Prosinec 2013

Ledové království | Frozen | 2013

27. prosince 2013 v 18:02 | Selenne L. Athi |  Viděno
Nebojácná a věčně optimistická Anna se vydává na velkolepou výpravu v doprovodu drsného horala Kristoffa a jeho věrného soba Svena, aby nalezla svou sestru Elsu, jejíž ledová kouzla uvěznila království Arendelle do věčné zimy. Na své pouti se Anna a Kristoff setkávají s podmínkami, které si nezadají s nejvyššími velehorami světa, mýtickými trolly a legračním sněhulákem Olafem, a navzdory drsným živlům se zoufale pokoušejí dosáhnout svého cíle dříve, než bude zcela pozdě.

___________________________________________

Vzhledem ke smíšeným reakcím jsem si nebyla jistá, co si od Ledového království slibovat. Původně inspirované Ledovou královnou Hanse Christiana Andersena se příběh o královně s ledovým srdcem přeměnil do příběhu o dvou sestrách, které odcizilo tajemství magie jedné z nich. Změna, která tuhle pohádku rozhodně povznesla podobně jako Na Vlásku mezi ty, na které bychom neměli jen tak zapomenout.

Pokud byl Na vlásku příběhem o hledání vlastní svobody, pak je Ledové království skvělým příběhem pro děti o sebepřijetí. Ano, je tu sice ona známá romantická linka, přesto si tu tvůrci dělají z klasických pohádek tak trošku legraci a onomu romantickému vztahu mezi protagonisty dávají punc reálna stejně jako u svého zlatovlasého předchůdce.

Postavy sester jsem si okamžitě zamilovala - jak Elsu, která je právě symbolem sebepřijetí a toho, že by se člověk neměl bát svých schopností, ale naopak být svým vlastním pánem, tak i Annu, optimistickou, maličko nejistou a nezdolnou. Velké plus dávám tvůrcům za to, že hlavními hrdinkami tu jsou opravdu obě sestry - každá je hrdinkou po svém, přesto žádná z nich nemá menší, či větší podíl na příběhu, ale naprosto vyrovnaný. Kristoff je 'moderním' typem mladíka, trochu podivína, který upřednostňuje troly a soby před ostatními lidmi a ačkoliv je zpočátku trochu pitomec, člověk si ho rychle oblíbí. Princ Hans pro mě byl největším překvapením příběhu, přesto je to (SPOILER!) společně s matkou Gothel jeden z nejzajímavějších záporáků z Disneyovského studia (dokonce i jeho činy jsou více méně dost pochopitelné). Tuhle partičku doplňuje sob Sven, který spíše připomíná přiblblého psa a sněhulák Olaf, který plní staré dobré vtipné postavičky, přesto i oni mají svůj podíl na příběhu a nefungují jen jako jeho 'nástroj'.

Hudba a písničky připomínají starší Disneyovské kousky a pro mě zejména píseň Let it Go je jedna z nejlepších, co jsem kdy z pohádek slyšela. Podobně jako u předloňské předělávky Zlatovlásky jsem ráda, že se tvůrci nedržely striktně Ledové královny pana Andersena, ale šli vlastní cestou a vytvořili tak kousek, který se nesoustředí ani tak na lásku, či záchranu světa, ale na přijetí sebe samého a čistou sesterskou lásku podobně, jako jsme to mohli vidět u Brave.

Tleskám a dožaduji se více takových. Tenhle kousek mě vážně bavil a nadchnul.
Moje hodnocení: 9 / 10

Trailer:

Neil Gaiman - Křehké věci

27. prosince 2013 v 17:45 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Tajemný cirkus vyděsí publikum na jediném mimořádném představení a pak zase zmizí do noci, přičemž si jednoho z diváků vezme s sebou... V novele odehrávající se dva roky po událostech z románu Američtí bohové navštíví Stín staré skotské sídlo, aby vzápětí zjistil, že se stal hlavním účinkujícím v prastarém obřadu zahrnujícím stvůry a smrt... Slavný detektiv Sherlock Holmes musí v Hugem oceněné povídce zasazené do podivně proměněné viktoriánské Anglie vyřešit nanejvýš neobvyklou vraždu člena královské rodiny... Dva chlapci se pozvou na mejdan a setkají se tam s dívkami svých snů - a nočních můr... Členové exkluzivního epikurejského klubu si stěžují, že už ochutnali všechno, co se dá jíst - s výjimkou legendárního, velice vzácného a krajně nebezpečného egyptského ptáka...
Osm let poté, co ve Velké Británii vyšla kniha Kouř a zrcadla (a o pět leté později i u nás), nashromáždil Neil Gaiman dost povídek a jiných kratších literárních útvarů, aby se z nich dala sestavit nová sbírka. Jsou v ní strašidelné, humorné i velice zvláštní příběhy, povídky, které získaly prestižní ceny, i ty, které zatím vyšly jen v naprosto okrajových tiskovinách, na internetu nebo vůbec nikde, a obsahuje také novelu dopňující knihu Američtí bohové.

___________________________________________

Neil Gaiman je jmenován jako král městské fantasy. Ať už jste o něm slyšeli, čtete ho, nebo ho vůbec neznáte, jeho tvorba rozhodně stojí za pozornost. Jeho hra s klasickými motivy, s pohádkami a legendami, ale i se zdánlivě jednoduchou každodenností je kouzelná, plná barev, přeludů, ale i temnějších odstínů. Podobně jsou na tom i jeho povídky v Křehkých věcech. Jde vidět, že i na malém povídkovém poli Gaiman dokáže na čtenáře zapůsobit a oslovit jej. Se mnou to tak rozhodně bylo.

Jak už jsem tu mnohokrát zmínila, nejsem velkým fanouškem povídek. Ani ne tak proto, že je nemám ráda, ale kvůli jejich délce - nejednou se při jejich čtení přistihnu, že jsem si vlastně to podstatné nemohla pořádně vychutnat, protože je to deset, dvacet stránek dlouhé a pak konec. Už se nevrátím k hrdinovi, který si mě získal na první straně, už se nemůžu podívat alespoň okénkem do světa, který se mi zjevil za okenní tabulkou. Ano, mám povídky ráda, ale to, s jakou rychlostí většinou utečou a zavřou se dřív, než se stačím nadechnout. A s tím se prostě špatně vyrovnává. Dejte mi pořádnou bichličku a jsem dokonale spokojená. A nereptám. Ale s povídkou, achich jo, to prostě tak nejde.
Podobné dilema jsem řešila u Gaimanových povídek, z nichž mě asi nejvíc oslovil Problém se Zuzanou, kdy autor podobně jako mnoho jiných řeší 'nevysvětlenou' a čtenáři rozpitvávanou a mnohokrát zavrhovanou část Lewisových Letopisů Narnie, kdy jedna z hrdinů je jednoduše odříznuta od světa, jehož dříve byla součástí jen kvůli 'rtěnkám a punčochám'. Osobně mi tahle povídka přišla nejbližší, protože jsem při čtení Letopisů měla úplně stejný problém a nejednou jsem přemýšlela o tom, proč Lewis vyškrtl Zuzanu z příběhu jen kvůli tomu, že dospěla a objevila, světe div se, sex. A nebyl by to Gaiman, kdyby si z touhle myšlenkou trochu nezaflirtoval, neudělal jí mnohem temnější a dospělejší a zároveň se na to díval tak trochu dětskýma očima neznalýma světa dospělých.

První polovina povídkové sbírky ubíhala takřka zběsilým tempem, kdy člověk nestačil dýchat a žasnout nad nápaditostí, jednoduchostí, ale i temnotou Gaimanových krátkých příběhů. Ale jakmile se sborník přehoupl do druhé poloviny, zbývající povídky a jedna malá novelka pro mě už začaly ztrácet na čtivosti. Nevím, zda jsem byla v té chvíli až pře-Gaimanována (pokud je něco takového vůbec možné), nebo mi prostě unikalo to podstatné, ale novelu k Americkým bohům jsem dočítala s velkými obtížemi.
Výběr povídek byl rozhodně zajímavý, přesto bych možná ty 'méně' uspěšné promíchala s těmi více úspěšnými, než dala všechno dobré hned na začátek a pak trochu unudila čtenáře kousky, které by sice nebyly bez nápadu, ale možná by ještě potřebovaly maličko poležet v šuplíku. Nevím, nakonec z toho mám trochu rozporuplné pocity a mnohem raději se budu držet delší prózy páně Gaimana (ačkoliv ano, dám ještě šanci Kouři a zrcadlům, druhé povídkové sbírce, která je prý snad ještě lepší než Křehké věci).

Moje hodnocení: 7.5 / 10



A je to tady zase...

24. prosince 2013 v 14:23 | Selenne L. Athi
Tentokrát bez sněhu. Berte mě jako velkého zrádce vánočních svátků, ale letos mi ten sníh vážně nechybí. Možná to bude jistá averze z minulé zimy, která se táhla tak příšerně dlouho, já se klouzala po všem možném a mrzla a mrzla i v několika vrstvách teplého oblečení.
Tak, v pauzičce mezi zdobením stromečku a vysáváním v mém zaneřáděném pokoji (a mezi balením pár posledních dárků, že ano) Vám všem chci popřát krásné svátky plné pohody, rodinných chvílí a zdraví (nebuďte zachrchlaní jako já, svátky s kašílkem vážně nejsou nic příjemného). Samozřejmě také bohatého Ježíška, nebo cokoliv co slavíte a můžete být přitom obdarování (nebo taky ne) a klidný žaludek po bohaté štědrovečerní večeři. Zkrátka a dobře, ať už slavíte či ne, příjemný konec prosince Vám všem!

(alespoň Bilbovi sněží na cestu ;))


Even dragons have their endings.

18. prosince 2013 v 22:50 | Selenne L. Athi
Pozdě, ale přece jsem (tak jako minulý rok) se rozhodla blog obléct do Hobitího (chápejte vánočního) kabátku. Jsem naštvaná sama na sebe, že jsem navzdory svým slibům (ehm, ehm) to tu zase nechala maličko hnít. Nemluvě o tom, že dobrých čtrnáct dnů (tedy alespoň u mě) měl blog pořád nějaké problémy, takže se na něj nedalo ani pořádně publikovat. Takže jupí jej, vedení zřejmě dořešilo všechny mouchy a já tak můžu zachránit alespoň zbytek mého nečinného prosince recenzemi - a vidíte, jinak se neflákám, jen nejsem schopná sem něco přihodit.
Máme tu již napsané čtyři knižní - Norské dřevo od Haruki Murakamiho, dystopii Tak padne náš svět a první dva modro-fialové kousky ze série Měsíčních kronik, Cinder a Scarlet od Marissy Meyerové. A co Vás ještě čeká? Tak, před pár dny jsem dočetla povídkový sborník Neila Gaimana Křehké věci, včera konečně šla do kina na Šmakovu dračí poušť (jsem jediná, nebo Vás taky irituje český název distribuce?), shlédla novou Disneyovku Ledové království... Jo a začala jsem se koukat na pár nových seriálů, které bych chtěla doporučit.
Tak, ode mě pro dnešek vše. (Abych nezapomněla - o svátcích přihodím další úryvek/kapitolu ke Kovovému srdci :))

Mějte se fanfárově,
Vaše neklidně-čekající-na-volno Selenne L. Athi

Marissa Meyerová - Měsíční kroniky: Scarlet

18. prosince 2013 v 22:35 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Osmnáctiletá Scarlet Benoitová je přesvědčena, že se o sebe dokáže postarat sama. Nepotřebuje a ani nechce si nikoho pustit do života. Výjimkou je její babička Michelle, žena, která Scarlet naučila všechno, co umí: pilotovat raketu, oškubat kachnu, ignorovat názor většiny a udělat si svůj. Celých jedenáct let byla babička pro Scarlet jediným blízkým člověkem na světě.
Až do dne, kdy babičku unese jakýsi tajemný gang a Scarletin život se navždy změní. Jediný, kdo o tomto gangu něco ví, je Vlk, pouliční rváč, kterého Scarlet zná jen zběžně. Scarlet se nerada svěřuje cizím lidem, zvláště pokud jde o muže, ze kterých čpí potíže na sto honů. Jenže Vlkovu pomoc potřebuje, pokud chce najít únosce své babičky. A to ještě netuší, jakou roli hrála před lety její babička při záchraně princezny Selene, nebo kdo Vlk vlastně je a jaké jsou jeho skryté úmysly…

___________________________________________

Prakticky dva dny po Cinder jsem se okamžitě pustila do Scarlet. Jednak z důvodu, že jsem se nemohla dočkat, jak bude sci-fi příběh plný 'klasických' princezen vypadat, jednak z toho, že jsem prostě nechtěla ztratit kontinuitu mezi příběhy. (Občas i to častokrát odrazuje, když si už člověk nepamatuje, co se stalo před tím a snaží se znovu začíst do série).

Tentokrát je protagonistkou dalšího kousku Měsíčních kronik rudovlasá Scarlet, která žije se svou babičkou na venkově. Tedy do té doby, než babičku někdo unese, policie uzavře pátrání a nechá Scarlet na holičkách. Díky tomu, že je tahle nová Červená Karkulka dost odlišná od takové Cinder a nehodlá jen tak sedět na zadnici, rozhodne se svou babičku najít, popřípadě zachránit, za každou cenu. Ne snad, že by Cinder neměla na pilno - její kapitoly jsou menší součástí Scarletina příběhu, kde je Cinder nucena uhánět za pomoci nové postavy, kapitána Thornea, před zákonem a královnou Levanou. Ano, v tomto případě se nám to autorka rozhodla maličko zkomplikovat, přesto ta provázanost není nijak těžko pochopitelná a čtenář může chválit záhadnost a zároveň jednoduchost, s jakou si autorka s příběhem vyhrála.

Ale zpátky ke Scarlet - nebojácná a divoká, prakticky dospělá dívka se vydává hledat svou babičku za pomoci Vlka, který jí přislíbí pomoc. Navzdory jeho podivnému chování se Scarlet rozhodne mladému muži věřit. Všichni si můžeme představit, jak to asi pokračuje dál, přesto je tu ta romance maličko hlubší, než u Cinder - zejména díky tomu, že Scarlet s Vlkem je prakticky dvacetčtyři hodin, takže jejich milostný vztah to bere nespoutaným pádem. I přes tu rychlost to tu naštěstí nepůsobí nijak násilně a autorka nám svým koncem slibuje, že jak Scarletin a Vlkův, tak i vztah Cinder a Kaie bude prohlouben v následujícím díle. Navíc postavy tu získávají na větší ostrosti, Cinder dohání maličké nedostatky a dostává ostrých rysů ze své původní načrtnutosti, na to samé si musíme počkat se Scarlet a Vlkem do příštího dílu, přesto jejich postavy jsou sympatické a člověk si je snadno zamiluje a fandí jim. Nemluvě o kapitánu Thornovi, který kromě pěkné tváře má i skvělé hlášky (doufám, že nám v příštím díle autorka o Thorneovi toho poví mnohem víc).

Podtrženo a sečteno, Scarlet má mnohem rychlejší tempo než Cinder, proto ho čtenáři považují za mnohem lepší, než první díl série. Dá se vidět, že se Meyerová od předchozího dílu trochu vypsala, takže v druhém díle Kronik hluchá místa prakticky nenajdete. Pokračování Cinder obstálo vedle svého předchůdce a vydobilo si o stupínek lepší pozici.
Těším se na Zlatovlásku a Sněhurku!

Moje hodnocení: 8 / 10
Reakce po dočtení:

Marissa Meyerová - Měsíční kroniky: Cinder

18. prosince 2013 v 20:00 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Šestnáctiletou Cinder považuje většina lidské společnosti za nepovedenou hříčku techniky a její macecha za neúnosné břemeno. Být kyborg ale má i své výhody - mozkové rozhraní poskytuje Cinder nevšední schopnost opravovat věci, díky čemuž se stane nejvyhlášenější mechaničkou ve městě. Právě tato pověst přivede k jejímu stánku prince Kaie, který potřebuje před výročním bálem opravit porouchaného androida. Princ opravu v legraci nazve otázkou národní bezpečnosti, ale Cinder má podezření, že věc je mnohem vážnější, než jí je princ ochoten prozradit.
Cinder touží udělat na prince co nejlepší dojem, ale se všemi plány je konec, když se její mladší nevlastní sestra a jediná lidská přítelkyně nakazí smrtelným morem, který sužuje Zemi už celé desetiletí. Macecha obviní z dceřiny nemoci Cinder a nabídne její tělo pro výzkum moru, což je "pocta", kterou dosud nikdo nepřežil.
Ale netrvá dlouho a lékaři zjistí, že jejich nové pokusné morče je zvláštní. Chirurgové, kteří proměnili Cinder v kyborga, něco skrývali.
Něco cenného. Něco, kvůli čemu jsou někteří lidé ochotní zabíjet...

___________________________________________

Předělávky pohádek můžu vždycky. Obzvlášť, když se jedná o nové, neotřelé zpracování, jako je právě Cinder - aneb jak z Popelky uděláte napůl stroj, zasadíte ji do budoucího světa do světa dálného východu a prostě... Všechno maličko zkomplikujete a zamotáte, ale ten základ tu nadále je. Možná to bylo tím, že jsem si touhle knihou nebyla jistá a neustále jsem zvažovala, zda ji číst/nečíst, až jsem po ní nakonec sáhla a dala se do čtení. A buď mi to sedlo do nálady, nebo jsem byla k autorce hodně shovívavá, nebo prostě se mi to moc líbilo.

Cinder je příjemnou, sice nevyčnívající, přesto sympatickou hrdinkou, s kterou se ochotně necháte ponořit do světa Východního společenství, zamilujete se do prince Kaie a pokusíte se přijít na lék na nákazu smrtelné letumózy. Není nikterak zbrklá, ani vzteklá a především se snaží přežít s identitou, kterou se navzdory své 'klidné' masce snaží srovnat. Jejím cílem rozhodně není ulovit, stalkovat, nebo připravit jejího prince o příčetnost, jako mnoho jiných hrdinek. Už jen to jí přidává bodové plusy navíc. Princ Kaie je od pohledu sympaťák a přesto, že tu máme spíš jen náznaky, než plnou romantiku uvzdychaných scén a dlouhých pohledů, člověk jim oběma dokáže uvěřit, že se snadno najde v jejich srdcích místo pro toho druhého.

Děj ubíhá rychle, bez zádrhelů a zbytečně velkých odboček. Kdybych nečetla pár recenzí předtím, pak bych snadněji příběhu odpustila trochu té předvídatelnosti, přesto to nebylo tolik rušivé, aby mi to vyloženě kazilo čtení. Je to oddychovka, na nic si nehraje a rozhodně příjemně oprašuje kouzelný punc klasický pohádek. Nemluvě o tom, že se tu nejedná o žádné svržení systému, jako spíše zlé měsíční panovnici Levaně, která se snaží ovládnout i celou Zemi. Ta jako záporák by mohla dostat trochu více prostoru, než působit jako stín nebezpečí, přesto při prohloubení její postavy bych si docela dobře uměla představit, že se jí bojím a strachuji se v její přítomnosti o své hrdiny.

Beru veškeré své předchozí pochyby zpátky, Cinder za přečtení docela stojí.

Moje hodnocení: 7.5 / 10
Reakce po dočtení:

Megan Crewe - Tak padne náš svět

18. prosince 2013 v 19:35 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Začíná to jako svědění, kterého se nemůžete zbavit. Pak přijde horečka a šimrání v krku. Pár dní nato budete vykládat svá tajemství na potkání neznámým lidem, jako by to byli vaši staří přátelé. Za další tři dny vás postihnou paranoidní halucinace.
A pak budete mrtví.
Šestnáctiletá Kaelyn žije na ostrově nedaleko pobřeží. Když její nejlepší kamarád odjíždí studovat na pevninu, vůbec ji nenapadne, že ho možná už nikdy neuvidí. Ale pak její malou ostrovní komunitu postihne podivná virová epidemie. Počet mrtvých narůstá a vláda dá ostrov do karantény: nikdo nesmí z ostrova odjet, ani se na něj vrátit.
Ti, kteří jsou dosud zdraví, musejí bojovat o tenčící se zásoby potravin, aby neztratili naději na přežití. Zatímco svět, který Kaelyn znala, se kolem ní hroutí, ona nachází nečekané spojence, přátelství i novou lásku. A když ji virus začne okrádat o přátele a rodinu, ze všech sil se snaží udržet si víru, že musí existovat způsob, jak zachránit lidi, kteří jí jsou nejdražší.

___________________________________________

Navzdory tomu, že jdu proti proudu a většinou proti většině věcí, co právě 'letí', nakladatelé nestačí vydávat od kvalitnějších kusů po naprosté slátaniny, tak jsem se rozhodla sáhnout po dystopické Tak padne náš svět, jehož hrdinkou a vypravěčem je šestnáctiletá Kaelyn píšící si deník poté, co odjel její kamarád a tajná láska Leo na pevninu z jejich ostrova. Pak se po celém ostrově začne objevovat podivná nákaza, která nejenže připomíná chřipku spojenou s vyrážkou a konstatním pitím séra pravdy, ale po které taky za pár dní prostě zemřete. A jak už to bývá, nikomu se nedaří najít protijed.

Tak padne náš svět mohl mít tak strašně moc potenciálu. Přidat trochu víc důraz na psychologii okolních obyvatel a nejen na lidi kolem hlavní hrdinky, zvýraznit to, že zdejší obyvatelé odstřiženi od světa dost brzy vymřou hlady, či žízní a tak podobně... A byl by to román, od něhož bych se nedokázala odtrhnout a drtila bych každou další stránku v duchu mezi zuby. Jenže s tím, jak děsivě odbytý to je, bohužel už člověk nic neudělá. Maximálně tak plakat nad rozlitým... potenciálem.

Kaelyn mi nelezla jako hrdinka YA příliš na nervy, přesto je její charakteristika nepropracovaná, s emocionálním rozsahem naducaného polštáře. Její děs a strach a zmatek a bolest jsem prostě vůbec nevzala a spíše si říkala, jestli se ona sama nakazí taky, nebo jestli bude nadále tupě a bez emocí popisovat své okolí, aniž by do toho příliš zasáhla. Ne snad, že těch hrdinek, které opravdu radikálně hýbou dějem je málo, přesto by Kaelyn mohla občas pohnout zadnicí a taky udělat něco významějšího a ne jen kňučet nad stránkami deníku a naivně doufat, že se to všechno nějak vyřeší. Ostatní postavy mají sice jakž takž nějaký prostor, ale jejich vývoj je naprosto nezajímavý a nepochopitelný, vzhledem k tomu, že vidíme do hlavy jen hlavní hrdince a ostatní se pro změnu příliš neprojevují.

Jak mě ta kniha na začátku bavila a těšila jsem se napořádný rozvrat společnosti, na hlad a bídu a beznaděj, která by na mě nenechala nit suchou a nutila mě číst dál a dál a strachovat se o hlavní hrdiny... Tady to prostě nebylo. Výčet jakýchsi postav na jakémsi ostrově s jakousi nákazou, která má (nejspíš) zničit svět. A to je všechno. Nemluvě o naprosto podivném konci, ještě divnějším odstraňování vedlejších postav a nevývoji alespoň hlavní postavy opravdu nikterak netoužím vědět, jak tohle vlastně dopadne.

Moje hodnocení: 3 / 10
Reakce po dočtení:




Haruki Murakami - Norské dřevo

18. prosince 2013 v 19:18 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Po vydání Norského dřeva v USA vzrostl počet Murakamiho čtenářů z obvyklých statisíců na miliony, ačkoli někteří byli zklamáni tím, že autor napsal "jen" milostný příběh... Exotika, milostné vztahy, studentský život, nespoutaný sex - to vše lze v románu nalézt. Jeho název je zvolen podle známé písně Beatles, již si nechává od své spolubydlící Reiko v psychiatrické léčebně zahrát jedna z hlavních postav, dívka Naoko. Jakkoli se autor nesoustředí pouze na partnerské dvojice, ale spíše na trojice, oním styčným i nosným bodem zároveň je jedinec, student Tóru Watanabe. Musí převzít zodpovědnost za svůj život a naučit se sdílet pocity blízkého člověka. Největší výzvu však představuje - aniž by si to uvědomoval - otázka volby mezi životem a smrtí. "Smrt je již v našem životě skryta", takové poselství mu předává jeho přítel Kizuki, než spáchá sebevraždu a zanechává zde vnitřně rozbitou Naoko s temnotou v duši, která v ní přetrvává od dětství, kdy sebevraždu spáchala její milovaná sestra. Poznává, že smrt má nejen svou tíži, ale i své kouzlo pro ty, kdož nemají kam jít.

Norské dřevo nabízí směsici japonských reálií a pohledů do nejhlubšího nitra duše: zároveň přibližuje exotické prostředí, charakteristické dramatickým příběhem, mistrovsky zvládnutou minimalistickou zkratkou i "nevyzpytatelností" hlavních postav.


___________________________________________

Po přečtení Norského dřeva jsem začala chápat, proč je Murakami tak oblíbený. Zpočátku se mi do románu hodně špatně začínalo - předně pro autorův velice suchý, ne přímo popisný, přesto nikterak zabarvený příběh o trojici přátel, z nichž se jeden z nich zabije a zbylí dva to pomalu odnášejí. Zatímco hlavní hrdina Tóru se snaží najít ve světě studia a vysoké školy, jeho blízká kamarádka Naoko se od světa distancuje a dostává se do léčebny. Vztah těchto dvou je provázen po celou knihu, aniž by si byl čtenář jistý, jak to vlastně mezi nimi dopadne - navzdory tomu, že se milují, jsou tu překážky, které musí jak Naoko, tak Tóru překonat.

Murakamiho zpočátku suchý příběh o ztrátě přítele a o tom, jak různí lidé reagují na smrt, se postupem času zahřívá a získává na síle, jak po stránce dopadu na čtenáře, tak i pro samotné hrdiny. Sex, alkohol a podivná přátelství jsou provázáné celým příběhem, přesto jsou jeho velkou, naprosto neoddělitelnou součástí. Nebýt jmen hlavních hrdinů, člověk by si děj dokázal zasadit naprosto kamkoliv, dokonce i do moderního světa, což je jedna z mnoha věcí, které považuji na tomto románu za hodně povedené a ocenitelné.


Se samotným hlubokomyslným hrdinou jsem se špatně zžívala - především kvůli jeho naprostém klidu a neměnitelnosti, s kterou projde skoro celým příběhem. Zatímco jeho setkání s Naoko se mnohdy podobá spíše snivé sekvenci, části na univerzitě jsou plné života a pohybu. A přesto Tóru stojí někde mezi tím, jako kdyby se sám nemohl rozhodnout, kam se vlastně pohnout.

Navzdory mé počáteční nejistotě k příběhu Norského dřeva jsem kousek před koncem dokázala přijmout nevyhnutelnost závěru a když jsem se ohlédla zpátky na všechno, co Tóru doposud prožil, nakonec jsem mu přeci jen fandila a přála jsem mu alespoň trochu dobrého konce, kterého se mu, způsobem reálného světa, nakonec dostalo.

Moje hodnocení: 8.5 / 10
Reakce po dočtení:

Úryvek: 2. kapitola - Kapitán (KS)

7. prosince 2013 v 22:16 | Selenne L. Athi |  Autorčino brblání
Na přání l. (lukeebear) jsem se rozhodla uveřejnit druhou kapitolu z Kovového srdce. Opět tu platí, že to je hrubý náčrt, proto je dost pravděpodobný výskyt chyb, překlepů a tak dále, a tak dále. Přesto doufám, že se kapitola bude líbit :)

___________________________________________

Rum mu vždycky pomáhal zapomenout. Rum či víno, zkrátka co zrovna bylo po ruce. Některé vzpomínky však nešly potlačit, i když se snažil sebevíc. Po necelé dvě a půl století brázdil vody oceánů, dostal se až na jeden konec světa a pak na druhý, přesto nikde nenacházel klid. Jak by jen mohl, když doposud nedokázal nalézt to, co hledal.