Říjen 2012

O podivné zamilovanosti a vnitřnímu rozpoložení

21. října 2012 v 22:21 | Selenne L. Athi |  Myšlenkové (Ne)pochody
Rozčiluje mě, když se nevyznám sama v sobě. On už jenom ten pocit zmatku toho, že vlastně ani nevíte, zda to co chcete, vážně chcete... Bohužel, žádný psycholog vám nedá příručku o tom, jak si uvědomit, že toho druhého milujete, či ne. Člověk to tak nějak... má vědět? Je tu tisíce, možná miliony citátů, filmů, knih atd., kteří pojednávají o lásce a přesto mám pocit, že buď jsem naprosto chladná a frigidní a něco se mě prostě netýká, nebo to prostě neumím poznat. Upřímně, čekám, že se do mě pustíte s tím, že na tohle jsou jiné blogy a že v osmnácti už bych měla něco takového vědět a blablabla... Kecy v kleci.
Myslím, že člověk se prostě pokaždé zamiluje jinak, že na to není žádné měřítko či míra, jak se do toho druhého můžete zamilovat nebo odmilovat (kdo vymyslel slovo "odmilovat", tomu bych nejraději vrazila). A podle mě si to člověk málokdy uvědomuje, nebo si to vůbec uvědomit nemusí. Nebo si řekne, že "tohle" je prostě ono, ačkoliv si tím v hloubi duše nemusí být úplně jistý. Nevím. Nebo možná podobné věci řeším jenom já a jsem blázen. I s tímhle mě rozčiluje můj vlastní zmatek - že díky tomu, jak jsou lidé individuální a jedineční jsou zároveň neskutečně osamělí. Je skvělé být jedinečný a originální a tak podobně... Ale pak si zkuste o samotě dřepet klidně celý víkend a šťourat se ve vlastních zmatených pocitech. A stejně z toho všeho vyjdete s naprostou depkou a pocit "no co, je to na hovno, stejně všichni zemřeme", nebo podivným zmatkem a nikam se stejně nedopracujete.
Takže jak mám teda sakra vědět, jestli toho druhého miluju? Jak mám vědět, že to co cítím, je to samé, co cítí ostatní, když někoho milují? No jo, možná zním jako naivní, pitomá osmnáctka... Když se takhle ptám, znamená to snad, že jsem ještě nebyla doopravdy zamilovaná? Nebo že jen nevím, že to, co jsem cítila, byla láska? Dobře, vážně tu začínám nechutně polemizovat. Raději jdu přemýšlet o důvodu, proč jsme tady, nad škopkem s nádobím a vám přeji příjemný zbytek večera a víkendu.
Adios, mí milovaní.

Arang and the Magistrate | 20 epizod | K-Drama

21. října 2012 v 21:51 | Selenne L. Athi |  Viděno
Originální název: Arangsatojeon Jiné názvy: Arang and Magistrate, Arang and the Magistrate
Tvůrce: Jung Yoon-jung
Počet epizod: 20
Země původu: Jižní Korea
Rok: 2012
Žánr: drama, romance, fantasy, paranormal, akční, historický

Anotace:
Arang byla šlechtice a smírčího soudce, než byla zavražděna a stala se toulavým duchem, který si nepamatuje na svůj předchozí život a snaží se uprchnout před hledači duší, kteří slouží vládci nebes, Nefritovému císaři. Při jednom z podobných útěků narazí na mladého Kim Eun-oha, který je synem velmože, vidí duchy a má se stát smírčím soudcem ve vesnici, odkud Arang pochází, aby zde našel stopy své zmizelé matky. Co náhoda nechtěla, Arang s novým smírčím soudcem uzavře dohodu; Arang totiž u sebe přechovává sponu do vlasů, která dříve patřila Kim Eun-ohově matce. Kim Eun-oh pomůže Arang vzpomenout si na její předchozí život a vypátrat jejího vraha výměnou za veškeré možné informace o Kim Eun-ohově matce...


Arang and the Magistrate začalo poměrně slibně. A teď je mi jasné, že tímhle začátkem si určitě řeknete: "A jé, tak to nakonec byla blbost, co?" Takový dojem jsem rozhodně vyvolat nechtěla. Musím přiznat, že mě původně tahle dorama vůbec nezajímala a tak nějak jsem jí přehlížela, kdykoliv vyšel nový díl. Nakonec jsem to však vyzkoušela a musím říct, že nelituju. Ale vezmeme si to pěkně popořadě.

Amnézie duchů je pěkný prevít, o čemž Arang samozřejmě ví své. Zpočátku trochu rozmazlený, vychytralý a tvrdohlavý duch bloudící dívky, který narazí na budoucího představitele zákona - egoistického a sobeckého Kim Eun-oha, který však ke svému chování má také své jisté důvody a jeho vlastní minulost je rozhodně dost zajímavá, včetně jeho poněkud zvláštního vztahu s matkou, kterou už nějakou dobu hledá. Do příběhu tohohle zpočátku nesourodého páru se dostává sázka Nefritového císaře a Pána podsvětí, která se týká nejen Arang, ale i celého světa.
Příběh je inspirovaný řadou korejských pověstí a legend, díky čemuž dostává příběh příjemný nádech a rozhodně si pro nás stále nechává řadu překvapení ohledně postav, kterými nás Arang and the Magistrate provází. Častokrát dokáže divákovi zamotat hlavu a i když mu nahodí několik jasných háčků a vodítek, ne vždycky je pravda jednoznačná.
Jediná věc, která bohužel příběhu ubírá na kvalitě, je zpomalení tempa někde kolem 17 epizody - tam se příběh prostě sekne, postavy si tam tak trochu slepě pobíhají sem a tam a vypadá to, že vlastně nikdo neví, jak dál. Což by nevadilo, kdyby podobné dilema neřešili takřka až do finálové epizody.

Postavy celého příběhu jsou vcelku zvládnuty dost pečlivě, s jasnými i tajnými cíli, pozadí některých z nich dosti překvapí, jiné tak trochu nudí, přesto se s takřka s každým z nich dá dost dobře sympatizovat a pak se člověk ptá, na čí straně by měla vlastně spravedlnost stát. Přesto musím říct, že občas "hrůzu nahánějící" výstupy Eun-ohovy matky mi přišly vážně přehnané a nakonec jsem se tomu spíš smála, než zatajovala dech (nevím, zkrátka mi připadalo, že to ta herečka prostě přeháněla). Samotná jsem byla však překvapená vyústěním jejího příběhu a i příběhu Kim Eun-oha a Arang, který překvapivě nekončí úplně šťastně, přesto... no, nebudu zbytečně spoilerovat.

Arang and the Magistrate je příjemnou, romantickou podívanou s pěknými kostýmy, vážně nádherným hudebním doprovodem a příběhem, který dokáže člověka přitáhnout hned po první epizodě. Jen škoda, že poslední epizody jsou trochu natahované, přesto je Arang and the Magistrate počinem, který rozhodně stojí za shlédnutí.

Moje hodnocení: 8 / 10

Love theme (nejkrásnější kousek z celého soundtracku, který jsem si zamilovala)
ZDROJE:
info - volně přeložená anotace: Wikipedia.org
Online - GoodDrama, DramaCrazy

Věc první: Fan Fiction | 1# Fanoušci a fanynky, spojte se!

10. října 2012 v 19:07 | Selenne L. Athi
První z podsvětních článků o šílenosti dnešních fanoušků, aneb jak Tumblr krade našim dětem duši... Ne, to už bych přeháněla (ačkoliv takový článek skutečně vyšel!) V těchto článcích bych se kritickým okem chtěla věnovat některým ožehavým tématům, které hýbají dnešním internetovým světem. Nechť dloubání v internetovém bahně započne!



FF: Frustrace či fantazie?

Definice Fanfiction: Fanfiction, též fanfikce, fan fiction nebo fan-fiction (méně se také používá tvar funfiction a jeho odvozeniny), je literární dílo vycházející primárně z díla již existujícího a sepsané jeho fanouškem. Dílem, na kterém je fanfiction vystavena a které se označuje také jako canon či kánon, je často krásná literatura, ale také například film, televizní seriál či komiks. V naprosté většině případů nemá fanfiction komerční ambice a šíří se především prostřednictvím internetu.
Principem fanfiction je použití postav, námětů a světa vytvořeného původním autorem, ovšem tak, že výsledné dílo není jen kopií (plagiátem) původního díla, ale kreativním výtvorem fanouška. Nové dílo tedy často volně dějově navazuje na děj původní knihy (povídky, komiksu, aj.) nebo vytváří odbočky a nové verze. [Wikipedia.org]

Fanfiction je snad nejrozšířenějším literárním útvarem na internetu vůbec. Od jeho rozšíření do celého internetového světa má kolem 30 žánrových subžánrů (já jsem jich tolik teda napočítala, možná i víc) a je to jedna z nejoblíbenějších fanouškovských činností.

Hranice jsou nekonečné...
Kde jsou ty dny, kdy nejvíc hardcorové FF byl Harry Potter s Dracem Malfoyem a jejich "erotické" scény, kdy jeden strčil něco někam tomu druhému. (Osobně patřím mezi slashové odpůrce (neberte mě špatně, ale všechno mi to tak nějak připadá nereálné a na jedno brdo)). Celkově jsem vůči Fanfiction spíše skeptická, ale tomu vděčím spíš díky odstupu let a snaze tvořit vlastní počiny, nikoliv "kopírovat" postavy od někoho jiného a zasazovat si je kam chci. Popravdě řečeno, i já jsem začínala na vlastních hloupoučkých fanfiction na Harryho Pottera, ačkoliv mě vždycky nutkalo psát něco vlastního. Ale to teď nechme stranou.

Fanfiction má pro (jakéhokoliv) fanouška ono zrádné, svůdné kouzlo: dotyčný/á si může bez ladu a skladu dělat s fiktivní osobou cokoliv chce. Dosazovat ho do jiné doby, nechávat ho zabíjet na tisíc různých způsobů, nechat ho zamilovat do té nebo toho "správné/ho". Díky tomu se v literárním žánru bohužel objevil i Mor s velkým M - Mary Sue, tedy dokonalá hrdinka bez jakýkoliv záporných vlastností, která si získá srdce hlavního hrdiny byť jen pohozením vlasů. Hned vedle ní je i Gary Stu, dokonalý hrdina, který se ovšem tolik nevyskytuje - většinou totiž podobné fanfiction píší slečny a dámy takřka všech věkových kategorií. A pokud si můžu pohrát byť i s fiktivní osobou, proč jí vůbec dávat nějaké vlastnosti či charakter, že? Vždyť přeci stačí, když je otrokem mých myšlenek, na všechno ostatní se nemusí brát ohled.

Je tedy otázkou, zda chce autor fanfiction být originální a skutečně si propůjčit tu či onu postavu a prostředí, přičemž se držet jejich charakteru a jen si dotvářet další a další dobrodružství, protože mu na to knihy/film/komiks nestačily, nebo si chce jen vypsat (jakoukoliv) frustraci a dát tomu trochu lepidlo romantiky či erotiky. Tím samozřejmě nechci říct, že je to špatně. Každý pisatel i spisovatel má většinou psaní jako autoterapii. Otázkou zůstává, do jaké míry je to ještě normální a kam až hranice Fanfiction zajdou. Dnes totiž fanouškům nestačí pouze fiktivní postavy, ale i osoby reálné - skupiny, herci, zpěvačky, herečky, atd. (Já osobně jsem četla jednu erotickou fanfiction s Tomem Hiddlestonem v hlavní roli, aby bylo jasno) - Kdovíproč ale nikdo nepíše fanfiction na politiky. Což je mi vážně líto.

Osobně mi přijde trochu přehnané psát fanfiction na osobnosti, které skutečně existují - nechci říct, že ty fiktivní mají nějakou lehčí váhu, přesto je podobná ventilace, no, nevím... Skoro jako kdybych si psala fanfiction na sebe a své spolužáky. Zní mi to zkrátka podobně ulítle. A co teprve Tokio Hotel povídky, kdy je ff povídka slashová a navíc ještě incestní... Právě internetové vody nám dávají tolik "materiálu", že už dnes člověk nedokáže určit, kde končí hranice fanouška a kde začíná trochu podivná posedlost.

Jediné, co mi ohledně fanfiction opravdu hnulo lžučí je ona bestsellerová záležitost, kdy se hlavní hrdinové nepřejmenují (původně Bella a Edward ze Stmívání) a nevydá se to jako erotický román 50 Shades of Gray. Větší podvod v dějinách literatury jsem nezažila a ještě dlouho budu tuhle záležitost rozdejchávat. (Bohužel, špatná reklama taky reklama a lidi si to pořád kupují:()

Každopádně přes veškerou mou skepsi držím fanfiction stále zelenou - některé kousky jsou vážně povedené a člověk s tím může velice dobře naučit psát. I to samozřejmě záleží na talentu, přesto nehledím na fanfiction jako na nějakou pokleslost společnosti, spíš jako na záležitost, na kterou by se mělo přistupovat opatrně a někdy i s odstupem.

A co Vy? Jaký je Váš názor na Fanfiction?

(Reply 1997 | Fuckyeah-kdramas)


David Nicholls - Jeden den

8. října 2012 v 23:14 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Originální název: One Day
Autor: David Nicholls
Nakladatel: Argo
Překlad: Dominika Křesťanová
Rok vydání: 2011
Počet stran: 436
Žánr: romance, drama, beletrie

Anotace:
"Přátelství je někdy míň než láska"
Představte si, že někdy během střední školy potkáte člověka, který vám tak přiroste k srdci, že už ho nikdy nedostanete z hlavy. Chodit spolu ale nezačnete. Přesně to je případ Dextera a Emmy, kteří jsou přátelé už dvacet let - od osmaosmdesátého se setkávají vždy po roce. Je samozřejmě jen otázka času - i když nepřiměřeně dlouhého - než se z takového vztahu vyklube něco víc, než jen návštěva muzea a výroční večeře.
Úspěšný román ze současné Anglie vypráví příběh o tom, že skutečné přátelství mezi mužem a ženou není možné, a musí buď skončit, anebo se proměnit v něco jiného, a také o tom, že si ty nejzákladnější věci uvědomíme, až když je pozdě. Vtipně napsaný příběh, ale skrývá nejen úsměvné a citlivě napsané sondy do lidských citů. Vztah, který přešel od náhodné známosti na jednu noc po věrné i nevěrné přátelství až k hluboké lásce a krátkému manželství jakoby mimochodem pod komickým nátěrem ukazuje změny zvyků, mravů a politiky v Británii posledních dvaceti let. Hlavním tématem příběhu se více než klasická "lovestory" stávají pocity osamělosti a hloubka rozporu mezi mladickou nesmiřitelností a kompromisy, které jsme nakonec schopni tolerovat.
Podle knižní předlohy vznikl film, pod jehož režií je podepsán Lone Scherfig. V chytré a poutavé romantické komedii Jeden den se vedle Anne Hathaway objeví zatím ještě neokoukaný Jim Sturgess.
Kdo můj blog navštěvujete už nějakou dobu, možná si vzpomenete na starší recenzi na filmovou adaptaci, která mě skutečně nadchla. O knize nemůžu říct nic jiného, než že mě to vážně bavilo. Čtivé, příjemné a dojemné; příběh dvou lidí, kteří si prostě byli souzeni, přestože jim to trvalo necelých dvacet let, než se k tomu vůbec dopracovali a vyvinuli.

Nejvíc propracovaní jsou samozřejmě Emma s Dexterem. A ačkoliv některé věci se rok po roce nemění, náhle si uvědomíte, že jejich životy, názory a myšlenky jsou docela jiné, než dva, či tři roky zpátky. Autor dokázal skutečně zajímavě hrát s myšlenkou onoho "jednoho dne" stárnutí, přičemž mi asi nejsvěžejší připadá to, že po většinu času nejsou hlavní hrdinové spolu. Ano, navzdory tomu, že se děj točí kolem této ústřední dvojice, takřka půlka knihy je stále drží od sebe, ať už jsou to jejich životní rozhodnutí či pouhé náhody, které je od sebe vždycky odmrští na míle daleko, přestože vzájemné zmínky a myšlenky o tom druhém se tu hojně a často vyskytují.

Dějově to všechno vyvrcholí přibližně ve tří čtvrtinách knihy, přesto si člověk užije trochu toho "usedlého" života hlavních hrdinů, než do jejich života opět zasáhne krutý osud a tentokrát je rozdělí nadobro. Přechen ten tragický konec je příběh Emmy a Dextera skutečně živoucím, čtivým vyprávěním, které dokáže oba hrdiny vypíchnout v těch nejhorších, ale i neobyčejnějších a nejšťastnějších momentech onoho jediného dne dvaceti let jejich života.

Co však musím vytknout, tentokrát ani není děj, jakožto spíš práce nakladatelství, která skutečně selhala - překlad v některých místech působil krkolomně a překlepy mě neskutečně rozčilovaly, protože v některých případech byly dokonce tak fatální, že jsem musela přemýšlet, co tím chtěl vlastně básník říci, což mě celkově odpoutávalo od děje a trochu znechucovalo čtení. Osobně upustím od sem tam překlepu, přesto mě tahle redaktorská práce vysloveně naštvala - dokonce i některé odstavce nejsou oddělené, takže není jasné, zda to tak zamýšlel sám autor, či zda to nakladatelství nechalo ladem a skladem.

Přesto všechno je Jeden den odpočinkový román, který zahřeje i zabolí a který čtenáře dokáže natolik skamarádit s hlavními hrdiny, že mu je na konci knihy líto, že se s nimi musí rozloučit.

Moje hodnocení: 8 / 10
Info + obálka: Kosmas.cz | Daemon.cz

Reply 1997 | 16 epizod | K-Drama

2. října 2012 v 21:18 | Selenne L. Athi |  Viděno

Originální název: Eungdabhara 1997
Jiné názvy: Answer me 1997, Respond 1997
Tvůrce: Shin Won-ho, Rhee Myung-han
Počet epizod: 16
Země původu: Jižní Korea
Rok: 2012
Žánr: drama, romance

Anotace:
Příběh Reply 1997 se zaměřuje na pětici kamarádů v Busanu, malém korejském městě a jejich životní příběh od osudového léta 1997, kdy všichni dovršili 18 let až do současnosti, kdy se všichni sešli na srazu po letech, kde jeden z utvořených párů má oznámit své zasnoubení. Drama také ukazuje zrod kultury "šílených" fanynek, která započala se skupinou H.O.T. v roce 1990...
Zpočátku jsem Reply 1997 moc nevěřila. Ten záčatek byl upřímně trochu zmatený a já zpočátku vůbec netušila, o čem to hlavní hrdinka vůbec mluví. Pak se ale vrátila do minulosti, právě do roku 1997, od kdy se začal datovat její "příběh dospělosti" a já téhle doramě zcela a úplně propadla. Její kouzlo spočívá jak v příběhu, tak i ve způsobu vyprávění - totiž je se neustále vracíme do přítomnosti, kde jsou všichni dospělí a rozebírají svatbu někoho z nich. Divák ale nejenže nemůže uhádnout, o kom se vlastně mluví, ale bude ještě víc napnutý díky spletitosti vztahů, které se postupem času utvoří a zase rozpadnou.

Velká výhoda, která dělá Reply 1997 skutečně jedinečným příběhem, je právě ona nekontinuita ve vyprávění. Tvůrci šikovně nahazují náznaky, míchají se vztahy a neváhají divákovi podstrčit sem tam nějakou falešnou stopu. Konec a rozuzlení se pomalu rozplétá až v posledních dvou, třech epizodách, které se sice už dají předvídat, přesto příjemně dokreslí celkový příběh a divák pak lituje, že to skončilo až příliš rychle.

Hlavní hrdinou, kolem níž se zejména celý příběh točí a která jej povětšinu času vypráví, je Sung Shi-Won, ve které se leckterá fanynka (čehokoliv) vzhlédne. Miluje skupinu H.O.T., na kterou vážně nedá dopustit a ačkoliv není příliš chytrá, nehodlá se svých idolů jen tak vzdát. Její rodiče jsou výborný pár - její matka neustále kupuje tolik jídla, jako kdyby to měla sníst celý barák, ne jedna rodina a Shi-Wonin otec pro změnu je tak trochu cholerik, díky čemuž pod jeho výchovou Shi-Won se svou láskou k H.O.T. tak trochu "trpí". Vedle ní žije se svým bratrem Yoon-Yoon Jae, který svou sousedku zná už od dětství a při nástupu na střední školu si uvědomí, že ji miluje. I Yoon Jae se občas stává vypravěčem příběhu, přesto je jeho vyprávění o něco hořkosladší, než to Shi-Wonino zejména kvůli jeho jednostranné lásce k Shi-Won. Kromě těchto dvou se příběh točí kolem Kang Joon-Hee, který ukrývá před svým nejlepším kamarádem Yoon Jaem bolestné tajemství; Mo Yoo-Jung, Shi-Wonina nejlepší kamarádka, která se každý den zamilovává do někoho jiného; Do Hak-Chan, který je nesmělý před jakoukoliv dívkou; a Yoon Tae-Woong, který je středoškolským učitelem a Yoon Jaeovým starším bratrem. Všichni zažívají bolestné i šťastné zážitky, které se protkávají ve velice humorný a živý příběh.

Přes mou počáteční nedůvěru jsem si Reply 1997 skutečně zamilovala a opět litovala, proč má tahle dorama tak málo epizod. Skutečně příjemné pokoukání i pro ty, kteří se na doramy obvykle nedívají.

Moje hodnocení: 9.5 / 10

ZDROJE: info - volně přeložená anotace: Wikipedia.org

Neil Gaiman - Američtí bohové

2. října 2012 v 20:41 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Originální název: American Gods
Autor: Neil Gaiman
Nakladatel: Polaris
Překlad: Ladislava Vojtková
Rok vydání: 2007
Počet stran: 464
Žánr: magie, paranormal, urban fantasy

Oficiální anotace:
Stín strávil tři roky ve vězení, kde se držel zpátky a snažil se přežít. Všechno co chtěl, bylo vrátit se do náručí své milující ženy a po zbytek života se vyhýbat malérům. Několik dní před svým propuštěním se však dozvídá, že jeho manželka zahynula při automobilové nehodě. Svět se pro něj změnil v chladné místo. V letadle, cestou na pohřeb, se Stín setkává s postarším mužem, který si říká pan Středa, a ten mu nabídne práci. Stín, muž, který už nemá co ztratit ji nakonec přijme. Pracovat pro tajemného Středu však není bez rizika a Stín brzy zjistí, že jeho místo ve Středových plánech je mnohem nebezpečnější, než si kdy představoval. Podniká rušnou cestu tajemným světem Ameriky, jak ji nezná, a jeho společníky jsou mimo jiné i vražedný Černobog, charismatický pan Nancy nebo půvabná Ester - ti všichni navíc vědí o něm víc, než on sám. Postupně se Stín dozvídá, že minulost neumírá, že každý - jeho mrtvou ženu nevyjímaje - má svoje tajemství a že sázky jsou vyšší, než si kdo dokáže představit. Schyluje se k bouři epických rozměrů. Stín a Středa se stávají centrem konfliktu starého jako lidstvo samo. Pod povrchem každodenního života se schyluje k válce - a bojovat se bude o samotnou duši Ameriky...


Jedna z nejúspěšnějších knih od jednoho z mnoha králů moderní fantastiky, aneb road-trip po Americe okořeněná příjemně mrazivým nadpřirozenem a dávno zapomenutými bohy, kteří si nepřejí být tak docela zapomenutí. Neil Gaiman nás představuje svůj příběh Stína, zdánlivě vyvrhela společnosti, který se nechá po smrti své manželky Laury najmout jedním z bohů, aby mu pomohl rozpoutat válku o americký kontinent.

Neil Gaiman je zkrátka třída - rozhodně chápu důvody, proč se mu říká král urban a moderní fantastiky. Američtí bohové je na první pohled skutečně road-trip po Americe s bohy, kteří se snaží získat moc a nadvládu nad celým kontinentem. Tenhle příběh se ale spíše pozadím - ve skutečnosti jde o opravdu hluboký a dost ostrý náhled na Ameriku, která se díky vlivům kolonizace stala skutečnou "zemí nikoho". Kdo si může na ni nárokovat nějaká práva? Stínova linie příběhu je protkána menšími i většími vskuvkami o těch, kteří do této země vůbec bohy přivedli a poté, co se s nimi i stalo. Až děsivě vykresluje onu "božskou" podstatu víry, kdy člověk přivede víru do jiných, nových končin a pak se na ni za pár generací v lidských myslích zapomene, ona tu však stále je a živoří. A nejen to - Neil Gaiman jakožto rodilý Brit ostře, přesto nijak násilně kritizuje osud kontinentu, který ve své podstatě ztratil svou tvář a stal se otiskem toho, co tu už dávno bylo a přesto se snaží z tohoto konceptu vymanit.

Je ovšem překvapivé, jak mě příliš nezajímal hlavní hrdina, jako spíš postavy kolem něj. Stín mi prostě nepřišel nijak zvlášť zajímavý, nemůžu si pomoct. A ačkoliv konečné odhalení jeho identity je naprosto geniální a vážně jsem ho nečekala, nemůžu říct, že bych si ho nějak zvlášť oblíbila. To spíš ostatní postavy kolem něj, ty božské a přesto tak hrozně lidské, ty mi skutečně dokázaly něco říct. Hlavně Černobog, Loki a pan Nancy jsou mými favority společně s panem Středou. Nejvíc mě asi rozčilovala Stínova manželka Laura, která se pomocí staré magie vrátila zpátky jako... no, řekněme zombie. Ty její neústálé náhlé zjevení mě prostě otravovaly a celkově Stínova a Lauřina dějová linie mě příliš nezajímala, přesto jí po reálné stránce tichého, bolestného rozpadu vztahu nemůžu nic vytknout. Navíc se Stínův osud na dvaceti stránkách jaksi zasekne, díky čemuž jsem jen nadávala, kdy se to zase rozjede (nakonec se však ukázalo, že i tyhle pomalejší části mají svůj důležitý význam).

Američtí bohové se podle mého názoru zkrátka řadí mezi ty knihy, které nám i po několika přečtení mají stále co říct a dát. Takže po tomhle Gaimanovském božském svazku ráda zase sáhnu.

Moje hodnocení: 9 / 10