Patrick Rothfuss - Kronika královraha: Strach moudrého muže

30. března 2013 v 22:59 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Druhý den Kvothova vyprávění nás zavádí zpátky mezi arkaniky, kde se nenávist mezi Ambrosem a Kvothem vyostřuje. Po jednom ošklivém incidentu se Kvothe rozhodne odložit studium a odchází na dvůr ke 'králi' Vintu, Maeru Alveronovi, aby odhalil spiknutí na jeho dvoře a pomohl mu získat srdce milované ženy...
___________________________________________

Patrick Rothfuss opět rozjíždí rozsáhlé vyprávění o Kvothovi, který se pomalu stává legendou. Jeho dobrodružství jsou vyprávěna 'epizodní' formou, kdy většina jeho příhod je sama o sobě uzavřená, přičemž Kvothe získává nové životní šrámy i zkušenosti do života.
Je fajn, že se autor rozhodl změnit prostředí na většinu knihy, díky čemuž se čtenáři dokresluje další část Kvothova světa a přidávají se i části, z nichž povstávájí legendární příběhy o rudovlasém hrdinovi. Díky tomu se setkáváme s mnohými novými postavami, které se Rothfuss snaží udělat trojrozměrné. S politováním musím ale poznamenat, že ne vždycky se mu to daří - nevím, čím to je, ale to samé se mi stalo i při čtení první knihy. První polovina příběhu neskutečně uhání dopředu, málokde mi připadá, že autor tlačí na pilu, nebo že se naopak zbytečně zasekává. Jakmile se však příběh přehoupne přes půlku, stává se pro mě trochu utahaným a zbytečně vláčným. Já Kvothova dobrodružství mám ráda a jsem nadšená, že se mi druhá kniha Královrahových kronik dostala do ruky tak rychle a snadno, přesto jsem mírně zklamaná podobně jako u dílu předchozího. Osobně si myslím, že ačkoliv je Rothfuss nesmírně řemeslně zručný a na to, že před tím snad ani nikdy nic nenapsal je dost vypsaný, některé části Strachu mrtvého muže bych prostě osekala.
Autor si do příběhu zasazuje postavy, které se tam objeví prakticky bezdůvodně a kromě toho, že Kvothovi pomáhají bojovat s nudou, k ničemu prakticky nejsou. Žádný příběh, žádný důvod, prostě nic. Příhoda s žoldnéři a hledáním zbojníků byla neskutečně roztahaná, nemluvě o pro mě naprosto nesympatických postav, které Kvotha provázely a mě nijak neoslovily. O jeho trénincích v Haertu ani nemluvě - nevím, trochu jsem doufala, že Rothfuss trochu vypadne z konceptu 'hrdina přijde, učí se něco super a naprosto nového a pak zase o něco zmoudří'. Nedokážu si pomoct, ale doufala jsem v nějakou trochu víc vzrušující cestičku. Ano, uznávám že způsoby Lethani jsou zajímavé, ale zaplnit tím přes dvě stě stran toho, že Kvothe trénuje, pak s někým spí a pak zase trénuje mi prostě přijde zbytečné.
A nejhorší na tom všem je, jak moc mám Kvothova dobrodružství ráda a přitom musím nad tím takhle brblat. Navíc jsem doufala, že Kvothe konečně vyřeší tu svoji lásku/nelásku k Denně, ale samozřejmě že se tak nestalo a Kvothe z toho vyšel naprosto zmatený, stejně jako já. (Ačkoliv připouštím, že Rothfuss udělal z Denny naprosto uvěřitelnou a skvělou ženskou postavu).
Uff, doufejme, že nám pan autor v dalším díle trochu pročistí ty hlušší místa a zodpoví na ty otázky, které tolikrát nastřelil. Čtenáři by si to docela zasloužili, pane Rothfussi.
P.S. Obálka je sice moc pěkná, ale Kvothe tam trochu vypadá jako samuraj s nereálně přetočeným tělem.
Moje hodnocení: 7.5 / 10 (za první polovinu knihy bych dala 8.5, za druhou pouze 6 - bohužel)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siwa Siwa | Web | 31. března 2013 v 15:53 | Reagovat

O Kvothovi si chci přečíst už nějakou dobu, ale popravdě jsi mě teď znejistěla, jestli to mám posunout na přední příčky důležitosti, nebo naopak někam dolů s poznámkou, že četba zas tolik nespěchá. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama