Prosinec 2012

30 Day Character Development [meme]

26. prosince 2012 v 23:54 | Selenne L. Athi
Opět jsem našla něco zajímavého k překladu pro pisálky (originál zde), aneb 30-ti denní meme pro vývoj postav do hloubky. Můžete použít jako meme, ale nemusíte. Doufám, že se třeba bude někomu hodit, protože tohle je vážně podrobný :)

Tereza Janišová - Erilian: Kouzla na obzoru

26. prosince 2012 v 18:13 | Selenne L. Athi |  Přečteno

Autor: Tereza Janišová
Nakladatel: Nakladatelství XYZ
Rok vydání: 2012
Počet stran: 320
Žánr: dětská fantasy
Série: #2 [Recenze na předchozí díly: #1 - Město čarodějů]

Oficiální anotace:
Druhá kniha série Erilian.
Život ve městě Erilian, kde už víc než čtrnáct let panuje mezi všemi vznešenými čarodějnými rody mír, se zdá být až pohádkově idylický. Zia, mladá spisovatelka, rebelka a čarodějka v jedné osobě, tento názor nesdílí. Když je totiž člověk dcerou Kiary Arkandely, oblíbené, vlivné a populární předsedkyně Velké rady čarodějů, znamená to jisté společenské povinnosti. Zia ale všechny ty bankety, plesy a večírky z duše nesnáší. Kde má v tomhle nudném městě snobů najít inspiraci pro svoji knihu? Když ale Zia objeví v zaprášeném podkrovním pokoji matčin starý zápisník z jejích cest po jihovýchodních zemích, obrátí se mladé čarodějce život vzhůru nohama. Rozhodne se vzít svůj osud do vlastních rukou a jedné letní noci uteče z domu. Na palubě plachetnice Bílý delfín se vydá na jihovýchod, odhodlaná zažít senzační prázdniny a najít inspiraci pro svoji knihu. Netuší ale, že pluje vstříc velkým tajemstvím, která dlouhá léta spala za obzorem.


Druhý příběh ze světa Erilianu mě neskutečně překvapil. Jednak je vidět, že se autorka už docela vypsala. Hlavní hrdinka Zia je naštěstí z úplně jiného těsta, než byla v jejím věku Kiara, díky čemuž má docela jiný pohled na svět. A abych byla upřímná, je rozhodně o něco sympatičtější. Jednak se konečně chová na svůj věk, druhak má v sobě jistou nahořklou zkušenost, díky které se stává mnohem víc plastičtější a věrohodnější.

Další věc, kterou neskutečně oceňuju je neprvoplánovitost děje. V prvním díle byly ty události seřazené do jedné škatulky, ale tady člověk neví, kam se hrdinka vrhne dál, co udělá, kde se ocitne... Ona strnulost příběhu prvního dílu, kdy se Kiara pohybovala po Erilianu úplně zmizela, což je pro příběh skutečně důležité - dodává mu to nepředvídatelnost a flexibilitu. Ziin příběh prostě nepůsobí tak křečovitě a díky tomu jsem mohla občas sem tam odpustit určité vyjadřování postav, které mi prostě nesedělo, ale to je spíš můj osobní problém. Ze druhého dílu Erilianu doslova dýchá volnost a prázdninová atmosféra a mě, čtoucí pod lampou v pokoji o Vánočních svátcích to skutečně zvedlo náladu.

Oceňuju i samotný nápad autorky, že ze své druhé hrdinky udělá budoucí spisovatelku, díky čemuž se svým způsobem vysmívá klišé, které pak i sama zmiňuje. A ačkoliv se některé z jejích klišé ukáže na konci knihy, pro čtenáře to není tak bolestivá, předvídatelná facka jako v prvním díle, jako spíš fakt, že autorka si sama ze sebe udělala legraci. Pro mě osobně bylo i plus, že hrdinka se nebojí mluvit o sexu a podobných věcech, navíc celý ten její zážitek z minulosti pro mě byl skutečně překvapivý a díky tomu si u mě Zia získala i pár plusových bodů. Byla jsem ráda i za provázanost s předchozím dílem, kdy se objevily i staré postavy, včetně Lyraze, který je mi (kdo ví proč) skutečně sympatický.

Podtrženo a sečteno - druhý díl předčil má očekávání a kromě trochu pomalého začátku je to velká, prázdninová jízda, u které si člověk neskutečně odpočine a která dokáže vážně potěšit. Takže, pokud se cítíte pod psa, proč se Ziou nenastoupit na palubu Bílého Delfína a nevydat se do dalekých končin?

Moje hodnocení: 7 / 10

The Hour | 2. série

26. prosince 2012 v 17:50 | Selenne L. Athi |  Viděno
Originální název: The Hour
Země původu: Velká Británie
Počet epizod: 6
Rok: 2012
Série: #2 [Recenze na předchozí série - 1. série]
Žánr: drama
Anotace:
Popularita programu 'The Hour' upadá. Freddie Lyon se po několika měsících vrací ze svých cest s francouzskou novomanželkou do pomalu se rozpadajícího týmu, kde se Bel snaží vrátit věci do starých kolejí, zatímco Hector žije hýřivým životem, Lix Storm se snaží smířit se svým bývalým manželem Randallem, který vytahuje temné střípky jejich minulosti. Vypadá to, že celý program to má na hraně, když je Hector zapleten do případu týrání tanečnice v baru vedené starým mafiánem...


Čekání se vyplatilo. The Hour se vrátila, sice ne s tak silným příběhem jako v minulé sérii, přesto s neskutečnou silou svých hrdinů. Upřímně, vůbec jsem nečekala tak silný vývoj postav, kterého jsem byla při sledování druhé série přítomna. Freddie se stal stálejším a méně bezohledným, postupem času si čím dál tím víc uvědomuje své priority, na druhou stranu se stává bezohledným sám k sobě, což vede k tragickému konci. Bel je mnohem víc zahořklá, přesto se zbavila veškerých svých ideálů a snaží se jít za svou kariérou, což se však v Freddieho přítomnosti a kvůli jejím citům k němu, příliš nedaří. Největším překvapením byl Hectorův vývoj charakteru - z naprosto bezohledného, samolibého frajírka se stal skutečný charakter, kterému záleží i na někom jiném, než na něm samému. A vedlejší linie s Lix a Randallem, bolestná a hořkosladká, mě nejednou přiměla zamáčknout slzy.

Druhá série The Hour je více o postavách, než-li o samotném okolním dění, přesto se obě složky příběhu, dějových linií samotných postav a pak ta novinářská, skvěle prolíná a vyvažuje. Všichni začínají cítit, že jde do tuhého, že se blíží něco hrozného. Pak diváka uchlácholí tím, že to vlastně všechno vypadá naprosto vítězně pro všechny - chyba lávky, moji milí. Při sledování šesté epizody doporučuju pořádnou kupu kapesníků a psychoterapeuta.

Pro mě se The Hour stala seriálová, britská lahůdka, na kterou nedám dopustit. Nejenže boří některá příběhová tabu, ale je skutečně skvostně napsaná a natočená, navíc s neskutečně sympatickým obsazením (Ben Whishaw by měl dostat za Freddieho postavu BAFTU, nemluvě o Romole Garai v roli Bel, kterou zvládá naprosto přesvědčivě). Tenhle nedoceněný seriál by skutečně potřeboval víc přízně. Můžu doufat, že ho objeví víc diváků a televizí, aby nám BBC dala další sérii. Protože jinak bych se s tak šokujícím, odporně otevřeným koncem jen opravdu těžko vypořádávala...

Moje hodnocení: 9.5 / 10

Trailer:

The Perks of Being a Wallflower [2012]

18. prosince 2012 v 21:20 | Selenne L. Athi |  Viděno
Originální název: The Perks of Being a Wallflower
Režie: Stephen Chbosky
Země původu: USA
Rok: 2012
Žánr: drama, romantický, komedie

Anotace:
Charlie (Logan Lerman) je plachý a neoblíbený teenager, který popisuje svůj život v sérii anonymních dopisů, a ty poté posílá lidem, které vůbec nezná. Zkoumá složitou dobu dospívání, včetně introverze, sexuality, homosexuality, drog i zneužívání. První dopis Charlie posílá v době před svým nástupem na střední školu. Tam se seznamuje s novými přáteli, Sam a jejím nevlastním bratrem Patrickem. Najde si první přítelkyni, ale tajně je už od první chvíle zamilovaný do zelenooké Sam. Celý příběh se odehrává v Pittsburghu v letech 1991 - 1992.



Páni, je vůbec možné natočit ještě nějaký teenage movie, který je inteligentní, bolestný a snesitelný? Legrační je, že tenhle film je na motivy úspěšné knihy, přičemž režie a scénáře se ujal její autor a sám vybral obsazení k obrazu svému. Možná by si i víc knižních autorů mělo říct - udělej si sám, protože Chboskymu se tenhle film skutečně povedl.

A je tu tisíckráte omílané téma outsidera, který nastupuje na střední. Protentokrát ale nejde o to, aby hlavní hrdina skončil s holkou svých snů, všichni byli spolu za dobře a v závěrečné scéně odjížděli k obzoru za doprovodu přeslazeného popového hitu. Tentokrát jde o citlivěji vyprávěný příběh o třech dospívajících, kteří si zažívají vlastní životní trable. Nejvíce figuruje Charlie, který je i vypravěčem a většinu filmu vnímáme z jeho pohledu - z pohledu toho, kdo byl poznamenaný minulostí, o které nikdo neví a díky čemuž si o něm většina světa myslí, že je blázen. Díky tomu je film skvěle, mrazivě vygradován - cítíte, že Charlie přese všechno není úplně v pořádku, přesto s ním soucíte, aniž byste věděli, co se vlastně děje. Záblesk tady, tvář tamhle a pak to na konci člověku všechno dojde. A upřímně, i slza dokáže ukápnout.

Chbosky se věnuje i homosexualitě, která je konečně vnímaná přirozeněji a spíše jako vztahová zápletka a s rachotem prolamuje filmové tabu - Patrick, kterého hraje sympatický Ezra Miller, je sice ve škole odsuzován a nesnášen, zároveň se však ukazuje jako naprosto normální, trochu trhlý kluk, který má pro své chování důvody. Staví si tak odstup od vší té nesnášenlivosti a ukazuje, že i mladý, homosexuální kluk může být naprosto normální - protože tak to prostě je. Není zesměšňován, nebere svou orientaci na lehkou váhu, není vyloženě komická postava, jako v jiných filmech s gayi. Je skvělé sledovat plastickou, reálnou postavu, která řeší podobně jako jiní ve filmu, své milostné vztahy, ovšem s věrohodností a ve vší vážnosti.

Film je natočen "starým" způsobem, který mi trochu evokuje filmy typu "The Breakfast Club" Johna Hughse. Je to citlivé, hluboké. The Perks of Being of Wallflower se nepředvádí, nepřehání, ani nenudí a divák může s postavami soucítit, a to všechno kořeněné staršími, hudebními kusy. Doporučuju podívat se víckrát než jednou - u mě se silnější efekt dostavil až při druhém sledování, přesto to stálo za to.

Moje hodnocení: 9 / 10

Trailer:

Tereza Janišová - Erilian: Město čarodějů

18. prosince 2012 v 20:49 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Originální název: -
Autor: Tereza Janišová
Nakladatel: Nakladatelství XYZ
Překlad: -
Rok vydání: 2010
Počet stran: 272
Žánr: dětská fantasy

Oficiální anotace:
První kniha série Erilian.
Erilian je mocné město, které řídí Velká rada čarodějů. Není jednoduché se stát jejím členem. Někteří se do Rady snaží dostat i za cenu zločinu. To ale hlavní hrdinka Kiara, vyrůstající u svého poručníka lorda Tesiana, zatím netuší. Stejně tak nezná pravdu o smrti svých rodičů... S Kiarou se setkáváme ve chvíli, kdy nastupuje na Univerzitu magických věd jako studentka prvního ročníku. Od tohoto okamžiku je konce bezstarostnému dětství. Do jejího života vstupuje láska, zklamání a nečekané odhalení vlastní minulosti. To vše za pomoci všudypřítomných kouzel.


Z podobných fantastik jsem už dávno vyrostla. Upřímně, když jsem dnes třikrát prošla celý Neoluxor na Václavském náměstí, byla jsem naprosto znechucena vlastní nechutí si cokoliv z toho výběru koupit. Nevim, nějak jsem se příliš rozmazlila, a proto jednoduše musím zařadit Erilian do dětské fantastiky, byť je hlavní hrdinka adolescent.
První díl Erilianu následuje jednoduchou, poměrně ohranou dějovou linii - hrdinka s tajemnou minulostí, studující na škole, tajemný cizinec, trable s láskou, skrytý nepřítel. Takhle jednoduše by se dala kniha nalajnovat, přičemž nesmíme ani opomenout na všudypřítomnou magii, kterou, jak už podtitul napovídá, oplývá většina Erilianu. Přestože jsem knihu prvně otevírala s nechutí, nakonec jsem se nechala jejím jednoduchým dějem udyndat, abych to s ní ještě zkusila. A nakonec ani nelituju, přesto mám samozřejmě kupu připomínek a výtek.

V první řadě chci však pochválit autorku za příjemnou imaginaci prostředí. Rádoby "moderní" město říznuté minulým stoletím, přičemž všechno zdánlivě obyčejné je magické. Čtenář ani nepotřebuje příliš popisů, Erilian sám dokáže dýchnout zpoza stránek a hodit do pohody. Nemluvě o vlastních svátcích, nápojích, jídlech, které jsou "převzaty" z našeho světa, a přesto něčím příjemně ozvláštěni... Jo, do Erilianu bych se ráda jela podívat.

Kniha je vyprávěna z pohledu hlavní hrdinky, Kiary. Omluvte moji možnou naivitu, ale Kiara mi navždy bude evokovat lvici z Lvího krále, takže jsem zpočátku měla s touhle postavou problémy. A i když je Kiařina charakteristika docela zdárně načrtnuta, přeci jen mám pocit, že by se k Erilianu hodila další dobrá stovka stran. Já vím, promluvil úchyl milující bichle, který se oblíbených postav drží zuby nehty do posledních stránek a pak v duchu nadává, že to tak rychle skončilo. Ale upřímně, Erilianu by to vážně pomohlo. Hlavní linie je sice zajímavá, ale díky své předvídatelnosti se stává prostě nemastnou, neslanou. Vůbec by mi nevadilo projít si Erilian i v nějaké menší, vedlejší linii, trochu seznámit čtenáře s užší politikou, zdejším životem, čímkoliv. Po celou dobu mi připadalo, že je toho řečeno hrozně málo. Děj sice odsýpá svižně, ale místy mi až křečovitě evokoval dívčí deníček přibližně třináctileté, ne sedmnáctileté. Nevím, nebylo to tak dávno, co mi bylo sedmnáct a Kiara mi občas připadala jako nedotažená postava, včetně onoho velkého prozrazení. Chápu, proč se chtěla pomstít, přesto tak uspěchané rozhodnutí po pomstě... Bylo to až příliš nahodilé, nucené. Zastávám názor, že se hrdinové mají pořádně dusit ve vlastních šťavách, než dělat takhle ukvapená rozhodnutí. Nebo jednoduše nepotkávám tak prudké lidi, že mi podobní hrdinové připadají takřka nereální. Vážně nevím.

Osobně si myslím, že by Erilian potřeboval trochu dovařit. Pár stránek navíc, něco přidat, něco ubrat... I když je kniha směřovaná spíše na mladší čtenářstvo, nevidím důvod, proč by i mladší ročníky nemohli číst dobře zpracovaný nápad do tak pěkné knihy, jako je Erilian. Jen kdyby nebylo té uspěchanosti a křečovitosti... Uvidíme, jak si povede druhý díl.

Moje hodnocení: 5 / 10

Atlas mraků // Cloud Atlas [2012]

9. prosince 2012 v 17:36 | Selenne L. Athi |  Viděno
Originální název: Cloud Atlas
Režie: Tom Tykwer, Lana Wachowski, Andy Wachowski
Země původu: Německo, USA, Singapur, Hong Kong
Rok: 2012
Žánr: drama, fantasy, sci-fi, mysteriózní

Oficiální anotace:
Filmová adaptace románu Davida Mitchella vypráví šest žánrově odlišných příběhů, které se odehrávají v různých časech a na různých místech od začátku 19. století až po postapokalytickou budoucnost. Film zobrazuje myšlenku kontinuální propojenosti našeho bytí a především našich činů napříč časem a prostorem, kde všechno má svoji příčinu i následek, smysl, kde se vrahova duše promění ve velkého hrdinu a kde jediný laskavý skutek v přítomnosti vyvolá revoluci v daleké budoucnosti.

Splácat dohromady šest dějových linií napříč časem, dosadit dost herců, převést knihu, o níž kritici tvrdili, že je sektářská, do takřka tříhodinového filmu, který má hlavu a patu a nezahltí příliš diváka... Jo, tomu už říkám umění. Od Atlasu mraků jsem toho čekala mnoho a přesto mě to překvapilo. Natolik mile, že jsem odcházela s takovým filmovým zážitkem, který jsem neměla (odvážim se říct) už roky.

Kromě hlavní myšlenky filmu, která říká, že "vše je propojeno" a skvěle vypointovaných příběhů musím ocenit výběr herců. Ačkoliv se to nezdá, ve filmu je asi 15 herců, přičemž si každý z nich střihne minimálně 3 role v každé z dějových linií. Docela úctyhodné, nemyslíte? Kouzelné mi na tomhle přijde, že každý z nich si zahraje jednu postavu opačného pohlaví a každý z nich má vždycky svou vlastní linii, v níž je hlavním hrdinou, zatímco v ostatních se mihne, či je protivníkem hlavního hrdiny. Atlas mraků se drží svého motta a skutečně "vše je propojeno" nejen příběhově, ale i pomocí hereckého ansámblu, díky čemuž film získává neskutečnou šťávu.

Film by musel být tak třikrát delší, aby každá z postav měla dostatečný prostor se rozvíjet, tady však žádný rozvoj není potřeba. Atlas si pohrává s až romantickou představou hrdinů - většina z nich jsou vyvrhelové, vyčleňují se, bojují, nenávidí, snaží se zlepšit svět, nebo jít za svými sobeckými cíli... Pokud mají sílu, přežijí, vyhrají, doslova překonají své osobní démony, jiní zemřou za své ideály, kvůli zklamání nebo je rozdrzí společnost. Osobně musím vyzdvihnout Toma Hankse - v mých očí tenhle velikán prostě nestárne a můžu ho prakticky kdykoliv a v každém filmu. Dále pak mladý Ben Whishaw mi neustále dokazuje, že umí zahrát prakticky cokoliv, stejně tak jsem opět plesala nad Jim Sturgessem (tyhle dva Brity prostě můžu vždycky a všude). Byla jsem nadšená i z dlouholeté herecké odmlky Hugha Granta, který sice zestárl, ale jeho šmrnc se rozhodně nevytratil. Vcelku mě překvapila i Halle Berry, která mě konečně přesvědčila, že hrát doopravdy umí.

Nemá cenu se tu rozepisovat o všech dějových linií - jejich skutečné vyvrcholení je při složení sextetu, tedy Atlasem mraků - scény doprovázené touhle nádhernou melodií se mi při sledování zarývaly pod kůži. Posledních patnáct minut je jen slabší dohra, která nechává diváka pomalu, hutně vstřebat to, co vlastně viděl.

Osobně považuju Atlas mraků za největší filmové překvapení tohoto roku. Má to spád, myšlenku a neskutečnou sílu.

Moje hodnocení: 10 / 10

Trailer:

Pavel Renčín - Městské války: Věk nenávisti [#3]

3. prosince 2012 v 20:38 | Selenne L. Athi |  Přečteno

Originální název: -
Autor: Pavel Renčín
Nakladatel: Argo
Překlad: -
Rok vydání: 2011
Počet stran: 352
Žánr: urban fantasy
Předchozí recenze: #1 Zlatý kříž - #2 Runový meč

Oficiální anotace:
Mír trvá už přes půl století, jen málo z nás zažilo válku. Události poslední doby jsou ale znepokojivé. Vlády nad Ostravou se ujal jediný muž. V brněnské vile Tugendhat je připraven převrat. Praha zachvátil chaos, její čtvrti jedna po druhé vyhlašují samostatnost. Bytosti druhého světa odkládají masky a spirála dějin se roztáčí. Jen málo z nás zažilo válku, ale to se brzy změní... Stadion Na Bazalech zalévá krev gladiátorů. Pod Olšanskými hřbitovy procitají mrtví. Muži, kteří ještě včera nosili kravaty a kufříky, vstupují do oddílů domobrany. Zatímco plameny stravují civilizaci, živá města pochodují do války. Svět se změní.
Věk nenávisti je závěrečným dílem fantasy trilogie Městské války, odehrávající se v naší současnosti.


Co si budeme povídat - Pavel Renčín nejenže vládne české urban fantasy, on jí prakticky žije. Naprosto geniální nápad ožití měst v "lidské" bytosti, celkový koncept Městských válek je zkrátka neskutečný. Bylo naprosto jasné, že finále bude velkolepé.

Václav už dávno není ten odporný sobec z prvního dílu, se kterým se čtenář horko těžko zžívá. Upřímně, první polovinu Zlatého kříže bych hlavního hrdinu jednoduše zkopala do kuličky. Napříč trilogií se z něj stal ovšem velký sympaťák, kterému nešlo nefandit. Renčín už od začátku nijak nezakrývá fakt, že má Václav vykonat velké věci, pokud se k tomu dokáže rozhoupat. Jen kdyby neměl po cestě miliardu překážek, jak to tak obvykle bývá. Žerty stranou, Vašek se stal vážně příjemným sympaťákem, jehož myšlenkové pochody musí být čtenáři logické, ačkoliv se mi občas zdálo, že... Nevím, někdy mi připadalo, jako kdyby plnil to, co jsem si (tedy osobně samozřejmě) myslela, že udělá. Žádný zvrat, žádné překvápko v rukávu jsem od Václava tedy nedostala, kromě tedy lehce otevřeného konce, který mě skutečně potěšil.

Celková zápletka Městských válek se pomalu rozplétá a čtenář se konečně dozvídá celou pravdu o tom, jak to vlastně s Václavem, jeho mečem a démonem je. Nevím proč, ale osobně mi v některých momentech ona dějová linie s démonem prostě neseděla. Nemůžu si pomoct a nepřirovnat ho s Geddovým Stínem z Čaroděje Zeměmoří. Ta spojitost mi tam prostě nějak sedla, ani nevím, proč. Ačkoliv se Renčín příjemně vrací k "starému" proudu fantastiky, doufala jsem, že přijde s větší ránou do nosu. O zabíjení některých "vedlejších" postav, které jsem si docela oblíbila, ani nemluvě. Nevím, za ten čas, co jsem s nimi prožila, jsem v některých případech doufala v "lepší" konce. Důvody jejich smrti jsem chápala, přesto mi způsob, JAK to vlastně proběhlo, prostě nesedělo.

Z finálního dílu Městských válek jsem měla občas dojem, že se autor rozepsal natolik monumentálně a velkolepě, že náhle neví, jak to vlastně ukončit. Na jeho obhajobu zase musím říct, že tohle cítí mnoho fanoušků končících trilogií/cyklů, kteří prostě nejsou s konečným dílem úplně spokojeni. Proto zde podotýkám, že ten dojem se může zdát jenom mě a mému lehce nespokojenému vkusu. Zkrátka a dobře, v některých místech bych se víc rozepsala, v některých zase naopak. Některé části strávené v podzemí Prahy mě vážně příliš nenadchly, připadalo mi, jako kdyby se hrdinové jednoduše nechaly "uklidit", zatímco se nahoře všecho posere. A pak konečně vylezly a začaly zametat.

Ačkoliv se může zdát, že více haním než chválím, Věk nenávisti jsem si jinak vychutnávala. Renčínova imaginace má neskutečnou sílu, která mi doslova rozežene myšlenky a já pak celý den myslím na to, až se zase vrátím zpátky mezi jeho hrdiny. A zkuste si pak jet Prahou a číst o místech, kudy zrovna projíždíte... Díky českým reáliím získávají Městské války neskutečnou sílu magického reálna. A za to se autorovi hluboce klaním. Já jsem si jeho divokou jízdu doopravdy užívala.

Moje hodnocení: 9 / 10