Christopher Paolini - Odkaz dračích jezdců: Inheritance

14. července 2013 v 20:33 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Závěrečná kniha tetralogie Odkaz Dračích jezdců.

Na začátku byl Eragon...
Na konci je Inheritance.
Není tomu tak dávno, co byl Dračí jezdec Eragon obyčejným chudým farmářským chlapcem a jeho dračice Safira pouhým modrým kamenem v lese. Nyní právě na nich závisí osud celé civilizace. Dlouhé měsíce výcviku a bojů přinesly mnohá vítězství a naději, ale také srdcervoucí ztrátu. A ta nejtěžší bitva je přitom teprve čeká: musí se postavit samotnému Galbatorixovi. Aby zvítězili, potřebují být neskutečně silní a odvážní. Pokud to nedokáží oni, neporazí Galbatorixe nikdo. Druhá šance neexistuje. Jezdec a jeho drak došli dál, než se odvážil kdokoli jiný. Ale podaří se jim porazit samotného krále zla a obnovit v Alegaësii spravedlnost? A pokud ano, co budou muset obětovat?
V Inheritance, čtvrté a poslední části světoznámé řady Odkaz Dračích jezdců, je konečně vše odhaleno.

___________________________________________

Společně s Pánem Prstenů (filmovým) a Harry Potterem (knižním i filmovým) se otevřeli brány novým fenoménům na poli fantastiky. Některé byli přijímané s ovacemi, jiné s nechutí a nedůvěrou. Pravdou však je, že jednu dobu vládl knižnímu trhu farmářský chlapec Dragon a jeho dračice Safira. A po letech se cyklus konečně uzavírá.

Vzhledem k tomu, že jsem si pamatovala z předchozích dílů jen ty nejdůležitější události, ale je pravdou, že jsem Eragona a jeho další dva díly opravdu dlouho nevytáhla z knihovny. Čtvrtý a finální díl se proto pro mě otvíral opravdu pomalu, než jsem si v duchu připomněla veškeré detaily, které jsem si z předchozích dílů už nepamatovala. Válka je na spadnutí a ačkoliv Eragon prošel mnohými nesnázemi a nebezpečenstvími, pořád se chová tak trochu jako ten otrhaný kluk z prvního dílu, což mě osobně trochu iritovalo, vzhledem k tomu, čím vším si musel projít. Myslím, že se autor mohl zaobírat místo zdlouhavých popisů krajin víc na psychologii hrdinů, které má sice velice dobře načrtnuté, přesto tu není ono kouzelné cvak, kvůli kterému si je zamilujete. Rorana jsem si ani po třech předchozích dílech nedokázala pořádně oblíbit, ačkoliv jeho pohledy na válku se mi zdály opravdu zdařilé a po téhle stránce byl tak stokrát vyspělejší než jeho bratránek drakojezdec. U mě osobně stále vedl a vede mezi postavami Murtagh, kterého autor skutečně pořádně dotáhl jako dobře prokreslenou postavu, k mému překvapení se mu tak konečně podařilo i s Nasuadou, která sice musela projít pořádným peklem, ale její postava skutečně dostala reálnější podobu. Nikdy jsem se nedokázala tak úplně zžít s Aryou a v posledním dílu mě skutečně iritovala, neboť na mě působila jako loutka bez emocí. A ta romance mezi ní a Eragonem - myslím, že se k ní autor už neměl vůbec vracet, protože takhle jen otravoval čtenáře s tím, že Eragon Aryu pořád tak nějak miluje, ale vlastně mezi nimi nikdy nic nebylo. Což člověka prostě naštve. Z draků je tu nejpropracovanější postavou Glaedr, protože Safira mi občas taky v některých chvílích skutečně nesedla a její chování mi připomínalo chování desetiletého dítěte a ne skoro vyspělého draka. Ano, jsem ráda, že konečně Galbatorixe neukázal jen jako vzdálené zlo, jakési temno na obzoru hrozící pěstí, ale jako skutečnou postavu. Jenže jeho přechytralé výstupy dost kontrastovaly s pravdou a tím, jak ho autor vykreslil (aneb zásadní pravidlo - postava nesmí být chytřejší, než autor!)

Je bohužel smutnou pravdou, že by kniha potřebovala stále projít spoustou edičních úprav - Paolini je nenapravitelný grafoman a proto některé události jsou popsané až příliš obsáhle v místech, kde tím čtenář i děj dost trpí. A ano, pořád se to četlo dobře, přesto po těch letech si myslím, že s každou knihou by měl růst i autor a ne se nechat uspat na vavřínech a zakrnět. Jeho svět je sice propracovaný, občas sem tam něco hapruje, přesto si můžeme říct, že Alagaësie se dá považovat za dobře vykreslenou. Co jsem však autorovi nedokázala opustit, je jisté deux ex machina, s kterou přišel právě v tomto posledním dílu. A pak, když je po všem, asi sto tisíc událostí shrne do tří kapitol a pěkně se s hrdiny rozloučí. Ano, sic jsem málem smočila slzu, na druhou stranu mě po přečtení zarazilo, s jakou mechanickou samozřejmostí se hlavní hrdinové na některé věci vymlouvají - ať už je to věštba, či povinnost, nebo napravování vlastní pocuchané psychiky. Nevím, ale alespoň jedna z těch důležitějších postav se mohla zachovat sobecky, říct autorovi i osudu ne a dělat si, co se zlíbí jí. Jinak by to možná bylo uvěřitelné.

Takže konečný verdikt - závěr obstojný, přesto přehršle popisů, neustálé boje a pak hrozný deux ex machina společně s ošklivou mechaničností hlavních hrdinů mi trochu zkazilo celé vyústění série, na které jsem (částečně) taky vyrůstala. Uff, doufám, že se s tím pitomým holobrádkem Eragonem už nesetkám, přesto jsem zvědavá, jestli nám Paolini ještě nějaké kousky z Alagaësie nadělí. To by mi nevadilo.

Moje hodnocení: 5.5 / 10
Reakce po dočtení:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Daletth Daletth | Web | 14. července 2013 v 23:26 | Reagovat

Zklamání z téhle knihy... Povídej mi o tom... :-?

2 S c a r s S c a r s | Web | 16. července 2013 v 10:43 | Reagovat

Já se přiznám, že jsem to vzdala už u druhé knihy :D Neměla jsem na ty dlouhé popisné slohy náladu a ani chuť to dočíst :D

A mimochodem, Selenne, víš o tom, že se o tobě píše? :D Jen náhodou jsem na to narazila a říkala si, jestli o tom víš :D

http://flora-fauna-foto.blog.cz/1306/jak-ne-udelat-prvni-dojem-na-blogu-2

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama