Duben 2013

Vikingové | Vikings | 1. série | 2013

29. dubna 2013 v 17:52 | Selenne L. Athi |  Viděno
Seriál z prostředí drsného severu vyprávějící příběh ambiciózní rodiny Lothbroků, v jejíž čele stojí skvělý bojovník Ragnar společně se svou ženou, štítonoškou Lagerthou. A vzhledem k tomu, že Ragnar o sobě prohlašuje, že je synem nejvyššího z bohů Odina, nebezpečí a nepřátelé na ně čekají na každém kroku. Protože kdo by se opovážil prohlásit za jednoho z bohů?

___________________________________________

Když jsem slyšela o seriálu z prostředí divokého, prastarého severu s vikingy v hlavní roli, váhala jsem. Nemluvě o tom, že jejich produkce je History channel, který se chtěl držet historicky doložených pramenů, takže by to byl spíš seriál/dokument. A to už vůbec nepočítám jistou skepsi vůči Michaelu Hirstovi, jehož poslední projekt Camelot se moc nepodařil. A opravdu, seriál nezačal nijak zvlášť 'extra', aneb my odkojení Hrou o trůny jsme na pár pěkných scenérií, krví pocákané obličeje a ambiciózní, vychytralé hrdiny zvyklí.

A přesto si seriál po několika prvních dílech dokázal najít své tempo i místo. Postavám člověk snadno přivykne a brzy si mezi nimi najde své oblíbence (ačkoliv chudáci děti Ragnara a Lagerthy jsou neustále podivně zatlačovány do pozadí, nebo se jejich jediný syn Bjorn naštvaně/posmutněle dívá do kamery). Své tempo seriál začíná konečně nabírat při rabování Anglie a přidání další postavy do celého vikingského ansámblu - mladého mnicha Athelstana, který je do vikingského prostředí přijat jako zajatec. Díky tomu divák skrz 'Athelstanovy oči' vidí zvyky a obyčeje drsného severu a více se se svými postavami sbližuje. Osobně mi připadá jako malé 'finále' celé série epizoda šestá, kde šlo opravdu do tuhého a já svým oblíbencům držela pěsti až do konce, nemluvě o tom mrázu, který mi šel při jedné velice epické scéně, po zádech. Zbytek série je už svým způsobem jen taháním za provázky, rozbourávání a budování nových i starých vztahů, přičemž mi finále připadalo maličko přehnané (aneb zabijme si sem tam dvě docela důležité postavy, proč ne, že?), přesto mě Vikingové navzdory veškerému (doopravdy nevalnému) očekávání chytli a nepustili až do finále.
Ano, seriál má pár svých mínusů - některé postavy se spíše převalují na místě a žádné velké momenty je nečekají, spíš berou prostor jiným (ano, Rollo mě vytáčel od začátku až do konce - ten chlap prostě pořád neví, co chce). A přes veškerou snahu i maličkým, historickým podivnostem, které se v seriálu objevují. Plus sem tam zvláštní vývoj charakterů, či celkově situací (to se však stává hlavně v první půlce seriálu, pak se to naštěstí ztrácí) A jejich angličtina se silným přízvukem občas trhala uši (chápu účel, přesto výsledek za nic moc nestál) a některé dialogy se zdály být kostrbaté, či trochu nahodilé - viz. Bjorn a Rollo: - Where are your parents? - They're having sex.
Nějak si nedovedu představit, že by něco takového přešlo přes pusu náctiletému klukovi, který se baví se svým strýcem, nemluvě o slově sex. Pochybuju, že tomu tahle vikingové říkali, ale budiž, budiž, nechme být. Malé vady na kráse se snadno přehlídnou díky skvěle natočeným severským scenériím - ty jsou prostě dechberoucí, nemluvě o lokacích, kostýmech a nádherně robustních stavbách. Jo, pokud příběh zakolísá, můžete se aspoň pást očima. V tomhle ohledu toho mají Vikingové dost co nabídnout. Takže, na proti všemu očekávání docela spokojenost.
P.S. Navíc má seriál naprosto dechberoucí intro.

Moje hodnocení: 7.5 / 10


Propaguji české knihy [1/?] | Tipy na prázdniny

29. dubna 2013 v 17:27 | Selenne L. Athi
Konečně jsem se dokopala k přidání do skvělého projektu, které od února odstarovala Temnářka, a ke kterému se přidala řada blogů. Abych nelenila a trochu zelenila, rozhodla jsem se přidat též.

A o co že to jde? [drze sebráno z Temnářčiných stránek]
Cílem je doporučovat ostatním čtenářům knížky našich domácích autorů. Nejedná se o recenze, spíš o osobní kamarádské doporučení (tudíž můžete zařadit i knihy starší a ty, které už jste recenzovali). Rozumějte, čím více se bude o těchto knihách psát v pozitivním slova smyslu, tím více se budou prodávat. Nakladatelé budou ochotni takové knihy vydávat a autoři budou mít možnost psát další díla a zlepšovat se.

Prostor zde mohou dostat i mladí autoři, kteří vydávají třeba vlastním nákladem a kterých by si jinak nikdo nevšiml. Je to na nás. :-)

TIPY NA PRÁZDNINY ['lehká' literatura do teplých dnů]

SOUBOR AUTORŮ - LEGENDY: DRACI
U Strak na vrbě začínali mnozí. A také u nich mnozí zůstali, nebo alespoň s nimi zůstali v kontaktu. Navzdory tomu, jak by si česká kotlina zasloužila víc světové pozornosti a větší rozlet pro české autory, můžeme zároveň poděkovat za komunitu známých a vstřícných českých autorů, kteří se tak nějak potkávají po hospůdkách a putykách a knihovnách. A někteří z nich dali dohromady tenhle objemný sborník pro milovníky těch nedoceněných, šupinatých potvor, které nás dodnes nepřestali fascinovat. Bichlička je to sice objemná, přesto je její cena docela obyčejná a lidová (nemluvě o tom, že můžete na pár akcích, kde sedí stánek se Strakami, slevu). A pokud si chcete odpočinout a zalétnout do dalekých končin, aniž byste se chtěli vláčet s nesympatickými hrdiny přes půl země, proč tohle nezkusit?




TEREZA MATOUŠKOVÁ: PODMOŘÍ - HLADOVÁ PŘÁNÍ
A pro ty méně náročné, kteří se raději budou chtít plácat ve vlnách, než se válet na plážích, lehátcích a podobných ležících/hovících proprietách, tu jsou Hladovky. Tenká knížečka s lehce mrazicím, hororovým příběhem o děvčátku, které poznává skutečnou cenu přání. Aneb nic není zadarmo. Navíc jsou Hladová přání nenápadným a milým vstupem do Podmořského světa Terezy Matouškové, která vás seznámí se všemi jejími prokletými hrdiny/nehrdiny. Tahle malá novelka potěší příznivce temnějších příběhů a dospělých postav, ačkoliv v popředí je zejména malá Jukata. Kdo chce mít alespoň jeden fantasy zářez na pažbě svého čtenářského deníku, proč se nenechat nakrmit Hladovkami?







JIŘÍ POSSELT - ILMERIKOVA HVĚZDA: TAJEMNÍ SPOLUŽÁCI
Páni, já a knižní sci-fi? Upřímně, dodnes nechápu, kam se ztratil potenciál téhle knihy. Doposud si pamatuju trochu nejistý výraz, který mě doprovázel, když jsem si ji půjčila v knihovně (ano, ten obal není příliš přitažlivý), přesto jsme se ve svých čtrnáctinách do tohohle sci-fi příběhu z 'čistě' českého prostředí neuvěřitelně rychle začetla. A dodnes tiše čekám na pokračování, ačkoliv se ho už člověk nejspíš nikdy nedočká. Pro náctileté, ale i pro starší, které se sci-fi teprve začínají a čas od času sáhnou raději příbězích z české kotliny, než z daleké Ameriky či bližší Británie, Ilmerikova hvězda je ideální.

Konec s prokletým 'ŘEKL' [2/2]

19. dubna 2013 v 19:04 | Selenne L. Athi
Aneb opět chytrá věcička pro pisálky. Upřímně, dejme tomu ošklivému řekl/řekla už sbohem a nahraďme ho mnohem vhodnějším slovíčkem. Přeloženo a trochu poupraveno z tohohle seznamu, který jsem opět nalezla na tumblr.
Krásných 218 slovíček, které hravě nahradí tuctové řekl.

Konec s prokletým 'ŘEKL' [1/2]

19. dubna 2013 v 19:03 | Selenne L. Athi
Aneb opět chytrá věcička pro pisálky. Upřímně, dejme tomu ošklivému řekl/řekla už sbohem a nahraďme ho mnohem vhodnějším slovíčkem. Přeloženo a trochu poupraveno z tohohle seznamu, který jsem opět nalezla na tumblr.
Krásných 218 slovíček, které hravě nahradí tuctové řekl.

The Lizzie Bennet Diaries | 2013 | websérie

14. dubna 2013 v 0:06 | Selenne L. Athi |  Viděno
Lizzie Bennetová je 24-letá studentka masové komunikace. Je prostřední ze tří sester rodiny Bennetových; její sestra Jane je až příliš přívětivá a milá na všechny kolem sebe, takže nevidí možný klam a nejednou se spálí, nejmladší Lydia je zase rozmazlená, dětinská a vždycky jí všechno projde. Nemluvě o jejich matce, která své dcery chce co nejdřív vidět provdané, kvůli čemuž je dohazuje prakticky jakémukoliv muži, který projde kolem a jejich otci, stoickému a klidnému, kterého vlastně nic nezajímá. A Lizzie o sobě tvrdí, že je nejnormálnější. Proto asi se svěřuje lidem na internetu se svým každodenním životem, který se změní poté, co se do sousedství přistěhují dva mladí muži...

___________________________________________

Myslím, že už podle mnou napsané anotace nemusím dodávat, čeho je tahle websérie vlastně adaptací. K mému cynickému zklamání asi tisícou. Nevím, proč si to režiséři/scénáristi/televize s Pýchou a předsudkem nemůžou aspoň na deset, dvacet let zabalit. Přesto, tohle je něco 'naprosto nového'.
Upřímně, Deníky Lizzie Bennetové, jak by pravděpodobně zněl český název, mě docela mile překvapily. Předně, ačkoliv má celá série 100 epizod, každý díl je v rozmezí maximálně deseti minut. Musím také vzít v potaz to, že tahle opravdu moderní adaptace má do sebe alespoň nadšení tvůrců a trochu i nápadu - všechno se totiž odehrává před kamerou, převážně v Lizziině pokoji, kde internetovému světu sděluje svůj příběh s přispěním povětšinou svých sester a nejlepší kamarádky Charlotty. Nebojte se, to neznamená, že Darcyho, Bingleyho ani George Wickhama nezahlédnete - do Liziiných videí totiž mají všichni konstantní nutkání vstupovat. Díky tomu vidíme nejedno vyměnění názorů mezi Lizzie a Darcym naživo, aniž by to hlavní hrdinka nemusela jen vyprávět do kamery.
Musím také přihlédnout k faktu toho, že hlavní představitelé skutečně nejsou nijak zvlášť známí. Herecky jim to občas ujíždí, přesto musím ocenit přinejmenším snahu a elán - přes všechny chyby jde vidět, že to příběh i postavy herce neskutečně baví. Nemluvě o scénách, kdy se Lizzie a její sestry, popřípadě Charlotte převlékají za ostatní postavy Pýchy a předsudku a 'hrají' chvíli, o které Lizzie zrovna vede svůj videovlog. A plnému využití sociálních sítí.
Osobně se mi The Lizzie Bennet Diaries nelíbili ani tak pro svůj moderní look, nebo pro adaptaci 'ehm-tisíckrát-omílené-chudinky-Jane-Austenové-která-má-dalších-3-knihy-pořádnému-zfilmování', ale pro lehkost, nadhled a humorné pojetí. A že to vůbec dokázali dotáhnout až do konce.
Uvidíme, jak si tvůrci poradí s další Jane Austenovou v moderním podání.

Moje hodnocení: 5.5 / 10

1. EPIZODA: MY NAME IS LIZZIE BENNET

Spartakus: Válka zatracených | Spartacus: War of Damned | 3. série | 2013

13. dubna 2013 v 23:43 | Selenne L. Athi |  Viděno
RECENZE NA PŘEDCHOZÍ SÉRIE: Krev a Písek | Pomsta

Spartakův příběh otevírá novou kapitolu. Po dalším zdárném vítězství, ale i mnohých ztrátách se řady Spartakových stoupenců značně rozrostli. Řím se otřásá v základech pod jménem Přinašeče deště a snaží se najít někoho, kdo by nebezpečného Thráka zastavil. Volba padne na Marka Crassa, ambiciózního a nesmírně inteligentního muže, jenž má dost majetku, ale málo vlivné jméno. Ten ke svému boku povolá nejen svého mladého syna Tiberia, jenž chce jít v otcových stopách, ale i Gaia Julia Caesara, aby Spartakovu rebelii zastavili...

___________________________________________

"Split heavens with the sound of his name, let it carry to Crassus and Pompey, as distant thunder promising storm and blood! All those who are able, we will make final stand against Rome, and this I promise you - we will live free or join our brothers in death!" [Spartacus; 3.08 Dead and the Dying]

Seriál, kterému jsem fandila od chvíle, co jsem se o něm doslechla po smutném konci Legend of the Seeker a na který jsem se nesmírně těšila. A navzdory všemu předčil všechny mé fantazie a očekávání. A i když to vypadalo, že po smutné a náhlé smrti hlavního představitele Andyho Whitfielda to vypadalo, že nakonec zanikne.
Naštěstí se tak nestalo a po dvou sériích a jednom prequelu Spartakova sága hlásí svůj monumentální, oficiální konec.

Třetí řada se poučila z té předchozí. Konečně dostáváme protivníka, který je Spartaka skutečně hoden. Navíc se opět polovina série nachází v jen v pár lokalitách, díky čemuž tu není tolik 'pochodů sem a tam', ale to správné drama a zvraty nahuštěné do jednoho místa, podobně jako v sérii první. Kromě Marka Crassa, jeho syna a Caesara se setkáváme ještě s piráty v čele se zrádným Heracliem a dvě ženské postavy do půvabného ansámblu - Laetou a Sybil. Příchod těchto dvou (zejména Laety), jsem neskutečně uvítala. Ne, že by mi ženy-bojovnice vadili, to vůbec, ale Laeta se Sybil se stali dokonalým protikladem ženských hrdinek. Nemluvě o tom, jak zamíchají kartami vztahů našich oblíbených hrdinů z předchozích řad.
Byla jsem ráda, že tvůrci konečně dokázali vyvážit 'vztahovou vatu' (to nemyslím nijak ironicky, prosím) a boj rebelů proti Římu, který se tuto sezónu dostává ke svému vrcholu. Souboj strategií a myslí Spartaka a Crassa jsem si neskutečně užívala, nemluvě o samotné dějové linii Marka Crassa - toho jsem si rozhodně oblíbila víc, než neschopné pletichaření Cladia Glabera. Zkloubení nových postav, jejich příběhu, starých známých a jejich útrap a k tomu ještě souboj 'Řím vs. rebelové' považuji za neskutečné umění a tvůrci to (ano, bylo tu i pár uklouznutí, ale vážně nepatrných) dokázali udělat na výbornou.
Musím ještě podotknout, že i s novými členy hereckého ansámblu to hlavním představitelům vážně klape a chemie mezi nimi je neuvěřitelné. Nemluvě o tom, že Liamovi Spartakova role konečně sedla - nevím, buď zvykem, nebo se konečně dostal do jeho kůže.
Třetí řada má od svých předchůdců dokonale vyváženou substanci dramatu, zvratů a akce, díky čemuž ji osobně považuji za nejzdárnější z celé série. A to nejen díky bodům, které jsem výše vyjmenovala - finálovou epizodu považuji za jednu z nejlepších vůbec. Málokterý seriál/kniha/film mě vážně přinutí brečet. Nikdy jsem prostě nebyla dojímavý typ. Ovšem u nabušeného finále Války zatracených jsem nepokrytě brečela od půlky až do závěrečných titulků, kde byli ukázány naprosto všechny postavy. Většina z nich mrtvých. Ano, to je vážně nejlepší lék na konec jednoho z nejlíp napsaných, 'historických' seriálů.
Po tomhle bych to se Spartakem vydržela klidně i dalších pět sérií. Vážně. Špatně se mi s tímhle seriálem loučí, přesto jsem neskutečně ráda, že vůbec existuje.

Moje hodnocení: 9.5 / 10

TRAILER:

Miranda | 1. - 3. série | 2009 - 2012

11. dubna 2013 v 21:44 | Selenne L. Athi |  Viděno
Miranda má dva problémy - není zrovna úplně fit a navíc měří 185 cm, díky čemuž je často oslovována 'pane'. Navíc jí ubírá na vážnosti nejen fakt, že je nesvá okolo pohledných mužů, ale i to, že vlastní obchod s žertovnými předměty a její matka jí konstantně chce provdat. Navíc si vedlejší restauraci odkoupil Gary Preston, Mirandin někdejší spolužák, do kterého byla kdysi zamilovaná. A komedie plná střeštěností může začít...

___________________________________________

Miranda: Oh yes, what else - my mother showed me her holliday photos.
'... there was another lovely beach.'
'Was the whole island nudist?'
'Uh, that's a good one of your father.'

Na komediální seriál se strašně špatně píše recenze. A tohle bude jedna z nich. Přesto Miranda za to skutečně stojí. Kvůli svým indispozicím a své nejistotě okolo lidí se dostává do neskutečně bláznivých situací.
Pro mě osobně nejoblíbenější věcí na Mirandě je, že si ze sebe umí tak neskutečně udělat srandu. Její epizody začínají většinou rozhovorem Mirandy s diváky, kdy nejednou začíná 'Hello, how are you?' a vypočítává divné a střeštěné situace, do kterých se dostává (přičemž je nejednou komentuje divákům přímo na místě). Přiznávám, některé nejsou tak vtipné, ale u většiny z nich se člověk nemůže neválet smíchy po podlaze.
Miranda si nedělá hlavu se společností, ani se svými vlastními trapasy - většinou si totiž drží dobrou náladu a nadhled, který je prostě neskutečný. Nemluvě o tom, že je Miranda doslova představitelkou jakékoliv fanynky ohledně svého idolu Garyho - jejich scény jsou naprosto geniální, vzhledem k tomu, že se Miranda většinou všemožně ztrapní a přesto se snaží uchovat si tvář. Koneckonců, kdo by chtěl takhle neustále odpuzovat muže jejích snů?
Osobně jsem ráda, že jsem na Mirandu narazila. Je to chytré, vtipné, odpočinkové a já osobně v Mirandě nejednou vidím své nešikovné, anti-sociální, 'awkward' já, které taky nejednou vyrazí na povrch. Doufám, že se dočkáme dalších sérií Mirandiných střeštěností.

Moje hodnocení:
1. série - 7.5 / 10
2. série - 8 / 10
3. série - 8 / 10

Trailer:

Spartakus: Pomsta | Spartacus: Vengeance | 2. série | 2011

11. dubna 2013 v 21:17 | Selenne L. Athi |  Viděno
PŘEDCHOZÍ SÉRIE: Spartacus: Krev a Písek
Poté, co se vzbouřil všichni Batiatovi otroci a vyvraždili celý dům společně se svým majitelem, plení malé, římské vesnice a začínají být narůstající hrozbou pro mocný Řím. Spartacus stále touží po pomstě a smrti Claudia Glabera, který ho nechal zavřít a uvrhnout do otroctví, včetně jeho intrikářské manželky Ilythie, která před masakrem jako jediná uprchla z Batiatova domu. Jenže na scénu se vrací i přeživší, napůl šílená Lucrecia, která se ztrátou manžela a rozumu přišla i o dítě. Spartacus společně se se svými věrnými vydává na cestu za Crixovou ztracenou láskou, Naevií. A jejich počty se rozrůstají...

___________________________________________

Zpočátku to vypadalo, že Pomsta bude trpět komplexem druhých dílů/sérií. Koneckonců, začátek série je docela zmatený a v některých chvílích tak trochu těžko uvěřitelný. Navíc po smrti Andyho Whitfielda se mi těžko koukalo na nově obsazeného Liama McIntyrea, který sice měl nabušené tělo, ale to hraní jsem mu příliš nevěřila.
Navíc se nám v nové sérii objevili kromě starých známých i nové tváře - ambiciózní sourozenci Seppius a Seppia, kteří zamíchají kartami v osudu Claudia Glabera a jeho ženy, nebo nové postavy otroků v čele se Saxou, Donara, Nasira a Luga. Ne, že bych netoužila po nových intrikách starého, dobrého Říma, ale sourozenci mě zpočátku vůbec nebavili, dokonce ani když sem tam nahodili nějakou hlášku o svém incestním vztahu. Nehledě na nové postavy otroků, z nichž jsem si oblíbila pouze Nasira.
Přesto se Pomsta konečně našla v druhé polovině série, kdy je opět každá epizoda skvěle vyvrcholena novým překvapením, včetně návratu mého oblíbeného gladiátora Gannica z Bohů Arény (na které ještě musím dopsat recenzi). Dokonce i Liam McIntyre se pomalu v roli nachází a jeho postava Spartaca je díl za dílem uvěřitelnější. Myslela jsem si, že se nezvládne Andymu vyrovnat - upřímně, tak úplně to samozřejmě nejde. Není to jeho kopie, ani laciná napodobenina. Přesto si Liam jako Spartacus '2' obstojně stojí a v závěru řady konečně navrací bývalému otroku a gladiátorovi Andyho slávu.
Druhá série Spartacova velkého příběhu chvíli balancuje na hranici béčkových, akčních filmech a trochu klišoidních scénářích, přesto si drží svou úroveň. Pro mě osobně byla první série lepší v tom, že člověk čekal na klimax, kdy Spartacus přesekne okovy a všechny je povraždí. Nemluvě o intrikách, hroutících i vzkvétajících vztahů, které se díl od dílu měnily a člověk neměl vůbec ponětí, kam se příběh vrtne v příští chvíli. Na tom bylo obdivuhodné i to, že od asi třetího dílu lokace ustálily na dvě, tři místa, kde se hlavní postavy vyskytovaly a přesto dokázaly příběh pořád pohánět dopředu. Druhá série má sice mrak nových lokací, přesto to občas připomíná trochu ohranou hru na kočku a na myš, kdy se Spartacus sune z místa na místo a střetává se se svými nepříteli na různých místech. A přesto si nám tvůrci dokázaly nachystat pár es v rukávu (již zmíněný návrat Gannika, pár skutečně drsných scén, nemluvě o působivých smrtích některých z hlavních postav), díky čemuž si závěrem druhé série svou reputaci trochu zvedli. Jak se říká, prostřední kapitoly je vždycky nejtěžší vyprávět - tahle sice nebyla výborná, ale dostatečná rozhodně.

Moje hodnocení: 7.5 / 10

TRAILER:

Proč je složitější psát ženské postavy aneb jak si proklestit trnitou cestičku v ženské sukni

10. dubna 2013 v 17:18 | Selenne L. Athi
George Stroumboulopoulos:There's one thing that's interesting about your books. I noticed that you write women really well and really different. Where does that come from?
George R.R. Martin: You know, I've always considered women to be people.

Dlouho jsem přemýšlela, jak napsat článek o problematice ženských charakterů obecně. Prvotně mě inspirovalo nemálo feministických citátů na Tumblr, které mě přivedly na otázky: Jak se vlastně pozná skutečně dobrá, ženská hrdinka? To, že dělá chyby a má svou minulost neznamená, že musí být čtenáři (popřípadě divákovi, pokud vezmeme v potaz i televizi/film) sympatická a přiroste mu k srdci blíž, než postava mužská, což se častokrát stává. K vlastnímu překvapení jsem si totiž všimla, že ženy jsou největšími kritičkami ženských charakterů. Protože jsme jim 'nejblíž', vidíme jejich postavy mnohem kritičtěji, tak jako mužské postavy vidí muži.
A i když vezmu v potaz hrdinky, které se mi vážně líbily, stále bych dokázala vyjmenovat mnohem víc MUŽSKÝCH postav, které jsem si zamilovala, než ženských (teď možná nebudu skromná, ale myslím, že jsem viděla a četla dost, abych to mohla s čistým štítem prohlásit).
Proč tomu tak je, ptám se. No, pokusím se můj názor osvětlit co nejsrozumitelněji.

Ženy mají samozřejmě několik archetypálních postav, podobně jako muži. Bohužel v jejich případě se málo kombinují, a proto samotná postava nijak zvlášť nevynikne, spíše naopak. V konečném úhlu pohledu nám pak může vylézt, že je ženská postava je posazena do role buďto anděla, nebo děvky.
Anděl-žena může být laskavá, dobrosrdečná, ochotná a klidně i hysterická, abychom přidali nějakou slabost - je to přesně ten typ dívky, který se častokrát objevuje v anime. Ta, která přese všechno neztrácí víru a která pomáhá hlavnímu hrdinovi překonat mnoho překážek už jen tím, že pronese nějakou povzbuzující poznámku, která zjemní beznadějnou situaci. Navíc se musí nejednou zachraňovat, aby ona sama pak zachránila všechny ostatní. Všechny. Celý národ, celou planetu, celou galaxii. Většinou je tahle dívka předmětem hrdinovy touhy, nebo je k němu nějak jinak vázána - jako kamarádka, sestra, matka. Přesto je tohle stále nedokreslená postava. Nevíme nic o JEJÍCH touhách, o jejích SLABOSTECH, ani o jejích, dejme tomu, úchylkách.
A pak je tu druhý možná role - děvka. Nebudete tomu věřit, ale tahle žena dokáže využít svou krásu jako zbraň, získá si hlavního hrdinu něčím jiným, než jen přehnaným, povzbudivým slovíčkařením, je ambiciózní a nejednou sobecká, či může v příběhu zastávat roli hlavního protivníka hrdiny/hrdinky.
Co je na těchto dvou 'typech' postav špatně? Jednak se nemusí vylučovat, ačkoliv je takto společnost rozděluje. Žena, která myslí hlavou, využívá svou krásu jako zbraň k dosažení svých cílů a zároveň dokáže být laskavá a potřebuje čas od času zachránit, mi přijde mnohem lepší, než již zmíněné dvě.

Přes veškerou tu rovnost mezi pohlavími tu stále máme jisté role, z kterých se společnost dostává jen opravdu pomalu. A teď tu skutečně nechci hrát obviňovací hru - muži tamto, a proto mi to budeme takhle psát. Ne, to je naprostá hloupost - pokud chce autor udělat na svém hrdinovi změnu a nechce jít podle zavedených pravidel, musí to udělat sám. Pokud to neudělá, společnost bude nadále zakrnělá v představách toho, že žena je buď bezmocný svatoušek poslouchající rozkazy silnějích, nebo šílená mrcha, která se prodává za peníze, či se snaží být tam, kde není její místo. V tuhle chvíli to hodně zjednodušuju, ale pravda zůstává taková, že ženské postavy se z podobných stereotypů a předpokladů zkrátka musí vymanit. Neměli by být pouhým předmětem něčí touhy, naděje, či jediné role, do které jí autor (klidně i nechtěně) vtlačí. Ženská postava by neměla být vůbec 'předmětem' - měla by stát sama o sobě. Aby si čtenář, který by četl knihu (i klidně s milostnou zápletkou mohl říct): 'Ano, i kdyby tam ten její chlap nebyl, tak by si vystačila sama.'

Neberu ani za dobrý znak to, že se žena převléká za muže, aby mohla jít do armády, nebo aby sobě nebo někomu mohla něco dokázat. Neříkám, že taková zápletka není zajímavá, přesto to tlačí ženskou postavu do role muže, jako kdyby byla její vlastní role ménně významná. A navíc se to stalo už takovým klišé. 'Žena se musí převléct za muže, aby mohla o sobě rozhodovat, bojovat, nebo být ve významném postavení'. To je holý nesmysl.

Celkový problém je, že málokterý autor/ka se pouští do boje s archetypy postav - pokud žena není hlavní hrdinkou příběhu, její role není příliš důležitá. Pokud je žena hlavní hrdinkou, musí být buďto anděl, nebo děvka (popřípadně mužatka, pokud chcete zajít do extrémů - ta se navíc musí ohánět drsnými slovy a pěstmi, podobně jako muž). Nechápu, proč by ženské postavy nemohly mít stejnou váhu, jako mužské. O tom bohužel (a naštěstí) vypovídá i citát velkého pána Martina - vždycky bral ženy jako lidi, ne jako předměty a oběti příběhu. On je ukázkovým příkladem toho, jak psát opravdu dobré ženské charaktery. I přesto, že (páni!) je muž. (Tím samozřejmě nechci říct, že nikdo kromě něj tyhle ženské postavy psát neumí - třebas takoví Gaiman, Matoušková, Goodkind, atd. to zvládají docela bravurně). K tomu dodávám, že i ono neustálé připomínání toho, jakého je spisovatel vlastně pohlaví, nemá ubírat knize, příběhu, či postavám na kvalitě.

Berme své postavy jako sobě rovné, prosím. A berme je všeobecně jako lidi, nejen jako objekt touhy - hrdina, či jako hrdinka - nabušený, neodolatelný muž s mozkem velikosti oříšku, poruchami osobnosti, či chorobnou nerozhodností, zda s hrdinkou být, či ne. I ženy mají své potřeby, své démony, své strachy, přání a ambice. Berme to na vědomí a nestavme je neustále do rolí, v nichž musejí zůstávat od začátku do konce. Tak se z takových Mary Sue, mužatek a jim podobných nikdy nevyhrabeme. A na co je nám pak rovnocenné postavení, když ho neumíme používat?

Jsem zvědavá na vaše názory k tématu.

Myšlenky bez názvu

10. dubna 2013 v 11:10 | Selenne L. Athi |  Myšlenkové (Ne)pochody
Aneb proč se jednou člověk rozhodne nejít do školy a jednoduše zůstat doma, schován před světem.

Psýché je záhadná věc. Pro mě dvojnásob. Neustále si říkám, že všechno může být horší, že člověk musí vydržet. Jenže jsou pak chvíle, kdy si to říct nedokážete - což se mi stalo dneska. S nepříjemným pocitem kdesi u žaludku jsem se dnes probudila, podívala se do zrcadla a po všem tom nepořádku, který nám panuje po bytě a který musím co nejdříve uklidit.
A v tuhle chvíli jsem se zachovala jako alibista a řekla si, že do školy prostě nepůjdu. Koneckonců, nemám zas tolik absence, nebo ne? A nic nepíšeme. Jeden den si můžu dovolit zůstat doma, ležet v posteli, v klidu se naobědvat a pak uklidit ten hrozný nepořádek doma.
Nemám výčitky, že jsem prostě zůstala doma. Ale - neměla bych je mít? Občas si říkám, kde leží mé priority, které se, jak jsem zjistila, neustále mění. Ještě včera jsem přemýšlela o tom, jak se budu muset víc učit, abych měla lepší výstupní hodnocení na konci roku a tak dále a tak dále... A dnes? aniž by mi cokoliv bylo, zůstala jsem doma z pouhé... Lenosti? Strachu? Ignorace? Nejspíš od každého něco. Prostě pocit toho, že si můžu na jeden den dovolit vypnout. Na druhou stranu se bojím, že pokud to budu dělat časteji, stane se z toho zlozvyk, pokud se tak už nestalo. V duchu neustále polemizuju o tom, zda musím za každou cenu dodržovat jistá zavedená pravidla společnosti, zda musím dodržovat to, co mě moje rodina naučila. Pravidla, podle kterých bych se měla řídit, zásady, které bych měla dodržovat. To, co sem teď píšu, je nejspíš hodně zmatečné, ale nemůžu si prostě pomoct.
Prostým faktem je, že škola nejspíš není mojí největší prioritou. Jinak bych doma třeba nezůstala. Jenže kdybych to třeba řekla mé milované matince (tohle nemyslím ironicky), pak bych si asi něco vyslechla. A pokud se mě zeptá, co bylo ve škole, zalžu. Co to o mě jako o osobě vypovídá?
Bojím se odpovědi na tuhle otázku.

P.S. Tohle je možná dokonalý příklad toho, jak umím z komára občas taky udělat velblouda. Proto animace Bilba s naprosto skvělou grimasou zahranou Martinem Freemanem.