Červenec 2013

Kamisama Kiss | 神様はじめました Kamisama Hajimemashita | 13 epizod | 2012

31. července 2013 v 21:52 | Selenne L. Athi |  Viděno
Nanami je průměrná středoškolačka, která žila s otcem, dokud jí nenechal na krku dluhy a práskl do bot. Kvůli tomu se Nanami ocitne na ulici a neví, kam jít. Co však náhoda nechtěla, náhodou zachrání neznámého muže na stromě před štěkajícím psem a on jí za to políbí na čelo a věnuje jí svůj dům. Aniž by jí řekl, že tím se z ní stala bohyně země a že ten dům je vlastně svatyně, kterou obývá nejen dvojice strážných duchů, ale i jeden dost protivný liščí démon a služebník původního boha země, Tomoe. A jak už to chodí, nepříjemnosti na sebe nenechají dlouho čekat...

___________________________________________

Po dlouhé době jsem sáhla po anime a do ruky mi zrovna padlo Kamisama Kiss, které jsem v zápalu shlídla za jeden den. Žánrově nic přelomového - hlavní hrdinka Nanami není nic zvláštního, je to takový ubrečený uzlíček neštěstí, přesto jsem si ji rychle oblíbila, protože nebyla úplně ten nemožný typ uřvaný a uječený holky, ale skutečně se stará o všechny a chce pro ně to nejlepší. Tomoe je tak trochu spratek a bručoun, ale i on má své světlé stránky a vztah mezi Nanami a ním se táhne a postupně rozvíjí po celých 13 epizod.

Kromě romantiky, která je velkou součástí děje, oceňuju i vedlejší postavy a svět duchů, démonů a bohů, který je přes ten nepatrný počet epizod velice barvitý. Vedlejší postavy po většinu času tvoří spíše komické prvky anime, i tak jsem se do nich dokázala zamilovat a bavit se s nimi. Plus musím vyzdvihnout i moji radost z toho, že ačkoliv se kolem Nanami motají tři pěkní kluci (ehm, démoni) a jsou tu lehké náznaky zájmu od každého z nich, nějaké milostné x-úhelníky se tu, díkybohu, vážně nekonají.
Klišé, romantika a trochu toho nadpřirozena, přesto podané v líbivém, barevném obalu s příjemným humorem. Původně jsem chtěla dát nižší hodnocení, ale poslední epizoda mi neskutečně zvedla náladu, protože i samotná hlavní hrdinka ukázala, že se nestala bohyní země pro nic za nic. A to v podobných anime, kde máme hrdinku-chudinku a stovku chlapů okolo, se jen tak nestává.

Určitě si dám brzo rewatch, protože to ve mě zanechalo jen příjemné pocity.

Moje hodnocení: 7.5 / 10

Patrick Ness - Chaos: Temný ráj

31. července 2013 v 21:07 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Druhá kniha trilogie Chaos. [recenze na předchozí díl]

Po napínavém závěru prvního dílu Hlas nože se třináctiletý Todd Hewitt probouzí jako vězeň ve vesmírné kolonii Nový Prentisstown, bývalém Havenu, jenž padl do rukou dobyvačného diktátora a samozvaného prezidenta Prentisse. Také Toddova přítelkyně Viola skončila v zajetí a Todd se rozhodne, že ji najde a zachrání. Musí však svůj záměr držet v přísné tajnosti, což nesmírně ztěžuje Hluk, který je od války s domorodci prokletím Nového světa, neboť vyzrazuje myšlenky. Zdá se však, že vynalézavý Prentiss objevil způsob, jak Hluk zkrotit, a to nejen u sebe, ale i svých pochopů, Toddových věznitelů.
V této knize se z nepřátel stávají přátelé a z přátel nepřátelé. Tempo není tak zběsilé jako v knize první, nicméně čtenáři se stejně svírá žaludek. Okolnosti nutí Todda k činům, které by nikdy předtím nedělal, a začíná tak poněkud ztrácet sám sebe. Věci přestávají být černé a bílé, přičemž odstíny šedi mohou být velmi nebezpečné. Jedno však o Toddovi víme - je silný. A v jádru dobrý. Na tom se nemůže nic změnit. Nebo snad ano? Příběh Todda a Violy vás opět zcela uchvátí. Snaha dvou mladých lidí po opětovném shledání v podmínkách krutého, nelidského světa se knihou vine jako červená nit. Milovníci dobré sci-fi se budou těšit na další pokračování této svižné a imaginativní série.

___________________________________________

Hned jakmile jsem odložila první díl, musela jsem sáhnout po druhém. Takový otevřený konec by mě prostě nenechal chladnou a já opět můžu děkovat vlastnímu štěstí, že mám tuhle trilogii celou. Druhý díl začíná přesně v místech, kde skončil ten první, k mému vlastnímu překvapení se však osudy hlavních hrdinů rozdělily a tak vidíme do hlavy nejen Toddovi, ale díky samostatné dějové lince i Viole.

Hlavní postavy jsou tentokrát mnohem více prohloubeny než v předchozím díle, zejména Toddova postupná přeměna mě neskutečně bavila a zároveň ničila, protože vůbec nebyla předvídatelná. Nemluvě o postavách v jeho okolí, které jsem si oblíbila (a jednu z nich, kterou jsem nenáviděla a pak si ji zamilovala mi pak musejí zabít, že jo). Na druhou stranu mi Violina dějová linka sice připadala zajímavá, ale tak trochu jsem doufala, že bude mít Viola víc chyb. Zatímco Todd se strašně řídí podle svých emocí, Viola je nějaký výrazný znak své postavy nemá a je Toddovi v mnoha ohledech až příliš podobná, takže se mi občas zdálo, že čtu o jedné postavě na dvou místech najednou, jako kdyby měla dvě paralelní linie.

Autor si opět skvěle pohrává s hustou atmosférou, která teď sice nepřipomíná dlouhý běh o život bez možnosti k dalšímu nádechu, přesto se život mezi zdmi Nového Prentisstownu vůbec nejeví jako procházka růžovou zahradou. V tomto případě Ness dokázal skvěle vzít pokrýt snad všechy otázky, které mi při čtení vyvstali a já se mohla jen dál napínat a strachovat o dva hlavní hrdiny, protože tahle kniha vás k tomu přinutí, ať chcete nebo ne. Při některých momentech jsem zadržovala dech a když už jsem doufala, že třeba alespoň trochu svítá na lepší časy, autor mě zase zvesela skopl do těch nejhorších splašků.

Opět velká emocionální jízda, u které prostě v rámci žánru nemůžu najít mnoho chyb. Ano, vedlejší postavy nejsou tak propracované, ale tady opět viním velkou škálu témat, které příběh pojímá a způsob vyprávění z pohledu hlavních postav, takže těm ostatním prostě do hlavy nevidíte a musíte je soudit jen z očí Violy, nebo Todda.

Doufám, že čtení finálního dílu přežiju ve zdraví. Dlouho jsem nečetla sérii, která by mě takhle neskutečně chytla.

Moje hodnocení: 8.5 / 10
Reakce po dočtení:

#1 Seriálový týden | 28.7. - 4.8.2013

30. července 2013 v 13:55 | Selenne L. Athi
Tak a začínájí moje týdenní brblání nad nadcházejícím seriálovým týdnem. Vzhledem k tomu, že se vždycky chci vykecat u každého dílu a zároveň o každém z nich nechci zbytečně psát zvláštní článek, rozhodla jsem se pro zlatou střední cestu a jednoduše frkla Seriálový týden do Quality Fan-Aktualit. (Samozřejmě, že se do konce týdne tento článek ještě zaktualizuje o epizody, které se budou vysílat tento týden).
Předem upozorňuju, že mi nedělá problém spoilerovat a kazit lidem překvapení. Takže kdo nechce vědět víc, raději ať nečte. (Pokud se ptáte, proř je to od neděle do neděle - Bílá královna se vysílá v neděli večer, ale někdy nemám čas si ji kolem půlnoci stahovat a dívat se na ní, takže ji mám částečně i jako 'pondělní' seriál)

The White Queen | 1.07 | Poison and Malmsey Wine (28.7.2013)
Tak nám seriál o Válce Růží bude pomalu končit (ačkoliv jsem se nikdy nějak nedozvěděla, zda bude Bílá královna pokračovat druhou sérií, nebo to nechají jako minisérii).
Upřímně, ty dvorské pletichy opravdu můžu, na druhou stranu je mi líto, že se postavy vlivem okolností nechávají tak zbytečně utlačovat do pozadí. Ať už je to Anne Neville, která se plácá kolem dokola a já pořád čekám, kdy na ní přijde zase řada na slunci, nebo její sestra Isabel, která má v tomhle díle, kolik, hm, deset patnáct vět? A pak si umře a za všechno zase může Elizabeth. No jo, závist je pěkná svině a mocnáři o tom ví své. Kvůli tomu mi je i dost líto, že se trojice bratrů Yorků už úplně rozpadla - Richard už přestal Edwardovi věřit, protože poslal George na smrt, no a George si vybral bláznovu smrt - utopit se v Malmseyském víně. A přitom měl zřejmě před smrtí bratrovi tolik co říct.
Soudě podle fotek z nadcházející epizody se už můžeme rozloučit s Edwardem, na jehož místo nastupuje Království za koně, nebolik Richard III. A válka je opět na spadnutí. Jsem jen zvědavá, jestli Bílou královnu vážně ukončí Richardovou smrtí a spojení Yorků a Lancasterů v Tudorovce, nebo jestli si pro nás koprodukce BBC/Starz nachystá ještě druhou sérii. Osobně by mi to vůbec nevadilo, neboť i přes všechno mé brblání je každá dobrá adaptace Philippy Gregory povedená. A tahle si zaslouží asi nejvyšší hodnocení (ačkoliv je stále spíše historická fikce, takže nemůžete hledat úplnou věrohodnost).

The Fosters | 1.09 | Vigil (29.7.2013)
Z tohohle ABC Family počinu jsem prostě pořád na vážkách. Předně proto, že ABC Family je prostě ABC Family a tak nic, co by vám vyloženě rvalo dech z plic, nebo bez čeho byste zkrátka nemohli žít od téhle televize nehledejte. Přesto je The Fosters poměrně zajímavý a svěží počin - ačkoliv růžově a poamericku prosazuje rodinné hodnoty, máme tu problémy s opatrnovnictvím, homosexuální pár matek, znásilnění, citové vydírání, alkoholismus a tak dále a tak dále. Kdyby to jen nespadalo do klišé, z kterých člověk může jen protáčet očima, byla bych z Fosterových mnohem nadšenější, protože nápad to skutečně má a nebojí se ukázat trochu drsnější stránku věci. Jen kdyby to po většinu času nebylo uzavřené růžovým nádechem naděje, které v podobných situacích málokdy čekáme, pokud vůbec.
Nemluvě o tom, že celá ta romance mezi Callie a Brandonem by se neměla tak strašně tahat. A když si člověk říká, že se dají nějak dohromady (o čemž vypovídá promo z příštího dílu), musí dojít k náležitému dramatu. Ach jo, proč tohle prostě nemůže vyplynout bez dlouhých pohledů, vzdechů a naprosto bezpředmětných hádek, nebo strašně-strašných tajemství? Vážně, nakopni se trochu ABC Family a zkus být o maličko drsnější.

Teen Wolf | 3.09 | The Girl Who Knew Too Much (29.7.2013)
Navzdory tomu, jak teen a kýčovitě se tenhle seriál občas tváří, najdete tam pár vážnějších, drsnějších témat a postav, které člověk nemůže nenávidět. Skutečně, přisahám že tohle je první teen laděný seriál, kde polovině postav nechci namlátit za to, jak nedospěle a pitomě se chovají. A to už je co říct.
Konečně víme, kdo je tajemný temný druid DARACH - hůůů, bylo to zas docela strašidelné a překvapivé, přesto nemůžu říct, že mi Jennifer Blake nikdy nepřišla na mysl. A to její 'ach-Dereku' mi zpětně taky přišlo trochu až moc nápadné.
Další díl přináší odhalení, která byla docela překvapením (tedy Darach), nově promíchaná spojenectví (nemůžu říct, že mě prostě interakce Allison/Isaaca nebaví a že je nebudu párovat až do konce světa - nebo alespoň tohohle seriálu) a teorie, která se konečně potvrdila o Lydii. A další nadpřirozená bytůstka přibyla do našeho vlčího ansámblu. Hej.
Osobně jen doufám, že tvůrci přestanou hrát hru 'Tak jak v téhle epizodě zase posereme Dereku Haleovi život' a že nechají Stilesova otce naživu. Protože bez šerifa by to prostě nebylo ono, co si budeme povídat.
Opět mě trochu vytáčí, že zase přichází k úrazu ženská postava - když už to není Derek, tak to musí být nějaká dáma, že? Tentokrát je to pro jistotu Cora Hale, o jejíž život si hlavní aktéři zahrají v příští epizodě, kdy se budou rozhodovat mezi spojenectvím Alf, nebo Daracha. Hm, těžké rozhodování - temný druid, nebo temný vlčí démon?

The Almighty Johnsons | 3.05 | Unleash the Kraken! (1.8.2013)
A já si říkala, že se potkáme s bohy jiných panteonů... A on ten Kraken byl děda Balder (v naprosto šíleným kostýmu krakatice :D) Třetí série se víceméně věnuje rodinným dramatům bratrů Johnsonových, tentokrát se setkáváme pro změnu s jejich otcem, bohem moře, který je všechny před lety opustil. Je otázka, kdo se ze čtyř Johnosonových s něčím takovým vyrovnává nejlépe... Je pravda, že Ty je asi skutečně 'nejkladnější' s bratrů společně s Mikaelem (pořád nevím, jestli to je Mikael, nebo Michael, protože mu všichni říkají jinak a s novozélandským přízvukem se to 'k' a 'ch' docela plete). Jinak jsem zvědavá, kdo je zas ten nový chlap, co je sleduje... Huh, už by to potřebovalo novou akci. A pokračování v hledání té zatracené Frigg, protože takhle ji Axel nikdy nenajde.

Monstar | 12. epizoda | Finále (3.8.2013)
Tak trochu nechápu, proč byl poslední díl tak strašně okecávací. Navíc scény s tím super-záludným reportérem mě vážně nebavily. A ten otevřený konec... Ale prý se chystá sequel, tak doufám, že trochu napraví reputaci finále. Ne, že by to bylo vyloženě špatné, ale doufala jsem dotaženější konec pro osudy našich hrdinů.




The White Queen | 1.08 | Long Live the King (4.8.2013)
EPIZODA JEŠTĚ NEBYLA ODVYSÍLÁNA

Patrick Ness - Chaos: Hlas nože

28. července 2013 v 14:27 | Selenne L. Athi |  Přečteno
První díl trilogie Chaos.

Planetu Nový svět kolonizuje malá skupina osadníků z nepřátelského Starého světa. Po mnoha letech dochází k nečekanému zvratu. Domorodí obyvatelé se vzbouří, zaútočí na osadníky a usmrtí všechny ženy. Muže a zvířata náhle napadne podivný vir, který umožňuje slyšet myšlenky ostatních.
Uniknout se podaří jen nevzdělanému mladíkovi Toddovi, který si stihl vzít na cestu pouze ruksak, lovecký nůž, deník, ale hlavně to vůbec nejdůležitější - svého věrného psího přítele. Ostatní obyvatelé v čele s šíleným knězem ho však pronásledují a kvůli nebezpečnému viru nebezpečí stále narůstá. Tento nelibozvučný myšlenkový mrak se nazývá Hluk a projevuje se nejen zvukem, ale i obrazem. Nikdy vás nenechá na pokoji a žádná vaše představa a ani jeden váš plán tak nejsou soukromé. Todd objeví v Hluku jakousi "díru" a záhy zjistí, že žije v úplně jiném světě, než si dosud myslel. Postupně vychází najevo několik prazvláštních situací z minulosti a Toddova strastiplná cesta s armádou v patách se zdá jako nikdy nekončící příběh.
Hlas nože je první kniha dystopické trilogie CHAOS, plná napětí, dramatických zvratů a nečekaných odhalení, ale i humorných situací.

___________________________________________

Nečtu příliš sci-fi, ani nemám v lásce dystopie, s kterými se v posledních dvou, třech letech roztrhl pytel. Zejména dystopie young adult subžánru, kterým začínám skutečně pohrdat, nebo alespoň tím, co nám knižní trh nabízí. Přesto, když jsem minulé Vánoce vyhrála v soutěži na MFantasy a rozhodla se pro trilogii Chaos, nevěděla jsem, jak moc nebudu litovat, že jsem si tuhle sérii vybrala.

Předně musím zmínit, že se do knihy člověk strašně špatně začítá. Zejména proto, že je psána z pohledu Todda, jehož mluva je nespisovná, překotná a zmatená. Teprve až po chvíli člověk zjistí, že to jsou Toddovy skutečné myšlenky, samotný Hluk, na který si však brzy zvyknete. Postava Todda je zpočátku nesympatická - tenhle kluk se potlouká po okolí se psem, kterého nikdy nechtěl, vykonává stále stejnou práci den co den a nemůže se dočkat, až se stane mužem. Jenže jakmile se věci začnou dávat do pohybu, budete s každou stránkou držet statečnému Toddovi pěsti a doufat, že to přežije. Protože peklo, které tenhle kluk na příštích necelých čtyři sta stránkách zažije, je vážně neskutečné. K Toddovi se přidává Viola, dívka, která by v Novém světě vlastně neměla existovat, protože by jí měl Hluk zabít.

Kromě toho, že je kniha vyprávěna spíše způsobem mluvené řeči, nežli spisovné a že se autor nebojí házet nedokončené, či zmatené věty, vám připadá, že jste se Toddovi skutečně dostali do hlavy a pozorujete svět jeho očima. Kvůli tomu, že se Todd postupně dozvídá pravdu o světě, ve kterém žije, se můžete snažit pouze doplňovat věci, které Todd neví, nebo raději nechce vědět. Díky tomu je celé vyprávění prodchnuté tak napjatou atmosférou, která chytne a nepustí.

Upřímně, dlouho jsem nebyla u nějakého příběhu takhle napjatá a dokonce si u něj v pár chvílích trochu neposlzela. Myslím, že se Chaos vymyká žánru pro mladistvé, protože jediné, co ho spojuje, jsou mladí hrdinové a dystopie. Zbytek je drsný, surový příběh, ve kterém dobré a kladné postavy umírají na denním pořádku a ti 'zlí' se derou stále rychleji k moci, aniž by jim v tom Viola, či Todd dokázali zabránit.

Skutečně, mrazivé, svižné, napínavé čtení, které je svěžím větrem mezi dystopickým světy. Ano, děkuji, víc takových.
(nemluvě i o skvělém zpracování Hluku, který občas je jen přehršle různých slov zmateně naskládaných mezi textem tak, jak jej popisuje Todd)

Moje hodnocení: 9 / 10
Reakce po dočtení:

John Green - Looking for Alaska

26. července 2013 v 16:48 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Předtím. Celá existence Milese 'Pudge' Haltera nebyla nijak světoborná a jeho obsese 'posledními slovy' slavných osobností ho jen postrčila k tomu, aby se rozhodl hledat 'Velké Možná' (poslední slova F. Rabellaise). Tak se rozhodne odjet do občas šílené, možně nestabilní a cokoliv-než-nudné internátní školy Culver Creek a jeho život se převrátí vzhůru nohama. Protože jen kousek od jeho pokoje bydlí Alaska Young. Nádherná, chytrá, sexy, sebedestruktivní, rozhozená, naprosto facinující Alaska Young, která je sama o sobě velkou událostí. Pozve Pudge do svého světa, vyšle ho do 'Velkých Možná' a ukradne mu srdce.

Poté. Nic už není takové, jaké to bývalo.

___________________________________________

Vzhledem k tomu, jak jsem si oblíbila The Fault in Our Stars, rozhodla jsem se místo Jména větru v originále sáhnout po Looking for Alaska. Podobně jako TFIOS, Alaska je vyprávěná v první osobě, z pohledu Milese Haltera, který prakticky nemá žádné kamarády a místo obyčejných knih čte biografie slavních osobností, aby se dozvěděl jejich poslední slova před smrtí, která pak dokáže citovat zpaměti. John Green nám opět představuje hrdinu, který se nějak vymyká z normálu. Ale oproti Hazel, u které jsme se důvod jejího ironického vyprávění dozvěděly hned na začátku, u Pudge musíme nějakou chvíli pátrat, než konečně pochopíme, proč je takový jaký je. Tak je tomu i u ostatních postav, jak u Pudgeova kamaráda a spolubydlího Plukovníka (The Colonel v orig.), tak i Alasky. Což je zároveň velká nevýhoda Looking for Alaska - ani jednu z postav jsem si nedokázala oblíbit natolik, abych se o nějak skutečně zajímala. Pudge mě svou obsesí Alaskou nemálo rozčiloval, Alaska mi připadala nesympatická už od jejích prvních slov a Plukovník tak nějak proplouvá příběhem. Osobně bych možná měla nejraději právě jeho, protože všechny jeho akce a vrtochy jsou opodstatněné. U Pudge i Alasky musíte pátrat a i když pochopíte jejich důvody, nemusí to nutně znamenat, že si je víc oblíbíte, nebo že je budete litovat.

Osobně jsem k Looking for Alaska trochu rozpačitá - navzdory stylu Johna Greena, který jsem si vážně oblíbila, protože umí psát bez skrupulí a věnovat se jak vážnějším tématům, tak zvládá nadlehčovat svůj styl vnitřními poznámkami svých hrdinů, u Looking for Alaska jsem měla problémy knihu vůbec dočíst. Kapitoly jsou tu místo obvyklých číslovech označeny jako počet dní Předtím (např. Sto dní předtím) a pak Poté. Díky tomu autor čtenáře dokáže pěkně napínat, co se vlastně stane. Tenhle odpočet působí docela mrazivě i tím, že se příběh pohne kupředu jen v některých částech, zatímco ty ostatní stále vyčkávají. A pak se stane ta velká událost a člověk očekává, jak se hlavní postavy Poté budou chovat. Opět musím podotknout, že ačkoliv Green píše uvěřitelné charaktery, Pudge jako hlavní hrdina mě prostě neoslovil, přesto v kapitolách Poté jeho naivita a představy docela utrpěly a on sám se stal tak nějak přijatelnějším a moudřejším.

Čtenáři Johna Greena jsou v tomto případě rozděleni na dva tábory - ti, kteří knížku milují a ti, kteří ne. Já se nacházím někde mezi, protože tohle pro mě není jednoduchá kniha k psaní recenzí - zkrátka a dobře kvůli tomu, že tam bylo sto věcí, které se mi strašně líbily a sto věcí, při kterých jsem hrozně nadávala a chtěla knihu zahodit. Zkrátka a dobře, pěkná lanová dráha, která mě vynášela nahoru a dolů. Přesto nemůžu zůstat úplně chladná a dojem to na mě skutečně udělalo.

Moje hodnocení: 7 / 10
Reakce po dočtení:

Propaguji české knihy [2/?] | České a špinavé

22. července 2013 v 23:24 | Selenne L. Athi
Když už ty lidi znám, tak přece udělám nějakou reklamu, nebo ne? :D Aneb jak jsem se do druhého článku českých knih rozhodla zařadit mého workshopového mentora a známého Mílu Lince, knihovníka a autora povídek a dvou knih, které bych chtěla v tomto kole představit.

Stín Temného hvozdu

První knižní zastávkou v sérii Černého hvozdu je doslova jeho Stín, který je příjemnou ukázkou toho, že i my můžeme mít dobře vypracované fantasy světy inspirované středověkem a můžeme se směle postavit vedle zahraničních hvězd.

Oficiální anotace:
První kniha série Černý hvozd.

To ráno, kdy říčka Bělava přinese mrtvé tělo, se změní mnohé. Za zdmi Kozího hrádku se probudí zlo z Vrchoviny. Kejklíř Žibřid zaspí schůzku se smrtí. A Richard z Línavce, pán z Nemanic, chudý jak kostelní myš, se postaví démonům minulosti i nepřátelům z masa a kostí. Klasický fantasy příběh plný odvahy i zbabělosti, intrik i lásky, zrady i přátelství, vedoucího až za brány smrti. Ale svět není tak černobílý, jak by se mohlo zdát...






Mrtví muži netančí

Pro mě osobně mnohem povedenější, než prvotina. Jednoduchý děj, sympatičtější postavy a poměrně mrazící finále, které odhaluje děsivá tajemství samotného Hvozdu.

Oficiální anotace:

Druhá kniha série Černý hvozd.

Tři muži: Meyrink, který býval nejlepším lovčím, ale smůla se mu lepí na paty; Joachim, který býval žoldnéřem, než přišel o ruku a stal se z něj mrzák; Volkan, který býval člověkem, jenže v okamžik smrti jej třikrát prokleli a on měl na výběr - buď navěky tančit na obloze s kostlivci, nebo kráčet na rozhraní života a smrti jako posel Smrti. Život na okraji Černého hvozdu je kořeněn smrtí a do jeho nitra by se lidé raději neměli ani snažit pohlédnout. Přesto se tam tito tři muži vydají; každý ovšem s jiným záměrem...


Watch the Queen Conqueror.

21. července 2013 v 20:32 | Selenne L. Athi
Konečně jsem se vymotala z té hnědo-červené obsese, kterou jsem nejspíš musela předchozí tři měsíce mít (první to byl layout s Hobitem, pak 'Rudá dáma' z Da Vinci's Demons). Tak se vracíme do temnějších, šedých vod, která se mi vždycky po čase na blog vrátí, protože šedá je prostě příjemně neutrální. Navíc s naprosto BAMF postavami z Hry o trůny, tak co si přát jiného? (aneb jak mě zajímá většina ženských POV a ty mužské můžu jen z části, protože někteří POV hrdinové jsou vážně kreténi).
Jinak jsem nadále v Práglu, přičemž jsem se konečně chopila dlouho odkládané trilogie Chaos a k tomu si přivzala nedávno zakoupenou Looking for Alaska (aneb jak jsem se rozhodla, že budu číst co nejvíc knih v originále). Připravuju si recenzi na už dávno shlédnutou seriálovou paranormal-hororovku Hemlock Grove, pak na Pretty Little Liars (2. - 3. série), a další seriálové a knižní položky, na které jsem nebyla schopná napsat recenzi (tak doufám, že se mi to teď poštěstí).

Mějte se krásně a zůstaňte naladěni.
Vaše antibiotikami-nadopovaná,

Selenne L. Athi

P.S. Další update Dcery hvězd proběhne snad zítra, popřípadě pozítří. Kdo si přečte nejnovější článek v Autorčině brblání, bude vědět důvod téhle prodlevy, za kterou se omlouvám.

#5 | Ne.zásek.

21. července 2013 v 20:24 | Selenne L. Athi |  Autorčino brblání
Hola, Hola.
Říkala jsem si, že jsem si dlouho na nic nestěžovala ohledně mého psaní. Doufám, že vám to moc chybělo. (Ne, nevěřím, že by tyhle sebelitující bláboly četl kromě těch, kteří mají podobné problémy - a teď to myslím bez urážky. Koneckonců, pisálci mají vážně tu nejhorší práci/koníček ze všech, když z nich mluví stovky příběhů a postav.)

Taaakžeee... Myslela jsem, že se pustím do přepisování prequelu. Nebo, že alespoň budu průběžně psát Dceru hvězd. Jenže ouha... Skoro celý týden jsem se plácala se sestřenkou po městě a pak v mém křesle, kde jsem koukala na hromadu seriálů a s vlastními věcmi se nepohnula ANI O JEDNU PABLBLOU PÍĎ.
Durrr. Nemluvě o mém zásadním pravidle - nepsát víc věcí naráz, což jsem předtím prakticky dělala nějakou chvíli. Jenže teď mi nastala další 'potíž' - trochu jsem pozměnila dějovou linku jednoho z Darkranských hrdinů (Siwo a ostatní, Darkran, pamatujete?! :D) a teď se zuby nehty držím od toho, abych to nezačala psát. Protože pak bych se k tomu starému nevrátila ani za milion. Ne, vážně, musím se dokopat a začít psát. Pořádně psát.

Takže ano, je to takový malý zásek/nezásek. Potřebovala bych nějakou odezvu na první přepsanou kapitolu prequelu (který mi betuje/metuje Temnářka, ale nechci na ní zbytečně tlačit). Takže budu doufat, že tahle nová verze prequelu nebude potřebovat tolik úprav, jako první draft. Prostě a zkrátka - asi to nechám osudu a nebudu si dělat žádné velké plány. Jako vždycky. Jen se chci konečně pohnout a najednou mi připadá, že toho mám tolik, co můžu napsat až nepíšu nic.

Ach jo.

SDCC 2013, aneb WHY THE F*CK AM I STILL HERE?

21. července 2013 v 16:12 | Selenne L. Athi
Jako každý rok, i letos se v San Diegu koná přeslavný Comic Con, na který se sjíždějí snad všichni známí herci a tvůrci, aby potrápili fanoušky novinkami ze seriálových a filmových světů a přidali na frustraci těm, kteří se mohou kochat pouze fotkami, popř. záznamy panelů různých fandomů.
A jako kadý rok, přišla i nálož novinek, videí a... novinek. A spoilerů. A překvapivých zvratů. A rozhovorů o postavách, které milujeme, či nenávidíme. (A jako každý rok, je to důkaz, že bez fanoušků by prakticky nic neexistovalo.)

POZOR NA SPOILERY a SILNÝ FANGIRLING, VÁŽENÍ :)
(tato rubrika vznikla vzhledem k prázdninové přestávce většiny seriálů a kvůli tomu, že sleduju hafo věcí a nechci ke každé zakládat novou rubriku. uff.)


Saladin Ahmed - Půlměsíční trůn

21. července 2013 v 14:19 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Pod rozpáleným pouštním sluncem, v krajině nekonečných písečných dun, džinů a ghúlů, mocných mágů i divokých nomádských kmenů leží majestátní Dhamsavát. V hlavním městě Půlměsíčních království vzrůstá napětí - lidé se bouří proti krutovládě nového kalifa a v ulicích začíná řádit neznámý zabiják...
Doktor Adúla Maslúd se už cítí starý. Na tom by nebylo zase tolik divného, ale Adúla je lovec nestvůr. Přestože by své nebezpečné povolání rád pověsil na hřebík, brzy je i on zatažen do víru zlověstných událostí. Společně se svými starými přáteli i mladým a nesnesitelně pobožným dervišem Rasídem se snaží podivným vraždám přijít na kloub. Co s nimi má společného vůdce městské chudiny, nepolapitelný král zlodějů, zvaný Sokolí princ? Jakou roli sehrává tajemná dívka z pouště? A jak s tím vším souvisí pradávná historie města?

___________________________________________

Půlměsíční měsíc mi rychle padl do oka kvůli obálce a fešnému názvu - navíc poté, co jsem obálku porovnávala s původní, musím Gorgoně zatleskat, protože je mnohem fešnější než původní (a Adúla na téhle alespoň nevypadá jako Mojžíš v bílém hábitu seskakující z hory Sinaj). A jak si tahle na cenu Hugo a Nebulu nominovaná kniha u mě vedla?

Autor nás zavádí do fiktivního světa, který voní pískem, horkým sluncem a exotickým prostředím dálného východu. Dokonce i zdejší Bůh, modlitby a citáty z velké knihy silně připomínají Korán. Prostředí, do něhož nás Saladin Ahmed zasadil, nezapře jeho kořeny a nám, unaveným všemožnými středověkými novosvěty přinese svěží vítr exotických končin arabských zemí.

Začátek knihy je lehce okecávací, trochu nevýrazný, autor se v tuhle chvíli zřejmě nijak neřídil radou - první věta (a kapitola) musí čtenáře okamžitě chytnout. Přesto nám představuje dobře vykresleného hrdinu, doktora Adúla Maslúda (uff, to skloňování), jenž je posledním z lovců ghúlů. Navzdory tomu, že mi Adúla v některých chvílích strašně lezl na nervy, mi na druhou stranu dokázal, že je skutečně dobře vystavěnou postavou - stárnoucím mužem, který je tak trochu zatrpklý kvůli svému povolání a chtěl by se usadit, na druhou stranu je v duši stále netrpělivý dobrodruh. Jeho učedníka a derviše Rasída mi bylo po celou knihu tak trochu líto - předně kvůli tomu, že si z něj jeho učitel nejednou udělá boxovací pytel a veškerou svou frustraci si vylévá na něm. Pokud bych měla nominovat postavu, kterou jsem si z této knihy okamžitě zamilovala a kterou bych okamžitě začala bránit, je to právě Rasíd. Zamía, lví dívka z pouště, mi přišla až příliš prudká a také bych jí nejednou propleskla. Adúlovy přátelé, alchymistka a černý mág, se přidávají do děje v době, kdy se příběh svižně rozjíždí a jejich postavy jsou skrz na skrz sympatické.
Navíc přidávám autorovi velké plus, že čtenář může nahlédnout do hlav všech jeho postav, díky čemuž jim více rozumí a chápe, proč se tak chovají. Občas dokonce dělá i malý krok vzad, vrací se před chvíli, kdy jsme jednu postavu opustili a vrhá nás do mysli další.

Na to, že příběh začne konečně pořádně plynout až někdy ve čtvrtině, se kniha čte docela svižně. Musím předem upozornit, že tenhle příběh není pro každého a rozhodně na něj člověk musí mít náladu. Ano, musím zde poznamenat, že příběh sám o sobě nepřinesl nic nového a zvláštní 'mučící' kapitoly byly tak trochu o ničem vzhledem k pozdějšímu vyústění příběhu.

Další věc, která se mi úplně nepozdávala, je zaměření, tedy pro jakou čtenářskou skupinu Půlnoční trůn je vlastně určen. Buď je to jen můj dojem, nebo horší překlad Gorgony (ačkoliv spíše to první), ale autor zpočátku rozehrává příběh pro náctileté, pak skáče do pozic pro vyšší čtenáře a tak to střídá, halabala. Ano, je fajn nebát se psát 'pro všechny' a snažit se pokrýt to, co většina čtenářů chce, bohužel takové pokrytí neodpovídá jazyku. Už v prvním rozhovoru mezi Adúlou a jeho starým přítelem se mi zdálo, že čtu knihu pro dvanáctileté a pak, o pár kapitol později, se mluví o zkurvysynech a tak dále. Tohle mi prostě nesedlo a pokládám to za hrubou chybu autora (nebo editora), že se na tímhle nepozastavili.

Osobně by mi nevadilo, kdyby byl příběh o pár stránek delší - zejména kvůli tomu, že konec spadá někam mezi pořádnou, drsnou řež a hrdinské vítězství nad padouchem pro malé caparty. Tohle míchání by autor neměl dělat, nebo ho aspoň produkovat s mírou, aby z toho pak čtenáři nešla hlava kolem. Protože mě šla. Navzdory tomu, že jsem byla s koncem relativně spokojená, zabíjení malých dětí versus pradávné zlo v podobě 'Temného pána' mi trochu hýbalo žlučí. A ještě víc naštve, když člověk cítí, že ta kniha má mnohem větší potenciál, než jak ho autor využil.


Dobrodružné cosi, co mohlo být mnohem lepší, přesto se stále drží kousíček nad průměrem.

Moje hodnocení: 6 / 10
Reakce po dočtení: