Březen 2014

My Mad Fat Diary | 2014 | 2. série

29. března 2014 v 19:55 | Selenne L. Athi |  Viděno
My Mad Fat Diary navazuje na první sérii dějově jen o pár týdnů později. Kdo si ale myslel, že teď bude život Rae Earl plný kytiček a zamilovaných procházek s Finnem, je pěkně na omylu. Další držkopády, zlomená srdce, nové začátky, ale i porozumění, slzy a zmatky dospívání - nová tlustá šílená série je tady!

___________________________________________

Můj milovaný srdíčkový seriál se vrátil. A s ním i Raein sarkasmus. A snaha nalézt samu sebe a mít se konečně ráda takovou, jaká je. Druhá série MMFD má rozhodně temnější, hlubší rozsah než její předchůdkyně. Člověk se nejednou nalezne v pozici, kdy si řekne 'sakra, tohle odněkud znám', nebo 'ne, Rae, tohle bys dělat neměla!' a přitom ve všech případě budeme chápat, proč jak hlavní hrdinka, tak i její přátelé dělají to, co dělají. Tentokrát ve druhé sérii dostane celá partička Raeiných kamarádů místo, dokonce dvě epizody jsou věnované prakticky výhradně Archiemu, který se snaží vyrovnat se svou orientací a Chloe, která na tom svým způsobem není o moc lépe než samotná Rae.

My Mad Fat Diary by měli sledovat všichni. Vážně, tohle bych dala jako povinnou 'literaturu' na školách. Nejenže dost citlivou formou učí o tom, že chybovat v prakticky kterémkoliv věku je normální a přirozené, ale že naše tělo, nebo to, jak vypadáme, vůbec nevypovídá o tom, jací jsme uvnitř. Ano, zní to klišovitě, když se to řekne takhle, ale jak jinak bychom měli společnost naučit, že zevnějšek neznamená všechno a že prakticky každý bojuje se svými vnitřními démony a nejistotami?

"When I look around, I see that everyone's the protagonist of their own story.
And the thing about stories is that not all of them have a happy ending. But some do."

Moje hodnocení: 9 / 10

Oficiální trailer:

Black Sails | 1. série | 2014

29. března 2014 v 19:10 | Selenne L. Athi |  Viděno
Pirátské dobrodružství Kapitána Flinta, který byl nejobávanějším pirátem své doby, a Johna Silvera, který ukradl mapu ke španělskému pokladu. Oba dva chtějí tento poklad získat, čímž se dostávají do křížku. (anotace Edna.cz)

___________________________________________

Televize potřebuje piráty. Ehm, tak jinak - televize potřebuje klasické piráty. Žádné 'zloduchy', které může porazit banda dětí, nebo kteří se snaží tvářit děsivě, ale nakonec jsou přece za své činy zavřeni do vězení a pá pá, šťastný konec, šáteček. Piráti z Karibiku stranou, Černé plachty od televizní stanice Starz nám podává nelítostný pohled, jak takoví bukanýři žili, plundrovali a hlavně, mysleli.

K malému prostoru první série (pouhých 8. dílů) se nám otevře široká škála postav, na které si rychle uděláte názor. A pak ho zase přehodnotíte. Nikdo vlastně neví, jak se postava v příští chvíli zachová a k jaké straně se zrovna přikloní. Je příjemné sledovat postavy, které jsou uvěřitelné, zároveň však dokáží nechávat diváka v napětí, protože jejich dynamika mezi sebou se neustále mění a člověk si může jen pokusit odhadnout, jak se zachovají v příští chvíli. Protože všem jde o dvě věci - přežití a moc. Tyhle dvě hnací síly je všechny táhnou ke dnu, nebo jim pomáhají stoupat vzhůru na vrchol. A největší výhrou je nejen vítězství nad britskými zákony a ovládnutí celého ostrova, ale i nalezení legendárního pokladu. Kdo přežije? Kdo přijde k moci?

Je fakt, že kromě snad jedné slabší epizody jsou Black sails pořádnou jízdou na rozbouřených vlnách, kdy člověk neví, na jakou stranu se obrátit. A hlavně, která postava nakonec zůstane naživu a která ne. Starz se nebála hrábnout si do kapsy, proto natáčecí prostory a celá výprava je prostě dech beroucí. Herecké výkony jsou nadprůměrné, osobně mi prostě nejvíc imponuje Toby Stephens v roli kapitána Flinta a Hannah New jako Eleanor Guthrie.

Ano, trochu jsem se bála, s jakým přístupem bude na piráty Black Sails nahlíženo. A vzhledem k tomu, že jde o seriál stanice Starz, můžete očekávat nahotu, násilí, krev a rachot střelných zbraní, ale i lidské postavy a rychlé tempo příběhu, které člověka jen tak nepustí.

Moje hodnocení: 8.5 / 10

Oficiální trailer:

Kendare Blake - Anna: Anna krví oděná

29. března 2014 v 14:23 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Cas Lowood zdědil vzácné poslání: zabíjí mrtvé.
Před ním to dělal jeho otec, dokud nebyl hrůzně zavražděn duchem, kterého měl zabít. Vyzbrojen otcovým tajemným a smrtícím athame, Cas cestuje po zemi se svou čarodějnickou matkou a kocourem, který větří duchy. Společně se vydávají po stopách legend a místního folklóru a snaží se držet krok s mrtvými zabijáky. Otravné věci jako budoucnost neřeší a přátele si drží od těla.
Když přijedou do nového města, aby našli ducha, jemuž místní říkají Anna krví oděná, nečeká Cas nic než obvyklou rutinu: nastěhovat se, vypátrat a zabít. Místo toho ale najde běsnící prokletou dívku, přízrak, s jakým se dosud nesetkal. Stále nosí šaty, které měla na sobě v den své brutální vraždy roku 1958. Tehdy byly bílé, ale teď jsou rudě potřísněné a kape z nich krev. Od své smrti Anna zabíjí každého, kdo se opováží vstoupit do jejího opuštěného viktoriánského domu, kterému kdysi říkala domov.
Avšak z nějakého důvodu Casův život ušetří.

___________________________________________

Poměrně útlá duchařina vypráví příběh 'lovce duchů' Casia Lowooda, který se žene za jediným cílem - zabít co nejvíc duchů, než oni zabijí jeho. Navzdory tomu, jak tenhle nápad připomíná seriál Supernatural, musím přiznat, že mě tahle malá strašidelnost neskutečně příjemně překvapila.

Kendare Blake vykreslila svého hlavního hrdinu velice zdařile, dokonce se jí podařilo nesklouznout do klišé temného mstitele, ale kluka, který svou úlohu bere takhle vážně proto, že to prostě nikdo jiný dělat nemůže. Vedlejšími postavami se nebojí lámat některé klišé literatury pro dospívající a udělat lidské a chybující postavy. Na to, jak je vlastně kniha krátka, tak je doslova nabita akcí a člověk ji jen tak neodloží. I kdyby chtěl. Samotné vyvrcholení příběhu je skvěle vyústěné - Kendare Blake nechává malé háčky prakticky v každé kapitole a je jen na pozornosti čtenáře, jak moc se jich chytne, nebo ne. Vztah mezi Casem a Annou je lehce šílený a ačkoliv na jednu stranu působí trochu nuceně, na stranu druhou se alespoň nezpomaluje příběh, naopak ho tlačí mnohem rychleji dopředu.

Anna krví oděná mě vážně příjemně překvapila. Jak mrazivou atmosférou, tak občasnými dost drsnými způsoby, jak zachází se svými hrdiny. Nemluvě o tom, že dokonce i mě v některých chvílích vážně běhal mráz po zádech a páni, to už se mi dlouho u žádné knížky podobného ražení nestalo. Jednoduchá duchařinka, která rozhodně neomrzí a ani nebude nudit s otevřeným koncem, kvůli němuž určitě stojí za to sáhnout po druhém dílu.

Já po něm teda rozhodně sáhnu.
Moje hodnocení: 8 / 10
Reakce po dočtení:

Veronica Roth - Divergent: Divergent

29. března 2014 v 14:05 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Chicago, budoucnost. Obyvatelé města, které obklopuje jen močál a obepíná ostnatý drát, jsou rozděleni do pěti frakcí. Beatrice je čerstvých šestnáct a přišel čas vybrat, do které frakce chce patřit, které ctnosti se chce na celý život odevzdat. Překvapivé rozhodnutí jí do cesty přivede osudového kluka - úchvatného, ale taky trochu nesnesitelného. Beatrice zjišťuje, že ve společnosti, která se jeví tak dokonalá, vzrůstá napětí a hrozící nebezpečí lze zažehnat jen jedním způsobem, který ji ale možná zničí.

___________________________________________

Ve svém plánu víc číst v angličtině jsem se rozhodla koupit si Divergent v angličtině. Poslední dobou si hodně dávám pozor na trendy, které hýbou internetovým, potažmo pak čtenářským světem. A k takovým (i když už teď maličko starším) trendům Divergent patří. A vzhledem k těm desítkám recenzí, které jsem proletěla očima, jsem vlastně nevěděla, co od toho očekávat. Jedna věc je slyšet stále chválu a prakticky žádnou kritiku, druhá je pak jít do čtení knihy s takovýmhle očekáváním. Takže jsem si prostě řekla, že se odtrhnu od názorů jiných a budu číst bez jakéhokoliv očekávání.

V téhle dystopii je svět jednoduše rozdělen do několika frakcí, v níž si lidé váží pouze pár jednotlivých vlastností jedince. Ostatní musí být potlačeny, protože to od vás přece společnost očekává. Pokud nebudete míchat vlastní ambice s odvahou, pokud nebudete chtít kromě vědomostí i být laskaví k ostatním, pak jste naprosto v pořádku.
Hlavní hrdinka Tris bohužel takové 'štěstí' nemá - při svých zařazovacích testech se projevila tak, že by mohla patřit klidně do dvou, tří frakcí zároveň. A to prostě není správné. Beatrice, nebo Tris, jak si později začne říkat, je dobře načrtnutá postava, ačkoliv od jisté doby jsou její akce trochu předvídatelné. Občas mi připadá, že v tomhle případě autorka trochu záměrně tlačí své postavy do jistých pozic, z nichž se pak nemohou pohnout dál. A to sice není úplně špatně, ale člověk ztrácí onu dynamiku příběhu, kdy si není jistý, co dalšího mu tahle postava přichystá. Její instruktor Čtyřka, který patří mezi čtenářsky nejoblíbenější postavy téhle série, mě nijak... ehm, neuchvátil? Nevím, možná je to tím, že se chová naprosto normálně a pochopitelně. A jinak mě ničím nějak zvlášť neohromil. Přesto, přiznejme si, young adults literatura občas potřebuje takového hrdinu, který neběhá za hlavní hrdinkou jako ztracený pes, popřípadě jí neustále neodhání pryč se svou tajemností.

Veronica Roth se nebojí do svého čtenáře prát jednu akci za druhou, ani házet pořádné klády svým hrdinům pod nohy. Přesto mohla dát trochu větší prostor vývoji vztahu mezi Tris a Čtyřkou, nebo trochu víc věnovat čas tomu, proč vlastně bojovat proti zavedeným frakcím. Na druhou stranu je tu hlavní hrdinka vedena hlavně svým vlastním bojem o přežití, aniž by musela vklouznout do role 'zachránkyně světa'. Konec mi přišel až trochu příliš uspěchaný, navíc si Roth trochu nevydařeně zahrála na pana G.R.R. Martina a pár postav bez milosti odpravila. Bohužel v tak rychlém sledu, že ani chudák Tris, ani čtenář z toho nemohou dostat pořádně emotivní ránu do břicha, protože je to prostě až příliš rychlé. A maličko nahodilé, ale budiž tenhle fakt odpuštěn.

Divergent mohl být ještě o třídu, dvě lepší, co si budeme povídat. Přesto konečný výsledek, celkový obrázek toho, co všechno nám Veronica Roth se svou dystopií přinesla, také není úplně k zahození. A vzhledem k mé vzrůstající apatii vůči neustále se opakujícím dystopickým scénářům, mě Divergent docela bavil.

Moje hodnocení: 7 / 10
Reakce po dočtení:

Ono to žije.

29. března 2014 v 1:44 | Selenne L. Athi |  Myšlenkové (Ne)pochody
Napadlo mě možná pět, šest způsobů, jak tenhle článek začít. Některé odkazovaly na fandomy, jiné na meme kolující po internetu. Ale pak jsem si řekla, že se na to všechno můžu s klidem vybodnout a jednoduše říct - ano, ještě žiju, můj milý blogu.

A kde začít? S osobním životem se to má pořád stejně. Poslední tři měsíce mi připadá, že se neustále otáčím v začarované smyčce. Se střední školou se rozloučím už za necelých 14 dní (konečně) a pak nastupují dlouhé tři týdny učení na maturitu. Ano, slyšíte dobře, tři týdny, protože ke svaťáku se nám letos sešly i Velikonoční (ehm, Pesachové) svátky, takže nám volno začíná už od 11. dubna. Konečně. Poslední dobou se totiž musím prakticky násilím nutit, abych se vůbec ráno vyhrabala z postele a dovlekla se do naší školní budovy. Dokonce mě ani příliš nostalgie nechytá - vzhledem k tomu, že většinu látek už jen dobíráme, nebo pro změnu se už jen tak plácáme kolem dokola, aby se neřeklo, jediné, co mě tak chytá, je rozčilení, že nejsme víc aktivní. Nebo míň.
Zkrátka se nacházím ve fázi, kdy mám neustále pocit, že bych měla něco udělat, nebo něco alespoň začít dělat, ale ono svým způsobem není co. Jasně, mohla bych se klidně začít učit na maturitu a připravovat si otázky, na druhou stranu si ještě chci užít těch pár momentů volna, co mi zbývá. I když se po většinu dobu stresuju z toho, že bych vlastně měla něco dělat.
Měla bych ještě něco zmínit? Nejspíš ne. Vážně, na to, že už je konec března, se mi prakticky nic moc nestalo, co by stálo skutečně za zmínku. Ano, měla jsem dvě, tři krizové životní situace, kdy jsem se musela tak trochu vyrovnávat sama se sebou, ale nějak jsem to zvládla. Pořád jsem tady. A pořád křičím a kopu, takže...
Pořád mám pár novoročních předsevzetích, které se chci pokusit splnit.
Zhubnout. Psát. Zlepšit se v kreslení. Víc číst. Zlepšit se v angličtině a pokud možno, i ve francouzštině. A samozřejmě dostat se na vysokou školu. Nebo odjet do zahraničí na rok pracovat. (Jinak výběr mých vysokých škol, kdyby vás to zajímalo - žurnalistika, amerikanistika a na pedagogický fakultě čeština-angličtina).

Zkazilo mě tumblr. Úplně. K tomu není co dodat.

Stále píšu. Nebojte se, přiletí sem určitě pár článků o psaní. Stále koukám na seriály a filmy a (žalostně málo) čtu. Zítra (ale vlastně už dnes, že jo) bude velký den recenzí. A aktualizací. A malých, kosmetických úprav k blogu. Jedna taková už se stala, jak jste si museli jistě všimnout - nový design s mým profilem. Myslím, že se to dost dlouho nezmění, tak si zvykejte.

Uf, tohle je jako probudit se ze sna. Nebo oprášit jednu ze starých krabic, o níž jste zapomněli, co je uvnitř.
Je to o zvyku. A až budu vyspaná a nebudu usínat nad klávesnicí jako teď, možná tohle všechno bude dávat smysl.

Anebo taky ne.

Každopádně, jsem ráda, že jsem zpátky. Tak.