stále dokáže původní děj knih klapat ve správném rytmu - změny bych dokázala unést.
Co však nechápu a co si v duchu opakuji každý týden, kdy se dívám na novou epizodu jsou, světe div se, scény v nevěstincích, případně scény s nahotou. Fajn, sex prodává. Ano, v knihách bylo taky spousta sexu, je to přeci jen přirozená součást života, nic z toho nepopírám. Ale - většinou jsou ty scény tak absurdně zbytečné, až to bije do očí. Začínám být nepříjemný pocit, že se zřejmě jediná epizoda Game of Thrones bez nahoty a sexu nejspíš neobejde. A to seriálu, který byl (a to platí i pro knihy) postavený na interakcích a střetu postav, kdy každá z nich si jde za svými ambicemi a cíli... Jednoduše to celý seriál degraduje.

Další věc, která v posledních dvou řadách začíná být děsivě patrná, je násilí na ženách. A to i takové, které v knihách nebylo. Ano, Západozemí je země, kde vládne patriarchát a kde ženy žijí ve středověkých podmínkách. V tomto světě není násilí, vraždy, znásilňování nic neobvyklého. Přesto zůstává otázkou, PROČ k těmto scénám z původních knih přidávat ještě vlastní, vědomě dodané tvůrci seriálu. Potřebujeme snad neustále připomínat, že tohle není svět s jednorožci, duhami a kouzelnými světýlky?
Zatímco v knihách každá z ženských postav má svůj vlastní příběh a dokáže stát sama o sobě, v seriálu máme přidanou například prostitutku Ros, která zemře dost drsnou smrtí. Protože nikdo z předchozích dvou řad zřejmě neví, že Joffrey je sadistický, malý spratek, který mučí ostatní pro zábavu a vyžívá se v násilí. Ne, zabijme si tuhle ženu, použijme ji jako další ze stovky předchozích příkladů, že Joffrey je opravdu zlá, zlá postava.
Dále pak vedlejší linie, kdy je Bran se svými společníky zajat bývalými bratry Noční hlídky, je nejen Meera sexuálně obtěžována, ale i Hodor mučen a bodán. Pro zábavu. Protože opět nám musí být připomněno, že tohle je zlý, zlý svět a ani dospívající dívky nejsou před násilníky v bezpečí. V seriálu zřejmě nemůže být jedna mladá ženská postava, které nehrozí znásilnění, nebo je jí vyhrožováno násilím.
A nesmíme ani zapomenout na fiasko s Jaimem. Jaime je v knihách jedna z mála postav, které jsou si vědomy toho, že i po svatbě může muž svou manželku znásilnit (protože pokud k sexu musí souhlasit oba dva, přes to prostě vlak nejede). On sám je výhradně proti tomu - a teď už nemluvíme jen o tom, jak zachránil Brienne před Lockeho muži (v knihách Vargo Hoata). Opovrhoval tím, co Robert Baratheon dělal jeho sestře. A dokonce ještě dříve, když vládli Targaryeni a on stál za dveřmi královské ložnice, slyšel křičet královnu, kterou znásilňoval její manžel, Jaime navrhnul, aby jí s ostatními členy královské gardy pomohli. Což myslím, že dost vypovídá o jeho charakteru a znásilňováním žen opovrhoval. Problém však nastal v tom, že když společně s Cersei stojí u Joffreyho smrtelného lůžka, v knize ho Cersei sama k aktu milování vede. Oproti tomu v seriálu se mu Cersei brání, říká, že je to špatně. A na to jí Jaime odpoví: "Je mi to jedno." (I don't care). Toho dne jsem směle zamávala vývoji Jaimeho postavy, kterou prošel knihami, ale i samotným seriálem. Ano, okolnosti byly trochu jiné, přesto ta scéna mohla být vyústěna tak, jako v původní knize.

Pokud ženám v Game of Thrones není vyhrožováno, že jim někdo ublíží, pak znevažují své pohlaví. Zatímco v knihách je postava Brienne založena na kontroverzní verzi ženy, která se snaží bojovat proti mužskému světu, kdy se rozhodne najít Sansu kvůli slibu, který složila lady Catelyn, pak seriálová verze řekne Jaimemu: "zníš jako zatracená ženská" (You sound like a bloody woman). Páni, Briennin koncept je založen právě na tom, že se snaží vzdorovat ženské roli, kterou na ni mužský svět, v němž žije, uvalil, ale nikdy, za žádných okolností by svoje pohlaví takhle neznevažovala. Další příklad? Arya. Postava dospívající dívky, která má sice "nedívčí" koníčky a kterou si častokrát lidé s chlapcem pletou, ale ona sama je vždycky rozčilená, když se tak stane. Ona je dívka, přestože má záliby, které jsou většinou přisuzovány opačnému pohlaví. Navíc v první knize Hra o trůny lituje, že nemůže být jako její matka, nebo jako Sansa, které ovládají dobré způsoby. Ne snad, že by nepovažovala vyšívání, nebo povídání o velkých lordech za nudné, ale nikdy by neřekla: "Většina holek jsou idioti." (most girls are idiots). Pro to, za co je GRRM vyzdvihován, tedy za jeho skvělé propracování postav, a to jak mužských, tak ženských, seriál přestává naplňovat. Nejspíš by mě to nerozčilovalo tolik, kdyby se tyhle "drobné" změny neustále neopakovaly.

A v neposlední řadě - způsob, jakým způsobem seriál zachází s postavami barevné pleti. Myslím, že všichni fanoušci, kteří četli knihy, se těšili na Oberyna Martella a jeho příjezd do Králova přístaviště. A ano, představitel Oberyna Pedro Pascall je skvělý, přesto - nemá jedinou scénu, ve které by nemluvil o sexu. Ano, Oberyn a jeho milenka jsou oba bisexuálové a pak se člověk nediví, že je nalezne v nevěstinci, ale něčí sexualita přece nedefinuje celého člověka. Když už se Oberyn a Ellaria o sexu přímo nebaví, pak dělají něco, co je se sexem spojené. Některým to může možná připadat vtipné, ale upřímně - nezavání to trochu rasismem? Zredukuj postavu tmavší kůže tak, že nemá jedinou scénu, kdy není zmíněno, že je sexuální mašina, a máš vystaráno? Nemluvě o tom, že Oberyn přináší do Králova přístaviště kus své Dornské domoviny, díky čemuž se o tom posledním slunečném cípu Západozemí dozvíme více. Třeba to, že tam nehledí na to, zda je člověk žena nebo muž, co se týče moci. Ženy mají stejná práva jako muži, tudíž mohou vládnout i celému Dorne, pokud jsou prvorození v nástupnické linii. Samotný Oberyn o tom mluvil v knize s Tyrionem - a když tuhle scénu převedl seriál na plátno, o tom, že jeho matka vládla Dorne a otec byl pouze chotěm královny, nepadne jediné slůvko. Opět, v seriálu je ticho po pěšině a místo byť jen jediné zmínky o Oberynově matce slyšíme o "můj lord otec".

Ano, můžete si říct, že bazíruju na detailech. A ano, seriál je "dítětem" svých tvůrců stejně, jako jsou knihy "dětmi" GRRM. Přesto, pokud už se tvůrci rozhodli vzít do rukou takovou předlohu a mají na to dostatečné prostředky, nemyslím si, že výše zmíněné změny by někoho něco stály, kdyby se vůbec neudály. Jako velký fanoušek knih jsem zklamaná a řádně naštvaná - je to drsný svět, ale proč ho ukazovat ještě drsněji tím, že nechám obtěžovat každou ženskou postavu?
A pokud se to divákům nelíbí, přidám scénu se sexem. Ten přece vždycky prodává.
Začínám se upřímně bát toho, jaké další změny předvedou tvůrci příště.
(A to jsem tu vůbec nezmínila, jaké šílenosti dělají s některými dějovými liniemi. Možná příště, až trochu vychladnu.)

Susan Ee - Pád andělů

30. května 2014 v 15:37 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Je to šest týdnů, co andělé apokalypsy sestoupili na zem a zcela ovládli dosavadní poklidný chod moderního světa. Ve dne jsou lidé v San Francisku, kde žije i Penryn a její rodina, zastrašováni pouličními gangy, v noci tu panují strach a podezření. Penryn se snaží v chaotickém městě přežít a ochránit svoji rodinu, ovšem do té doby, než je její sestra Page unesena anděly. Penryn je ochotná pro záchranu sestry udělat cokoli...

___________________________________________

Knihy s milostnými příběhy o andělech a lidech jsou skoro stejně oblíbené jako upíří romance. Ale co když se andělé vrátí místo milostného vzdychání k trestání lidí? Nebo lépe řečeno k samotné Apokalypse? Susan Ee se podařilo skloubit docela děsivý obrázek postapokalyptického světa s brutalitou a krutostí, ale i lehkým milostným příběhem, který rozhodně neurazí.

Příběh je vyprávěn z pohledu hlavní hrdinky Penryn, která se musí starat o svou poněkud rozpadlou rodinu skládající se z ochrnuté sestřičky Paige a matky, která trpí schizofrenií. Penryn je sympatický příklad hlavní hrdinky, která nejenže je nesmírně loajální a milující, ale také to má v hlavě srovnané. Navíc se o sebe rozhodně umí postarat, přesto nepůsobí dojem nabušené superhrdinky. Bohužel její postava je maličko podřízená ději, takže kromě pár střípků z jejího života, které spojuje s některými lidmi ve svém okolí, o ní příliš nevíme. Přesto je představena do té míry, kdy jí člověk fandí a doufá, že svou sestru skutečně zachrání. Co se týče padlého anděla Raffa (jen tydýt by nevěděl, jaké jméno se za touhle zkratkou skrývá), i on by potřeboval trochu prohloubit postavu v rámci pozadí, na druhou stranu je to docela sympaťák. Jeho a Penrynin vztah překvapivě nijak neruší tempo děje a naštěstí není ani jádrem pudla celého příběhu. Bodové plusy přidávám i za jeho vývoj, který v podobném duchu bude snad pokračovat i v příštím díle, ačkoliv si poslední dobou říkám, kdy dostaneme ya knihu, která se obejde bez milostné zápletky. Ale to jen tak na okraj.

Co mě překvapilo a zároveň potěšilo, bylo celkové zvládnutí autorčina postapokalyptického světa. Jasně, mohl by být prohlouben a víc ukotven, na druhou stranu to vyrovnává nelítostný způsob, s nímž autorka ke čtenáři a samotné hrdince přistupuje. Chudák Penryn si pro záchranu sestry prochází nejednou nelehkou situací, přičemž o brutalitu, krev a utržené končetiny není nouze. A to, v jakým způsobem nakonec vyustí Penryninu záchranu sestry, mě naprosto dostala. Šokující a drsný závěr, který by snad měl trochu silnější dopad, kdyby ten konec nevyzněl tak nadějně. Škoda tohohle malého, zmařeného potenciálu v některých drobnostech, jinak se však jedná o nadprůměrný počin, který stojí za přečtení.

Moje hodnocení: 7 / 10
Reakce po dočtení:

Co byste měli vědět o svých postavách?

28. května 2014 v 11:59 | Selenne L. Athi
Psaní uvěřitelných postav je dost pravděpodobně jedna z nejtěžších prací spisovatele. Můžete mít skvěle propracovaný svět, zajímavou zápletku a zvraty, ale pokud se postavy nechovají uvěřitelně a nejsou alespoň něčím trochu sympatické, pak si člověk může těžko získat přízeň čtenářů. Zejména proto, že právě postavy jsou dost pravděpodobně tím nejdůležitějším článkem v příběhu, aby vše fungovalo tak, jak má.
Samozřejmě, každý z nás má nejspíš jinou metodu při budování postav - někteří píší postupně a rozvíjí své postavy podle toho, jak se situace vyvíjí, jiní si udělají podrobnou nástěnku s poznámkami, nebo několika stránkový dotazník, ve kterém slaví detail za detailem, aby vychytal veškeré aspekty.
Ať už necháváte své postavy vyvíjet se postupem příběhu, nebo pečlivě rozepisujete její akci za druhou a vysvětlujete k ní, co ho k tomu dohnalo, je přeci jen pár věcí, které by každý měl o své postavě vědět. Jsou to jedny z těch nejzákladnějších věcí, které určitě pomohou k dosažení větší reálnosti každé postavy.
  • Co by naprosto zničilo vaší postavu?
  • Co byla ta nejlepší věc v životě vaší postavy?
  • Co byla ta nejhorší věc v životě vaší postavy?
  • K jakým vzpomínkám se vaše postava častokrát vrací?
  • Pracuje vaše postava tak, že využívá i svých zájmů, nebo svými zájmy naplňuje svůj volný čas mezi prací?
  • Co vaše postava není příliš ochotná říkat jiným lidem?
  • Jak se vaše postava staví k sexu?
  • Kolik přátel má vaše postava?
  • Kolik přátel vaše postava chce?
  • O čem by vaše postava vyšilovala na veřejnosti?
  • Za co by vaše postava položila život?
  • Jaké negativní vlastnosti vaše postava má?
  • O co se vaše postava snaží zajímat, nebo o čem svůj zájem jen předstírá?
  • Jak se liší to, jak vaše postava působí navenek v porovnání s tím, jak se snaží osobně působit?
  • Čeho se vaše postava bojí?
  • O jaké věci, kterou obvykle dělají lidé ve vašem (fiktivním) světě, si postava myslí, že je to hloupé?
  • Kdy by vaší postavě došla trpělivost a přestala být vstřícná/slušná?

Hannibal | 2014 | 2. série

26. května 2014 v 20:21 | Selenne L. Athi |  Viděno
[RECENZE NA PRVNÍ SÉRII] Seriálová brutální lahůdka se vrací, aby svým divákům naservírovala více vnitřností, čerstvého lidského masa, ale i souboje myslí mezi Willem Grahamem a Hannibalem Lectrem, tentokrát mezi mřížemi věznice. Tam je totiž Will umístěn poté, co je obviněn z vraždy Abigail Hobbsové. Ale ti, co vědí pravdu, mlčí a ti, co se jí snaží dopátrat, se ještě víc zaplétají do vnitřních mechanik sítí, které Hannibal nastražil. Kdo se stane lovcem a kdo lovnou zvěří?

___________________________________________

A člověk si myslí, že ho už u Hannibala nemůže nic překvapit. Ale to jsem se zatraceně spletla. Už jen první minuty 2. série tohohle šťavnatého seriálového kousku dokazují, že tenhle rok bude zatraceně zběsilý a krvavý. A že taky byl.

Abych byla upřímná, pořád se z 2. série nemůžu trochu vzpamatovat. Nejenže tvůrci přitvrdili a jdou občas až za hranice únosnosti brutalit (když si jedna z postav odřezává vlastní obličej a pak krmí sebe i psy, člověka to nutí zalitovat nad tím, že zrovna snědl masitý oběd), ale i psychologické hrátky mezi Willem a Hannibalem zacházejí pomalu mnohem, mnohem hlouběji, než v předchozí sérii. V tom druhém případě je to rozhodně dobře. Co se týče toho prvního - pokud jste jemnější dušičky, raději na to ani nekoukejte. Myslím, že s Hannibalem jsem zažila jakési zjištění toho, že jsem vážně neviděla všechno a že mi některé věci stále dokáží pocuchat nervy, ale i zatřást žaludkem. Tvůrci se nebojí tahat diváka za nos prakticky celou sérii, nastražit falešné pastičky a pořádně si pohrát s psyché jak svých hlavních hrdinů, tak i svého obecenstva.

Osobně jsem jim pořád neodpustila dost drsnou vraždu jedné z mých oblíbených postav včetně toho, co udělali s Alanou Bloomovou. Ale to vážně nebylo nic proti nečekanému závěru finále, které mě neskutečně překvapilo. Jen kdyby někteří fanoušci Hannibala neustále neomlouvali. Vážně, co je dobrého a nepochopeného na postavě psychopata, který jí lidi jako své trofeje? Navzdory tomu, jakým šíleným cliffhangerem to zase skončilo, jsem celkově s 2. sérií Hannibala spokojená. Atmosféricky tak o dvě třídy lepší než první řada, pokud se to vůbec dá říct. Na druhou stranu to člověka vážně strašně psychicky vyčerpá. V porovnání je první řada oproti té druhé slabým čajíčkem. Svým způsobem jsem ráda, že to skončilo. Seriál, který lze dávkovat jen po troškách. Lituju ty šílence, kteří se pokouší u Hannibala o maraton.

Moje hodnocení: 8.5 / 10
Trailer:

Poslední úprava.

25. května 2014 v 23:09 | Selenne L. Athi
Blog se konečně dává do kupy a mě nezbylo nic jiného, než dodělávat poslední mouchy a úpravy. Předně tedy záhlaví, které se mi prostě barevně nějak nehodilo a ten obrázek mi taky nevyšel tak, jak měl. Tak jsem se rozhodna dneska vzít do ruky tablet, otevřít Photoshop a podle jednoho velice šikovného návodu na Tumblr splácat to, co můžete vidět nahoře. A že jsem s tím poměrně dost spokojená, jen co je pravda.
Jinak už jsem znovu zprovoznila zdejší Facebookovou stránku, takže kdo by chtěl vědět, jaké články budu mít připravené pro následující týden, nemá Bloglovin', nebo chce být prostě v obraze, co všechno připravuju, nebo co mi zrovna zajímavého přelétlo přes nos, tak víte, kam kliknout.
Jinak se budu snažit i rychleji odpovídat na komentáře (tedy odpovídat na ně obecně, protože občas jsem prostě neschopná odepsat těch pár slov) a dodržovat plán, který jsem si vytyčila. Prozatím už mám jeden článek na příští týden přichystaný, další stmelím podle toho, jak bude čas. Každopádně všechny budou v termínu. Jinak jsem moc ráda za kladnou a příznivou odezvu, děkuji všem za podporu a přívětivé komentáře :)
Tak a já jdu zase konečně psát. Samozřejmě tu budu zase brzy breptat o mých psacích problémech, pro dnešek je to však vše. Zůstaňte naladěni a nenasydněte na dutiny jako já.

Vaše dobře naladěná, trochu nachlazená,
Selenne L. Athi

To nejlepší z týdne | 19. - 25.5.2014

25. května 2014 v 12:11 | Selenne L. Athi

Epizoda seriálu | The 100 | 1.10 I Am Become Death

Myslela jsem si, že zvládnu předchozí cliffhanger. Ne snad, že bych měla na Arše nějakého oblíbence, ale prostě jsem doufala, že se dozvíme víc o tom, co se stalo. Jenže to né, tvůrci do nás hustí a do hlavních hrdinů hustí jeden problém za druhým. Kromě maličko škobrtavé vedlejší linie s Jasperem, který se shlédl v oblíbenosti a epizoda tím maličko sklouzla směrem k teen seriálům, si The 100 drží laťku kvality vyprávění a uvěřitelné charaktery hlavních hrdinů. Jediný, kdo mě v tuhle chvíli nejvíc štve, je Finn a to, jak nám tvůrci vehementně chtějí někam procpat milostný trojúhelník. Prosím ne, děkuji, nechceme.
A Murphyho návrat byl nejen překvapivý, ale uspokojivý. Jednou libivý parchant, navždy líbivý parchant.
Na závěr je ještě potřeba dodat, že se Clarke stává jednou z nejzájímavějších a nejméně otravných mladých hrdinek a její dynamika s Bellamym je prostě neskutečná. Doufejme, že se tvůrci rozvíjení tohohle jejich potenciálu budou držet a rozvíjet jej tak, jako doposud a nesklouznou ke klišovitému vyústění ve zbytečná milostná dramata. Zatím se jim to naštěstí daří.

Film | Snowpiercer | 2013

Příběh je zasazený do chladné postapokalyptické budoucnosti roku 2031. Po neúspěšném pokusu o zvrácení globálního oteplování nastala nová doba ledová. Z planety Země se stala sněhová koule a hrstka přeživších lidí se nachází v přeplněném vlaku jménem Snowpiercer, který poháněn speciálním motorem cestuje po celém světě. Za těchto ztížených podmínek je založena nová sociální třídní struktura. Ti nejchudší jsou nuceni žít v zadní části vlaku, a čím více se přibližujeme k té přední, tím lepší nacházíme podmínky pro život. Kdosi až na konci vlaku však s tímto postavením není plně spokojený a proto vypukne vzpoura. /anotace z CSFD.cz/

O tomhle filmu by se mělo mluvit víc. Byl natáčen v Česku s americkými a britskými herci pod taktovkou asijského režiséra. A to s takovým příběhem, který člověku rozhodně pocuchá nervy. Náznaky, detaily, skvělé záběry a vyústění, které vám rozhodně klidu nepřidá. V pondělním okénku se o něm rozhodně rozepíšu víc.


Hudba | Divergent Score Soundtrack

Divergent jsem ještě neviděla. Knížku jsem však četla a už jsem stihla poslechnout i písničkový soundtrack, který se mi příliš nelíbil. Připadal mi moc do electra a fakticky kromě jedné, dvou písní mi to nesedělo do mého repertoáru. Maturita se blížila a já se v pauzách mezi učením rozhodla porozhlédnout po nějaké nové hudbě, kterou bych mohla poslouchat. Kdo ví proč jsem to rozhodla zkusit znovu s hudbou k Divergent, tentokrát však tu instrumentální část, která byla složena Junkie XL a produkována Hansem Zimmerem.
Už si ani nepamatuju, kdy mě takhle instrumentální soundtrack dostal do kolen natolik, že jsem ho jela při učení celé zbývající tři dny, i když jsem ho daný den poslouchala minimálně třikrát. Nejspíš mi prostě sedl do nálady svým tempem a nenuceností. Vážně, dlouho se mi nestalo, že bych nějaký instrumentální soundtrack poslouchala tolikrát, jako ten od Divergent. Rozhodně skvělý doprovod k psaní a učení. Pro mě to byl malý, světlý hudební spasitel v temném peklu maturitních studií.

Popisy vzhledu

24. května 2014 v 11:34 | Selenne L. Athi
Jeden z problémů, s nímž se nejednou potýkám, jsou popisy mých postav. Občas člověk nedokáže nalézt správná slova, přestože jich při usilovnějším hledáním může najít spousty. Jenže jak udělat popis trochu dynamičtější, než jen pouhý výčet toho, že byl "takový a makový"? Navíc, pokud je na scéně víc osob, nebo pokud se k hrdinově vzhledu autor neustále vrací, pro čtenáře to může být občas trochu únavné. Proto se pojďme řídit heslem: Nepopisuj, ukaž. Pro některé chvíle je totiž mnohem zajímavější, než samotný výčet, dynamika při vytváření obrazu. Proto si řekněme, že následující slova jsou jen pouhým "rámcem", pomocníky uchopit to, jak hrdina nebo hrdinka vypadá.

Vlasy
  • dlouhé, krátké, zvlněné, kudrnaté, rovné, neklidné, husté, řídké, pletené, svázané, volné, divoké

Tvář
  • dlouhá, úzká, široká, kulatá, oválná
Oči
  • kulaté, úzké, šilhavé, hluboce posazené, malé, velké, korálkovité, oválné
Nos
  • úzký, široký, plochý, křivý, zahnutý, špičatý, velký, zarudlý
Tváře
  • zardělé, sinalé, zrudlý, pihovaté, kulaté, vyzáblé, opálené, dolíčkovité, plné
Brada
  • ostrá, kulatá, s rýhou, s důlkem, špičatá
Čelist
  • kulatá, rovná, silná, křivá
Rty
  • plné, kypré, tenké
Tělo
  • nepatrné, štíhlé jako proutek, vychrtlé, vysoké, objemné, průměrné, zavalité, velké, dobře stavěné, vnadné, urostlé, rovné, kostnaté, ladné
Skutečné kouzlení pak začíná ve chvíli, kdy se pokusíte tyhle "rámcová" slova zakomponovat do textu. Nejenže to může přidat hloubku scény, ale zároveň to nijak nemusí brzdit spád, či tempo děje. Právě naopak - když má člověk cvik a je šikovný, může své hrdiny popsat za chodu, aniž by tím příběh ztratil na dynamice.

Pro lepší pochopení zkusíme názornou ukázku:
  • Suchý popis "takového a makového"
Když ho konečně spatřil, viděl vysokého, kostnatého muže s krátkými černými vlasy a šedýma očima. Byl bledý, s úzkým obličejem a ostrou bradou.
"Můžu si přisednout?" zeptal se chraplavým hlasem a poukázal na prázdné místo u ohně. "Chci se jen zahřát."

  • dynamičtější popis "ukaž to"
Kdyby obloha na jeho hlavou ještě víc potemněla, nejspíš by si toho muže spletl se sloupem pouliční lampy. Když přišel o trochu blíž, světlo ohně dodalo nezdravě vypadající tváři trochu barvy. Muž poukázal ostrou bradou na prázdné místo u ohně.
"Můžu si přisednout?" zeptal se a nervózně si pročísl krátké vlasy prsty. Byly černější než noc, která se kolem nich snášela jako havraní perutě. Přikývl, ačkoliv ho trochu znepokojoval pohled dvou šedých očí, posazených v úzkém obličeji.
"Chci se jen zahřát," dodal muž hlasem připomínající škrábání smirkového papíru.

Samozřejmě, že způsobů k popisům může být víc. Mohou vznikat různé kombinace, nebo odkrývat vzhled postav postupně - v první kapitole načrtnout pouhé obrysy. Skoro, jako kdybyste chtěly, aby se s ním čtenář setkal skutečně v osobě. Pak může platit pravidlo prvního dojmu. Nastínit hrubé obrysy a pak je, jakmile se čtenář trochu rozkouká, rozšířit a pomalu přidávat detaily. Vždyť málokdo si hned všimne, jakou přesnou barvu mají něčí oči. Nebo tvar uší, či kolik pih může mít člověk na nose. Nemluvě o tom, že tak může čtenář postavu poznávat podobně, jako kdyby poznával skutečného člověka a tím textu dodat trochu víc hloubky.

Vážně, možností, jak kombinovat popisy postav a jak je šikovně a přitom nenásilně vepsat do příběhu, je spoustu. Člověk se jen nesmí bát a musí zkoušet. Experimentovat. A trochu zapojit hlavičku místo obyčejné vyblinknutí na papír, které zavání klišovitostí - například hrdina hledící do zrcadla, nebo stojící uprostřed pokoje a zírající do prázdna jen proto, že se ho jeho autor hodlal hned ze začátku zevrubně popsat a tím připravit začátek příběhu nejen o zajímavost, ale i čtenáře o pořádné seznámení se s tím, jak vlastně hlavní hrdina vypadá. Protože první věty jsou vždycky nejdůležitější a pokud to pro příběh není nějak hluboce stěžejní, pak by začátek příběhu nikdy neměl začínat popisem postavy.

A co Vy? Jakým způsobem vyťukáváte do klávesnic vzhled postav? Kombinujete je, obměňujete, nebo se držíte "takového a makového"?

Scott Orson Card - Zakletá

23. května 2014 v 13:15 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Orson Scott Card, jeden z nejznámějších a nejuznávanějších spisovatelů současnosti, v Zakleté transformoval nadčasový příběh o Šípkové Růžence do originální fantasy překypující napětím a romantikou.
V okamžiku, kdy desetiletý Ivan narazí v hustém lese Karpat na tajemnou mýtinu, se jeho život navždy změní. Na vrcholu podstavce uprostřed mýtiny spatří ležet krásnou zakletou princeznu Katarinu, kterou hlídá tajemná nestvůra, jež ho zažene na útěk. Nyní je Ivan americký postgraduální student, který před sebou má slibnou budoucnost a je zasnoubený s ženou svých snů. Přesto stále nemůže zapomenout na ono setkání, i když se sám sebe snaží přesvědčit, že to byl pouze výplod dětské fantazie. Poté, co se vrací do rodné země, najde i tajemnou mýtinu. Tentokrát však neuteče. Tentokrát probudí krásnou princeznu polibkem… a vstoupí do světa, který zmizel před tisícem let.
Napínavý a vtipný příběh o střetu různých světů i kultur. Zakletá je originální román o lásce a osudu, jež překonají staletí… a o temné síle, která je pronásleduje celé věky. Orson Scott Card je neuvěřitelně skvělý vypravěč. A Zakletá je toho důkazem!

___________________________________________

Jeden z kousků, které jsem si vypůjčila z knihovny a nemohla se dočkat podle poměrně kladných recenzí, až si jej přečtu. Samozřejmě po úspěšném složení zkoušky dospělosti (ano, ještě to ode mě budete poslouchat dlouho), jsem se rozhodla sáhnout po Zakleté jako po první z mé vysoké hromádky knih, které na mě čekají k přečtení. Byla jsem prostě zvědavá na amerického autora, který se rozhodl zasadit svou Šípkovou Růženku do Ruska, Ukrajiny a Ameriky 90. let.

Zakletá má sympatické hlavní postavy v podobě Kateriny a Ivana, mě osobně však nejvíc bavil Medvěd, bůh podroben moci Baby Jagy a Ivanova matka, Ester. Ačkoliv Cardovy postavy nedělají nelogické vylomeniny, podobně jako samostatný příběh bohužel trpí jednou vadou - přílišným popisem. Kde autor zvládá popsat vnitřní pochody svých hrdinů, zajímavě a dynamicky mění úhly pohledu bez jediného varování (pokud tedy nepočítáme samostatné kapitoly Baby Jagy), tam skomírá na přílišné popisnosti samotného děje. Místo toho, aby postavy mluvily a doplňovaly vedle svých vnitřních pochodů místo i aktivní přímou řečí, tam příběh žalostně skomírá na popisech. A popisech. A popisech. Autorův styl, kde místo skutečného konání jen donekonečna popisuje, co ten a ten udělal a jak na to ostatní reagovali, aniž by alespoň jedinkrát přenesl čtenáře do místa dění a hodil ho rovnýma nohama do přímé řeči a živého dialogu, knize strašlivě ubírá na tempu. A přitom je to vážně škoda, protože Orson Scott Card se s novodobou Šípkovou Růženkou popral docela zajímavě a neočekávaně a ačkoliv některá rozuzlení už byla předem jasná, přesto jsem z nich měla radost.

První polovina knihy má zajímavý náboj, kdy se hlavní hrdinové perou nejen s Babou Jagou, ale i mezi sebou, jakmile se však kniha přehoupne do druhé poloviny, už i tahle složka se vytrácí a kromě závěrečného souboje jsem trochu skřípala zuby nad tím, jak to autor celé zakončil. Navzdory dospělejšímu a jiskřivě jízlivému tónu svého vyprávění ze Zakleté je nakonec přeci jen pohádka, která sice neurazí, ale zato však kvůli nadbytečným popisům a ztráty zajímavého prostředí v druhé půlce knihy příliš nenadchne.

Škoda, mohlo to být minimálně o dvě třídy lepší.

Moje hodnocení: 6 / 10
Reakce po dočtení:

A střední je konečně za mnou.

22. května 2014 v 0:41 | Selenne L. Athi
Je to tak. A je to neuvěřitelné, ale vážně se mi podařilo dokončit střední školu. Prošla jsem tou "veleslavnou" zkouškou dospělosti. A teď už jen přijímačky na vysokou a pak volno, volno, a ještě jednou volno. K dohnání všeho, co jsem za ty čtyři roky, nebo potažmo alespoň za ten rok studia k maturitě nestihla. Seriály, filmy, ale hlavně knihy.
Když se ohlédnu zpátky, přes trvání střední školy jsem si ještě víc vytříbila své kritické oko, ale v posledních dvou letech jsem si přestala knih tolik užívat a rozhodně jsem nečetla tolik, jak předtím. Trochu za to viním povinnou literaturu, protože jsem takové nátury, že mi je cokoliv, co mi je skoro násilně cpáno do obličeje, vždycky proti srsti.
No, každopádně mám díky tomu slušnou hromádku věcí, které jsem nestihla/nemohla/nedokopala se/nezvládla přečíst. A šíleně se na to všechno těším. Zkrátka a dobře, chci se trochu vrátit ke svým kořenům a opět se přeorientovat do pozice vášnivé čtenářky, kterou jsem dříve bývala. Protože mi to prostě bytostně chybí.
Ale dost o mě - jak jste si mohli všimnout, menu se dnes přes den maličko a postupně změnilo. Máme tu nové rubriky, některé jsou dokonce rozděleny na víc rubrik (Aktuality a Fanzóna). V některých věcech jsem pořádkumilovný šílenec a chtěla jsem, aby to tu trochu vypadalo.
Dále chci pokusit zavést pravidelné týdenní články - protože už je skoro půlka roku 2014 pryč (do háje, jak rychle to uteklo???) a já jsem publikovala 10 usmolených článků a to ještě s tím, že jsem v nich většinou brblala o tom, jak strašně nestíhám dělat věci do školy. Takže teď bych to ráda dohnala a vynahradila blogu ten půl rok, co jsem tu prakticky vůbec nebyla. Neříkám, že se mi vždycky podaří splnit tenhle týdenní plán vždycky včas a do puntíku - ale je fajn mít to takhle rozplánované a vědět, co kdy a jak. Tohle mě alespoň donutí konečně vyklidit rozepsané články, v nichž jsou některé dokonce i dva roky staré (jak se tohle stalo, nechápu).
Tak, ode mě pro dnešek vše.
V pátek očekávejte první knižní odpoledne :)
Zůstaňte naladěni a neroztečte se v prvních vlnách veder.

Vaše velice spokojená a konečně odmaturovaná,
Selenne L. Athi

Pravidelné týdenní články na Hidden Stories.

21. května 2014 v 21:15 | Selenne L. Athi

Pondělí | Filmové&seriálové okénko

O co se jedná? Ať už recenze, připravované projekty, aktuální novinky v kinech a na televizních obrazovkách nebo zamyšlení týkající se filmového průmyslu... Každé pondělí na Hidden Stories můžete očekávat článek týkající se světové filmové a seriálové tvorby.
Rubriky, ve kterých můžete hledat filmová a seriálová pondělní okénka: Filmové recenze, seriálové recenze, filmové a seriálové aktuality.

Středa | Psací koutek

O co se jedná? Středa bude věnována psaní. Rady ohledně postav, nápady, přeložené články, výpomoc se vším možným i nemožným ve vašich příbězích. Zajímavé typy na ještě zajímavější stránky. Středa je prostě a zkrátka věnovaná tvůrčímu psaní.
Rubriky, ve kterých můžete hledat psací koutek: Psací rozcestník hned několika rubrik, které Vám snadněji pomohou najít to, co hledáte.

Pátek | Knižní odpoledne

O co se jedná? Zatímco v pondělí se věnujeme filmům a ve středu psaní, páteční odpoledne jsou věnovaná knihám a jejich autorům. Novinky z knižního světa, recenze, zamyšlení se nad světy a postavami, ale i články týkající se žánrů, které hýbou knižním světem.
Rubriky, ve kterých můžete hledat knižní odpoledne: knižní aktuality, knižní recenze.

Sobota | Neočekávaná sobota

O co se jedná? Podobně jako Bilbo v Hobitovi nečekal, že se mu do Dna Pytle nakvartýruje 12 trpaslíků a čaroděj, tak ani o sobotách si nebudete nikdo jist, co Vás na tomhle blogu vlastně čeká. Řekněme, že se bude jednat o pravidelná víkendová překvapení, ať už v podobě článku, recenze, aktualit a tak dále.
Rubriky, ve kterých můžete hledat neočekávanou sobotu: Všude na blogu.

Neděle | ...týdne

O co so jedná? V neděli bude velké ohlédnutí za celým uplynulým týdnem. A bude se rozhodovat o tom, co v minulém týdnu bylo nejlepší. Kniha, film, seriálová epizoda, píseň nebo třeba album nějakého hudebního umělce... Zkrátka a dobře věci, které stojí za to zmínit.
Rubriky, ve kterých můžete hledat ...týdne: Tyhle shrnovací články nebudou řazeny do rubrik.