Září 2013

#8 | Návštěva v Pearyho podniku (GH ukázka)

23. září 2013 v 21:46 | Selenne L. Athi |  Autorčino brblání
Kvůli vašim velice pozitivním a povzbudivým komentářům u mého předchozího brblání jsem se rozhodla udělat všem komentátorům radost a přidat sem úryvek z tohohle mého 'super depresivního' opusu s velice pozitivním názvem. Dejte vědět, jak se vám první výlet do Gravehillu líbil :)
(Předem upozorňuji, že tohle je zatím hrubá verze, takže se mohou vyskytnout hrubky, slovosled, či opakovaná slova. Kdybyste něco z toho zaregistrovaly, napište mi, opravím a budu zpytovat své svědomí)

___________________________________________


#7 | Gravehillští, spojte se!

14. září 2013 v 22:49 | Selenne L. Athi |  Autorčino brblání
Vzhledem tomu, že jsem se pustila do nového opusu vyprávějící o fiktivním městečku Gravehillu a jeho nadpřirozených obyvatelích, rozhodla jsem se napsat kraťoučký úvod pro vás, mé věrné čtenáře, které baví poslouchat moje žblepty o psaní a mých dílkách, a seznámit vás s místními obyvateli. Věřte mi, že to nejsou žádní andílci a že by se jejich povahy z černobílého pohledu klonily k té temné stránce, než k té bílé. Ale jak všichni víme, svět je barevná změť a tak tu máme čtveřici antihrdinů, kteří se snaží přežít Gravehillský každodenní život.

Helena Grayová. 18 let.
Pocházející z významné rodiny mágů, z té nejvyšší třídy, která byla u zrodu městečka Gravehillu. Holka, která se po několika životních zklamání snaží vybudovat kolem sebe zdi, aby jí už nikdy nemuselo být ublíženo. Snaží se smířit nejen s tím, že jí osud nenadělil žádnou magii, ale i s nenávistí magického společenství, které jí to dává dost jasně najevo. Poslední dobu cítí také chladnoucí vztah mezi svým přítelem Erikem, u něhož jí začíná rozčilovat jeho komplex 'prince na bílém koni'. A kvůli jedinému jejímu snu naruší křehkou rovnováhu mezi společností mágů a Šedou čtvrtí, nadpřirozenými bytostmi, jenž odjakživa mágy nenáviděly kvůli své povýšennosti...

Erik Johnson. 19 let.
Erik je prostředním dítětem ze tří sourozenců Johnsonových. V jeho žilách koluje ctižádostivost a touha po moci stejně silně jako potřeba chránit ostatní a pečovat o ně. Navzdory svému vztahu s Helenou, který jeho rodina bere jako dost nežádoucí, byl vždycky poslušným a vzorným synem. Tedy alespoň do chvíle, než zjistí, jak se to se situací jeho rodiny má. Pak se rozhodne nebrat na nikoho, dokonce ani na Helenu, ohledy, aby získal to, co chce nejvíce - moc nad ostatními.

Korrine Morganová. 18 let.
Korrine je nadpřirozená bytost, jejíž původ leží v Japonsku. Je totiž kitsune, liščí bytostí, která umí měnit podobu a jejíž moc se měří podle počtu ocasů, které liška za svůj život získá. K získání dalších jí však brání staré dluhy, které musí splatit. Poté, co její lidský otec přišel na to, co jeho matka ve skutečnosti je, Nina Morganová odešla do nevěstince v Šedé čtvrti, který jí naprosto zničil. A na Korrine zůstalo, aby udržela svoji rozpadající rodinu pohromadě - i těmi nejméně ortodoxními způsoby, které se jí brzy vymstí.

Kal Mayfield. 19 let.
Osamělý, s násilnickým otcem, mrtvou matkou i sestrou. Kal je tichý a uzavřený, přičemž stojí tak nějak stranou vůči ostatním. Nikdo nezná jeho celé jméno. Nikdo neví, proč se nechává nadále mlátit, ačkoliv je už dost starý na to, aby se svému otci postavil. Opatrný a nepříliš důvěřivý, Kal se snaží najít své místo ve světě, aniž by při hledání ztratil sebe sama.


Tak, navnadila jsem vás aspoň malinko? Kdo se vám z popisů postav zdá být 'sympatický'? A kdo vůbec? Těšte se na ukázky, neboť jsem před několika dny dosáhla oné osudové padesátky, které se vždycky bojím. A zvesela pokračuju dál. Nemluvě o tom, že stále mě děj nepřestává překvapovat, ačkoliv mám některé části Gravehillských zápletek už předem dané. Teď to hlavně nezakřiknout.

Maturita, duh.

14. září 2013 v 20:56 | Selenne L. Athi |  Myšlenkové (Ne)pochody
Prázdniny skončily, já jsem zase o rok starší a nastal opět další rok na střední škole. Tentokrát už poslední. A ačkoliv jsem po celé prázdniny byla v přesvědčení, že mi vlastně nebude vadit se do školy vrátit a dokopat tu střední, realita mi dala pořádný kopanec do břicha.
A tak vstávám s naprostou nechutí prakticky každý den a doslova počítám vteřiny, kdy z té zpropadené budovy vypadnu. Dokonce jsem byla tak šikovná, že jsem si vypěstovala jistý psychický blok, kvůli kterému je mi od rána špatně, že prakticky nemám chuť a jídlo do sebe musím takřka cpát - já, člověk, který nikdy nepohrdne kouskem žvance.
Osobně totiž vidím největší problém v tom, že mi od prvního dne každý profesor, každá třída, každý schod ve škole povědomě řve do obličeje, že letos končím. Že tuhle zatracenou školu musím dokončit. Že ještě necelých osm měsíců (pokud člověk počítá dlouhé prázdniny o Vánocích, pak Pesachové prázdniny v dubnu a svaťák, přicházím skoro o měsíc a půl) nastane ten zpropadený týden zkoušek dospělosti.
A to je právě to - čekání. Byla bych naprostý idiot, kdybych se na učení vykašlala, takže to rozhodně dělat nebudu. A tak nějak vím, že si to nenechám uplavat a že to zvládnu. Ale než se tam člověk dostane... Ten pocit je prostě strašný. Proto jsem teď ráda za každou volnou chvilku, kdy můžu být venku z té hrozné budovy.
Letošní rozvrh mi svým způsobem přeje, neboť mám od pondělka do středy jenom do dvou, a to ještě v úterý jdu jen na čtyři hodiny a ve středu na pět. Čtvrtek je den zabíjející, neboť mám 8 hodin, přičemž to jsou jenom dvouhodinovky. Takže ke konci, na prvním maturitním semináři z Dějin divadla jsem už trochu usínala. A pak pátek, kdy ve škole tvrdnu do čtvrt na čtyři. Ale jo, dá se to přežít. Jen se nějak odblokovat a nevnímat tu skutečnost, že tenhle rok je celá ta středoškolská šaškárna naposled. A taky nevnímat to, že pořád nevím, kam na vysokou školu.
Jo, jak vidíte, mám se fanfárově.
(Teď mě prosím politujte, nebo mě propleskněte, ať tady takhle nefňukám. Třeba to pomůže :))

P.S. Jedinou radost mi teď přináší můj nový notebook do milovaného otce, kterého jsem poeticky nazvala Stígandr.

Nástroje Smrti: Město z Kostí | Mortal Instruments: City of Bones | 2013

14. září 2013 v 20:43 | Selenne L. Athi |  Viděno
Clary je obyčejná patnáctiletá holka, která žije v New Yorském Brooklynu se svou mámou. Má poklidný život jako ostatní, až do okamžiku, kdy se večer v klubu stane vražda a ona je jediná, která ji v zaplněném klubu vidí. Tělo zavražděného se navíc hned vypaří. Clary začne vidět to, co ostatní ne a slyšet to, co ostatní ne. Hned na to po náhlém a nevysvětlitelném zápase s podivným stvořením zmizí i její máma. Při pátrání po ní začíná Clary odhalovat temná tajemství o skrytém světě stínů, který odedávna existuje hned vedle toho našeho. Potkává bojovníky - Lovce stínů - napůl lidi a napůl anděly, kteří po staletí plní roli strážců a ochraňují lidstvo před dalšími obyvateli jejich světa. Před vlkodlaky, upíry a dalšími démony a silami zla. Tváří v tvář všem legendárním tvorům hrůzy se Clary přidává k Lovcům stínů a objevuje v sobě odvahu, sílu a schopnosti, o nichž neměla dosud nejmenší tušení. Stojí před ní úkol najít dávný pohár, jenž by měl být klíčem k nalezení její mámy. Zjišťuje, že její máma také bývala Lovcem stínů a ona sama do skrytého světa démonů a andělů patří. Clary a její noví přátelé a spojenci navíc zjišťují, že čelí hrozbě, která může rovnováhu mezi dobrem a zlem převážit na stranu temna.

___________________________________________

Já, moje tři kamarádky a spolužák jedné z nich se vydali za velkého očekávání na adaptaci knih Cassandry Clareové. Osobně už jsem četla pár zklamaných/nadšených recenzí, takže jsem se jednoduše rozhodla tohle všechno ignorovat a jednoduše si ten film užít. A upřímně, nějakým zvráceným způsobem se tomu tak stalo.

S obsazením pro tenhle film jsem příliš problémů neměla - dokonce i takového Jaimieho Campbella Bowera jsem se rozhodla překousnout. A opravdu - ačkoliv je jasné, že nikdo nebude nikdy spokojený s obsazením do adaptací knih, protože si hlavního hrdinu představovali jinak, tady mi Jaimie vadil trochu a jen ze začátku. Člověk si na něj totiž postupem času zvykne, protože mu Jaceova postava sedí - drsný, jízlivý floutek s milujícím srdcem. Ano, byly tu momenty, kdy se mi vážně nelíbil stav jeho vlasů a kdy opravdu vypadal jako 'ještěří muž', než jako atraktivní mladý muž lovící démony, ale ty momenty se daly skousnout. Co se týče Lily Collins, její postavu trochu nezvládal scénář - ne snad, že by se nechovala tak, jako v knihách. Spíš to bylo nedostatkem prostoru, kdy bylo potřeba říct to hlavní, aby jí divák trochu víc nerozuměl a neměl z ní jen křičící nánu, která běhá sem a tam. Se zbytkem postav jsem povětšinou stoprocentně spokojená a jen tiše pláču nad tím, že sourozenci Lightwoodovi, ani Magnus neměli dost místa na plátně.

U Města z kostí je totiž strašná nevýhoda pro nečtenáře - pro ně bude film vypadat strašně neohrabaně a zmateně. Zkrátka a dobře, většina postav nedostala tolik prostoru, kolik by zasloužila - přesto je vidět, že se ze svých krátkých scénách snažili ze sebe dostat to nejlepší a dostat se do hrané role. Osobně jediná postava, která mi připadala vážně ulítlá, byl Valentine. Ne snad, že bych neměla Jonathana Rhyse Meyerse ráda, v tomto případě byl však jeho Valentine slizký a arogantní patolízal, kterému jsem tu jeho demagogii prostě nevěřila. Nemluvě o jedné scéně, která mi připadala šíleně incestní, ale budiž.

Po hudební stránce se mi instrumentální kousky líbí (možná bych soudila jinak, ale já mám pro hudbu Atliho Örvarssona prostě slabost), po té písničkové - některé hudební kusy mi připadaly zbytečně popové, či přesládlé. Naopak mě oproti mnohým negativním názorům bavil dubstep při bojové scéně, včetně titulkového songu na konci.

Film se snaží dávkovat ve stejné míře romantiku, humor a akci - což se mu občas nepovede tím, že příliš vážné scény jsou spíše k smíchu, než že by napínaly diváka. Přesto silně oceňuju nezpočet hlášek z knižní předlohy - pokud scénář alespoň něco zajistil, pak jsou to právě tyto promluvy knižních hrdinů na filmovém plátně. A to opravdu zahřeje u srdce, pokud máte rádi původní trilogii.

Upřímně, navzdory mnohým negativům filmu jsem ráda, že jsem to viděla. A i u nečtenáře, jako byly dvě z mých kamarádek, to vyvolalo nějaké emoce, protože se mě skoro po celou cestu domů ptaly, jestli jsou dva hlavní hrdinové opravdu sourozenci. Jako film na pobavení a uvolnění to vůbec není špatné. Samozřejmě, knížky jsou vždycky lepší a nikdy nikdo nenacpe do filmu to, co by chtěl a co by si tam představoval. Mě však Město z Kostí jako čtenáři knih připadá tenhle malý filmový kousek jako relativně slušnou filmovou adaptací.

P.S. Jsem jediná, nebo vám taky připadá docela nešťastný tvar runy, který je na plakátech, ale i na nápisu New Yorkského Institutu? Nebo jsem jen já úchyl, který v tom vidí ženské rozmnožovací ústrojí? Ehm, vážně nešťastně vybraný tvar runy.

Moje hodnocení: 6 / 10

Trailer:

Luther | 1. série | 2010

14. září 2013 v 19:32 | Selenne L. Athi |  Viděno
Úspěšný britský kriminální seriál, který sleduje osudy rozvádějícího se Johna Luthera, brilantního londýnského detektiva, který se nebojí používat neortodoxní metody při svém vyšetřování. Současně bojuje se svými vlastními vnitřními démony, kteří naznačují, že by se mohl být stejně zvrácený, jako zločinci, které má dostat za mříže.

___________________________________________

Konečně jsem si udělala jedno sobotní odpoledne čas, abych se na tuhle seriálovou lahůdku podívala pořádně zblízka. Tam, kde třeba takový Sherlock diváka baví, kde srší vtipem a jízlivými poznámkami, tam se John Luther brodí bahnem, které ho pomalu stahuje do temnot londýnského podsvětí.

Luther je drsný seriál bez zkrupulí, kde ani ti nejlepší nemohou zůstat na straně dobra příliš dlouho, protože špína kolem nich je postupně mění. Takový je i samotný titulní hrdina - po půl roce se vrací do práce, kdy nechal spadnout sexuálního devianta, který vraždil děti. Jeho žena Zoe si našla milence, aniž by to Lutherovi řekla a chce se s Johnem nechat rozvést. A policejní oddělení si není jisté, zda je moudré, aby Johna Luthera přijalo zpátky, když už jednou sklouzl k 'nejsnadnějšímu' řešení problémů.

Kromě dosti temně laděných případů John stále řeší svůj osobní život, do něhož začne zasahovat šílená a geniální vražedkyně Alice Morgan, která má pro Luthera zvláštní slabost. Upřímně, Alicina postava se dokáže snadno postavit vedle jakéhokoliv šíleného zločince a zloducha a její vztah s Johnem seriálu dodává zvláštní grády. To ona je 'ďábel na Johnově rameni', našeptávající a prosící, aby se přidal na tu druhou, lepší stranu.

Upřímně, při celé první sérii Luthera jsem seděla se zatajeným dechem a napjatě čekala, jak daný případ dopadne, či jakým směrem se Johnův život pohne. Kromě jeho, Alice a Zoe stojí rozhodně za zmínku Justin Ripley, policista, který navzdory Johnově nechvalné pověsti stojí pevně po jeho boku. A že to John vážně potřebuje, protože poslední dvě epizody jsou zkrátka dechberoucí - upřímně, takhle šílený, šokující a napínavý závěr jsem prostě nečekala. Nikdy jsem nečekala, že to bude až takhle dobré.

Zkrátka a dobře, temná, britská detektivka, při které mrazí a dech se tají napětím.

Moje hodnocení: 9 / 10

Trailer:

Richelle Mead - Sukuba: Sny

14. září 2013 v 0:00 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Recenze na předchozí díly: Trápení | Na vrcholu
Jsou dny, kdy holka neví, který problém řešit dřív. Obzvlášť to platí v případě sukuby Georginy Kincaidové, která získává energii ze svádění mužů. Na první pohled záviděníhodná schopnost ovšem značně komplikuje její vztah se slavným spisovatelem Sethem - nemůžou spolu mít sex, protože tím by ho Georgina bezděčně zabila (a to, přiznejme si, by odradilo každého muže, i zamilovaného). Navíc je Seth pohlcen prací na svém nejnovějším románu a Georgina musí zasvěcovat novou, poměrně neschopnou sukubu.
A jako by toho ještě nebylo dost, Georginu trápí děsivé sny. Někdo nebo něco ji za nocí pronásleduje, vysává jí energii a předestírá nepěkné vize její budoucnosti. Georgina hledá odpovědi u Danta, vykladače snů, který má spojení s podsvětím. Jenže jeho flirtování a šarm ji matou čím dál víc, mimo jiné i proto, že její vztah se Sethem prochází krizí. Georgina musí zkrátka řešit hned dva problémy najednou: znovu se ujmout vlády nad svým milostným životem a vypořádat se s nepřítelem, který jí vstupuje do snů. Je totiž docela možné, že pokud Georgina neuspěje, nebude už nikdy moci klidně spát…
___________________________________________

Je jedna z věcí, které Richelle Mead nikdy neodepřu - její knihy jsou prostě čtivé. Takový byl i třetí díl sukubí série s Georginou Kincaidovou v hlavní roli, přestože jeho dějová linka šla trochu vedle. Ale popořadě - Georginin vztah se Sethem konečně přestává být tak růžový, dokonce se ocitá na bodě mrazu. Nemluvě o tom, že jí trápí podivné sny. Upřímně, obě hlavní 'zápletky' jde odhadnout přibližně v prvních sto stránkách, kdy se Georgina tak trochu plácá z jednoho místa na místo, jako kdyby autorka najednou nevěděla, co si s touhle neposednou hrdinkou počít. Osobně mě trochu rozčilovalo, že nám autorka skrz Georgina ústa neustále připomíná, že je Georgina velice stará bytost, že toho ví strašně moc, že by už jí nemělo tohle a tohle překvapovat... Je mi docela líto, jak povrchně Meadová tuhle stránku Georginy bere. Opět pohlédneme do Georginy minulosti a právě kvůli tomuhle kukátku si říká, proč se už nemůže, holka, sakra poučit. Podle mě byla prostě prvotní chyba v tom, že Meadová udělala Georginu tisíciletou bytost, která se po většinu příběhu chová jako zmatená dvacítka.

Další věc, která mě trochu štvala, byla už úplná zmatenost děje - opravdu, řešení obou Georginých problémů bylo trochu vycucané z prstu, nemluvě o 'temném' závěru, který člověk prostě očekával. Na druhou stranu, abych nemluvila jen o záporech, nám Meadová představila nováčka do Georgininy party, Danta Moriartyho. A toho jsem prostě neměla to srdce si neoblíbit, protože mi připadá ze všech zdejších postav asi nejvíc uvěřitelný, dokonce skoro víc, než sama Georgina.

Ačkoliv Meadiny knihy jsou tak oblíbené a čtivé, říkám si, proč musí své příběhy tak strašně moc rozpytvávat. Proč nemůže jednoduše napsat sérii o třech dílech, nebo jednoduše jeden román, aniž by ho musela rozepisovat do dalších pěti? Bojím se, že to, co se mi stalo u Vampýří akademie, se mi stane i u Georginy, která mě se svým prvním i druhým dílem docela bavila. Vážně se začínám obávat, co mi přinese čtvrtý díl.

Moje hodnocení: 5 / 10
Reakce po dočtení:


Paulline Simmons - Měděný Jezdec

13. září 2013 v 23:36 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Poutavá historická freska je zároveň nezapomenutelným příběhem o lásce vzdorující hrůzám války i lidské zášti. 17letá Taťána vyrostla v Leningradě, v městě, kde památníky zašlé slávy kontrastují s šedivou realitou stalinského Ruska. V roce 1941, ten den, kdy Němci napadnou Rusko, se Taťána poprvé zamiluje - vzápětí pocítí trpkost zakázané lásky: nadporučík Alexandr Bělov je vyvolený její sestry Dáši. Navíc má Alexandr temné tajemství - pochází z rodiny amerických komunistů, kterou zlikvidovalo NKVD. Lásce Taťány a Alexandra není přáno: město drtí německá blokáda, hladomor, zima a všudypřítomný strach ze smrti. Ale jindy slabá Táňa se ukáže jako nejsilnější člen rodiny a s Alexandrovou pomocí překonává všechny útrapy. Nejtěžší zkouškou však bude odolat vlastní touze.

___________________________________________

Na GoodReads jsem byla tak dlouho bombardována statusy mých přátel ohledně téhle knihy, až jsem se ji rozhodla nakonec koupit a modlit se, aby se mi to za ty tři stovky vážně vyplatilo (aneb ano, snažím se už kupovat knihy, kterým 'důvěřuju').

Kniha začíná na počátku druhé světové války, kdy se mladá, takřka sedmnáctiletá Taťána poprvé ve svém životě zamiluje. A to do vojáka Rudé armády, z něhož se vyklube nejen rodilý Američan, ale také milý její sestry Dáši. A tak se Taťána jednoduše vzchopí, zatne zuby a vydrží. Taťánina postava je v tomhle trochu rozporuplná - navzdory tomu, jak strašně naivně a slabě vypadá, překoná prakticky všechno, co jí přijde do cesty. Což je na jednu stranu obdivuhodné a autorka si s její postavou opravdu vyhrála, na druhou stranu některá její rozhodnutí jsou vážně šílená. Proto se skoro nedivím Alexandrovi, že se k ní občas chová jako násilník, než jako milovaná bytost.

U Alexandra naproti tomu jsem měla dost smíšené myšlenky po celou dobu četby - na jednu stranu jsem ho obdivovala na frontě a mezi vojáky, na druhou ho v duchu skopávala do kuličky, jakmile se točil kolem Taťány a její rodiny. Alexandr je oním typem postavy, u něhož bych si nikdy nedokázala představit opravdu klidný život. Trochu mě rozčilovala rozporuplnost jeho charakteru, která se týkala ohledně jeho vztahu s nejlepším přítelem Dimitrijem. Tady jsem trochu skřípala zuby, protože tenhle vztah mi nepřipadal vykreslen dostatečně do hloubky a autorka mě prostě nutila Dimitrije kvůli tomu nenávidět, i když mi ho bylo nakonec líto.

První polovina knihy jede v opravdu nelítostném tempu, kdy autorka kromě pár škobrtnutí, které jsem považovala za vlasy přitažené, do čtenáře láduje jednu katastrofu za druhou. Zkrátka a dobře, Leningrad za Druhé světové prostě nebyl to nejlepší místo k žití a hlavní hrdinové to dost silně pociťují na vlastní kůži. Zejména to, co se stalo s Taťáninou rodinou - upřímně jsem dost nečekala, že bude autorka takhle nemilosrdná. Drsné, děsivé, mrazivé. Silná atmosféra, u níž se snadno přehlídne 'povrchní' příběh hlavních hrdinů a člověk se jednoduše nechá topit v beznaději, která tehdy musela panovat.

Jenže jakmile se autorka dostane někam kolem třísta stran, říkala jsem si, zda si nedala prostě pauzu a neřekla si, že bude plácat dalších sto stránek na bezduché rozhovory mezi hlavními hrdiny, nebo zbytečné milostné scény, které mě prostě po třetím opakování nebavily. Vážně, nejsem prudérní nebo tak, ale takováhle 'přestávka' mi strašně srazila celkovou atmosféru, kterou jsem nabyla předtím, trochu mi zošklivila hrdiny a navíc úplně zničila chuť číst dál. Nevím, čím to bylo - možná tím, že stostránkového cukrování, milování a nehybného děje jsem měla plné zuby.

Nakonec si to Simmonsová přeci jen vytáhne závěrem, přesto už to není taková síla, jako první polovina knihy. A upřímně, trochu se bojím jít do pokračování. Osobně bych příběh jednoduše nechala tak, jak je. Ne snad, že by mi na hlavních hrdinech úplně nezáleželo, ale nechala bych příběh klidně takhle otevřený. Pak by se možná čtenáři trýznili mnohem víc, než u nadcházejících dílů.

Moje hodnocení: 7.5 / 10
Reakce po dočtení:

Monstar | KDrama | 12 epizod | 2013

13. září 2013 v 23:13 | Selenne L. Athi |  Viděno
Hudební drama, které přináší příběh o vášni a konkurzech, ale i o zrození hvězd. Yoon Seoul Chan je hlavním zpěvákem ve skupině 'Men In Black'. Nese v sobě hodně nevyléčených ran z minulosti, díky čemuž příliš nevyjadřuje své skutečné pocity. A kvůli jeho přístupu způsobuje mnoho problémů. Jeho manažeři mu tak přikáží, aby se začal chovat jako ideální student bez potíží. Yoon Seoul Chan se přidává ke školní skupině, která má velice neobvyklé a nesourodé členy, jejichž jediné společné souznění je v hudbě...
___________________________________________


Po dlouhé době jsem se na chvíli rozhodla vrátit ke kdramatům, protože jsem shlédla na youtube pár lákavých videí, které mě prostě dostaly do nálady se na tohle zkouknout. Zdánlivě jednoduchý příběh několika studentů, kteří se proti svým rozdílům rozhodnou dát dohromady školní kapelu, tu už párkrát byl. U Monstaru je ovšem ten rozdíl, že zpočátku většinu z hlavních postav prostě nemáte rádi - ať už tím, jak se chovají, nebo tím, co dělají.

Jak už to však bývá, první dojem nemusí být vždycky konečný a tak je tomu i u Monstar - to sice sem tam balancuje na hranicích klišé, nemluvě o trochu nedotažených dějových linií, či milostných x-úhelnících. Přes všechny tyhle mínusy tu jsou však postavy, jakkoliv rozmazlené, uzavřené, či opuštěné, které člověk začne chápat poměrně rychle. Jasně, některá jejich rozhodnutí jsou trochu přehnané, ale na to už si člověk u k-dramat prostě zvykne.

Samotná hudební čísla mě sice nijak zvlášť netankovala, přesto jsem u některých z nich písničky nepřeskakovala a nechala se unášet. Upřímně, první z jejich vystoupení je prostě pecka, včetně hlasů, hudby a tak dále. Navíc, jak už to u podobných 'muzikálových' seriálů bývá, i tady si hrdinové občas vylévají své emoce pomocí písně.

Monstar sice není nic extra, na druhou stranu mi některé momenty připadaly neskutečně silné a dost dojemné. Osobně mi připadá, že kdyby se tvůrci netáhli tak dlouho s ústředním milostným trojúhelníkem, kde je tak trochu jasné, koho si hlavní hrdinka vybere, vůbec by to nebylo na škodu. Dát trochu víc prostoru vedlejším postavám, dořešit jejich osobní dějové linie a nepokazit to tím trochu hluchým finále, rozhodně bych zvedala hodnocení alespoň o dva body nahoru.

Škoda, přesto se snad chystá pokračování. Upřímně, vůbec by to tomuhle hudebnímu, sladkému bonbonku neuškodilo.

Moje hodnocení: 6 / 10


#6 | A můžu se jít zahrabat.

2. září 2013 v 22:42 | Selenne L. Athi |  Autorčino brblání
Opět si můžu pogratulovat nad svojí snahou dokončit jisté projekty.
Nebo si omlátit hlavu o stůl, jak chcete. Vyšlo by to nastejno.

S přepisováním prequelu se to má tak, že jsem skončila před padesátou stránkou s kompletně špatně směřujícím dějem a ztrácejícími se charactery postav. Zkrátka a dobře, vedla jsem je úplně špatným směrem a dopadlo to tak, že spolu byli všichni moc velcí kamarádi a všichni se vlastně měli hrozně moc rádi. Nemluvě o tom, že nikdo se nebál, co se stane zítra, ačkoliv mají za prdelkama protivníka s celou armádou. Vážně, při posledních třech aktuálních kapitolách jsem si musela něčeho šlehnout, nebo fakt nevím.
Navíc, vzhledem k tomu, kolik mezer se mi tam opět nastřádalo, jsem se prozatím rozhodla Riont odložit vedle svého Darkranského přechůzce, do složky 'k dozrání'. Aneb moje výmluva na to, že nemůžu dokopat příběh dokonce natolik, abych s ním byla opravdu spokojená. Kvůli tomu jsem si prostě řekla, že mě čas doopravdy nikdy netlačí - koneckonců, nikdo mě nehoní s uzávěrkama a podobnými nesmysly, které mi budou přidělávat těžké spaní, pokud někdy něco vydám. Takže proč s tím nepočkat? Možná už jsem konečně pochopila, když autoři mluví o tom, že se k nějakému příběhu po měsících, či letech vrátily a dokázaly ho dokončit - ehm, ehm, velikán G. R. R. Martin je toho jasným příkladem a jaký je pak teď z Hry o trůny hit, co? Snažím se tu prostě ospravedlnit to, že si vždycky vezmu strašně velké sousto a to se mi pak začíná pomalu rozpadat pod rukama, aniž bych si 'přečetla návod', nebo ho alespoň našla v bordelu svých myšlenek.

Taakže - opět jsem se vrátila ke svému plánu napsat 'městskou' fantasy - no jo, nedivte se, když jsem si po celé prázdniny do sebe ládovala jeden paranormal, nebo obyčejný seriál za druhý z moderního prostředí. A člověk píše, co už někde slyšel, viděl, četl a přetváří to na něco svého, osobitějšího. A tak, připravte slavnostní fanfáry, vzniklo městečko Gravehill. A věřte mi, že hlavní hrdinové mají dělat, aby v něm vůbec přežili v duševním i fyzickém zdraví. Příště sem něco přihodím o ději a možná i o postavách, pokud mě nepostihne blok, nebo podobná jiná výmluva, proč nepracovat na rozdělaných projektech.

Lenost a perfekcionalismus jsou vážně pěkný mrchy.

Michelle Hodkin - The Unbecoming of Mara Dyer | Prozření Mary Dyerové

2. září 2013 v 22:14 | Selenne L. Athi |  Přečteno

Když se Mara Dyerová probudí jednoho dne v nemocnici a vůbec netuší, jak se tam dostala, má pocit, že život už nemůže být podivnější.

Může.

Věří, že za nehodou, při které zemřeli její přátelé, musí být něco víc.

Nemýlí se.

A po tom všem, čím si prošla, nevěří, že by se mohla ještě někdy zamilovat.

Plete se.
___________________________________________
Kniha, která je polovinou čtenářů zatracovaná a druhou polovinou milována. Nebudete tomu věřit, ale přestože měla kniha spoustu drobných i větších much, mě prostě sedla. A tak se spíše přikloním k té druhé polovině čtenářů.
Moji sympatii si v prvním případě získal námět - holka s kamarády kamsi odejde, kamarádi umřou, holka přežije, aniž by si pamatovala, co se jim vlastně stalo. A pak lidi kolem ní začnou pomalu umírat, aniž by věděla, co to způsobilo. Michelle Hodkin se se svou prvotinou pěkně vyhrála na atmosféře - upřímně chvíle, kdy Mara zažívá své 'vidiny' mě hodně napínaly a vůbec jsem z toho nebyla moudrá. Nemluvě o tom, že Mařiny myšlenky se 24/7 netočí kolem Noaha, do kterého se postupně zamilovává. (Velké, plusové body navíc za to, že jsi neřešila jenom jeho, Maro!)
Samotný Noah je představen jako prototyp kluka, který teď v young adult letí a mě osobně leze strašně na nervy - proutník s temnou minulostí, chrlící jednu hlášku za druhou. A ano, příliš jsem tomuhle klukovi nevěřila a nebyla jsem ho tak nějak schopna 'přečíst'. S jeho postavou by se sice mohlo dělat ještě hodně, hodně úprav, přesto jsem si na kluka relativně zvykla a tu lásku k Maře mu věřila.
Osobně mi zážitek trochu zmařilo celé vyústění příběhu - tak trochu jsem nepochopila odůvodnění toho, co je Mara a Noah vlastně zač a jaké to bude mít pro ně a pro jejich okolí následky. Nemluvě asi o dvou jejich 'dobrodružných' akcí, které mi připadaly trochu bezcílné a neskutečně uspěchaného, zmateného konce. Přesto všechno mě to však nedokázalo úplně odradit a přeci jen se do druhého dílu zkusím podívat - prostě mě svádí myšlenka dozvědět se víc o tom, co Noah a Mara vlastně umí a jak moc to ovlivní jejich budoucí vztah.
P.S. Do názvu článku jsem schválně ponechala i originální název, neboť jsem knihu četla v originále (proto bohužel nemůžu posoudit, jak moc se povedl, nebo nepovedl český překlad)
Moje hodnocení: 6 / 10

Reakce po dočtení: