Neil Gaiman - Kniha hřbitova

21. června 2013 v 21:34 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Nikdo Owens, známý jako Nik, je normální kluk.
Byl by naprosto normální, nebýt toho, že žije na hřbitově a vychovali ho duchové, vlkodlaci a jiné příšery spolu s jeho strážným andělem, který nepatří ani do světa živých, ani mezi mrtvé. Díky nim však přežije a naučí se leccos užitečného - třeba jak se stát neviditelným pro lidi.
Na malého chlapce číhají na hřbitově dobrodružství i nebezpečí - prastarý Indigový muž pod kopcem, brána vedoucí do ruin města obývaných ghúly, podivná a strašná hrozba Sleer. Ale jestli Nik někdy opustí hřbitov, bude muset čelit útoku Jacka, muže, který mu už vyvraždil rodinu...

___________________________________________

V mezidobí mezi učivem a obhajobou jsem si konečně našla chuť a čas přečíst můj další Gaimanovský úlovek, který od Vánoc ležel v poličce bez povšimnutí. Já vím, jak nedbalé a trestuhodné. Připravte si baterky a obrňte se proti temnotě, vyrážíme na hřbitov...

Tak především, je to kniha pro 'děti'. Aneb jak s Gaimanem není nikdy nic jednoduché - těmi dětmi se buď myslí ty, kteří jsou proti hrůzám obrněni, kteří se nebojí strachu, nebo dospělým dětem, kteří se nebojí vrátit se o pár let zpátky a zavzpomínat si na časy, kdy nám hřbitov připadal strašidelný, přitahující, nebo něco mezitím. Každopádně, oboje smrdí záhadou, přesně jako vyvraždění rodiny hlavního hrdiny, kterému se Nikdo Owens dokázal vyhnout jen o vlásek. Upřímně, mrazící začátek je něco, co bych si svému dítěti dvakrát rozmyslela přečíst. Jenže to je jen jedna z mála temných stránek příběhu, který pak nabývá epizodního vyprávění, kdy Nik Owens roste, učí se a přátelí se s duchy, upíry, vlkodlaky a dokonce jednoho krásného dne zavítá i do města ghúlů.

Ačkoliv podle Gaimanových slov Kniha hřbitova měla dvacet let vývoje, než jí byl konečně schopen napsat, osobně by mi nevadilo, kdyby v hlavě mistra imaginace tentokrát zůstala o chvilku déle. Jasně, je to příběh spíše pro děti a autorova imaginace tu opět působí, přesto jen po troškách a, bohužel z mého pohledu, tak nějak nedostatečně. Možná to bude kvůli epizodnímu vyprávění, nebo kvůli zaměření knihy, přesto tu vždycky nakoukneme do určitého prostředí, roztřásneme se hrůzou, rozesmějeme se... Ale není to to úplné CINK, které mě většinou při čtení Gaimanových knih vyvstane na mysl a já pak jen hltám a nemůžu přestat. V tomto případě se mé Gaimanovské CINk prostě nedostavilo.
To samé bohužel platí i o záporácích celého příběhu - skupině Jacků, kteří sloužili jako jakási temná organizace, přesto tu nemáme prakticky žádné motivy, důvody, nic. Temné figurky, které umějí nahnat strach, ale díky nedokreslenosti pak působí jen jako stíny na zdi a ne skuteční strašáci, kvůli kterým bych se klepala pod peřinou. A to ve mě vážně taková scéna s rukou falešné matky z Coraliny, nebo postavy Croopa a Vandemara z Nikdykde opravdu vyvolat dokázali.
A tak se ptám sama sebe - jsem už úplně skeptická ke všemu, co vidím/čtu, nebo je to jen to, že se mi Kniha hřbitova zrovna příliš nehodila do nálady, či do vkusu? Nevím, každopádně je to stále kniha, která stojí za přečtení - s pozoruhodnými postavami, lehkostí vyprávění a perfektní atmosférou.

Moje hodnocení: 7 / 10
Reakce po dočtení:
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama