Květen 2012

Sněhurka // Mirror, Mirror [2012]

25. května 2012 v 12:27 | Selenne L. Athi |  Viděno
Bylo nebylo jedno království, ve kterém vládla Zlá královna s tváří Julii Roberts, která byla posedlá svým vzhledem. V jejím zámku také žila její nevlastní dcera Sněhurka, která snad nikdy v životě nešla ven na slunce a zrovna dovršila 18-ti let. Aby konečně dokázala, že umí být sama nezávislá, vydává se do lesů, kde naráží na prince, spoutaného a trochu polonahého. Sněhurka se poté vetře na královnin ples, aby prince požádala o pomoc v boji proti královně. Samozřejmě, že se jí to nepodaří, ba co víc - je odsouzena k smrti a vyhnána do lesů, kde podle pověstí řádí krvelačný běs. Místo toho však potkává bandu zlodějů - trpaslíků, které královna před lety vyhnala a kteří okrádají každého na potkání. Tak vzniká nové spojenectví a Sněhurka je odhodlána s pomocí trpaslíků vzít si své království zpátky...
Sněhurka je podivnou směsicí kýče a pohádkové parodie. Některé jednotlivé dílky téhle zářivé skládanky by raději fungovaly samy o sobě, ale dohromady... Lilly Collins je sice v roli Sněhurky docela sympatická, jde vidět, že její herectví není úplně k zahození. Julie Roberts si podle mě dělá legraci sama ze sebe a tak přehrává, kde se dá a perlí a perlí a perlí hláškami, až jí tu Zlou královnu příliš nevěříme. Princ Armie Hammer (to jméno mu doopravdy závidím) je roztomile hloupý a přitroublý, možná až místy maličko otravní. Co jsem však nedokázala zkousnout, byl podivný směr děje, kterým se celá Sněhurka ubírá - ano, chce vybojovat své království zpátky, chce porazit Zlou královnu, ale tohle všechno je nechutně povrchové. Žádné vykreslení postav, dokonce ani sekundující trpaslíci to nedokázali zachránit. Je škoda, že tahle Sněhurka mohla mít nádech do lehké, pohádkovo-fantasy parodie, místo toho se ale plácá v podivném patosu klišé a jde vlastně odnikud nikam. Velký podíl na tom všem zejména pan režisér Tarsem Singh, což mě na tom zklamalo asi nejvíc. Pokud jste viděli Pád a líbil se vám, pak si nekažte dojem z práce tohoto režiséra. Sněhurka je totiž pohádkovo-bollywoodská komedie, kde jde jen o to pobavit diváka za každou cenu. Což by nebylo na škodu, kdyby se to celé nestávalo od poloviny filmu tak trochu otravné a neskutečně nahodilé. Navíc závěrečná písnička na konci, ať už je jakkoliv rozjařená, mi trochu zvedla mandle. Ne, že bych byla snad rasistická, či cokoliv jiného, ale prosím všechny indské režiséry, aby příště sáhly po indických pohádkách, ne po těch evropských. Špatně se to spolu dává dohromady.
Moje hodnocení: 4 / 10

Trailer:

Diana Wynne Jones - Howlův putující zámek

20. května 2012 v 17:06 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Sofie Kloboučníková žije ve světě, kde jakožto nejstarší sestra nemáte moc šancí ke štěstí. Ovšem díky Sofiiny houževnatosti jí tohle nemůže jen tak rozházet. Pracuje v kloubočnictví jejich otce, zatímco její nevlastní matka utrácí peníze za prodané klobouky a její sestry se vydaly do světa za hledáním štěstí. Přesto všechno by se dalo říct, že se Sofie se svým životem spokojený. Tedy až do chvíle, kdy do jejío obchodu zavítá děsivá Čarodějka z Pustin a zakleje Sofii do podoby stařeny s podmínkou, že o své kletbě nesmí sama nikdy mluvit. Sofie ví, že takto nemůže zůstat ve svém domově, proto se vydává na cestu zlomení své kletby. Cestou ovšem narazí na Putující zámek kouzelníka Howla, o kterém se říká, že dívkám krade srdce. Ovšem Sofie, která je teď sama stařenou, se ničeho takového nezalekne a do zámku vstoupí. Seznamuje se zde s Kalciferem, mocným démonem, který pohání celý zámek a pomáhá Howlovi v kouzlení a s Michalem, který je Howlův mladý učedník. Sám Howl připadá Sofii naprosto nepochopitelný, nafoukaný sobec, který se snaží očarovat svým šarmem a namlouváním každou hezkou dívku v okolí, dokud se do něj dívka nezamiluje a on ji nechá. Sofie se stává v Howlově podivné domácnosti uklízečkou a kuchařkou, zatímco si zvyká na všechny podivnosti kolem sebe a nachází pravé štěstí v Putujícím zámku, ovšem do té doby, než se dozvídá, že jedna z Howlových dívek na svádění je její mladší sestra a hrozba Čarodějnice z Pustin je stále přítomná, teď víc, než kdy jindy...
Rozhodně bych se urazila, kdyby alespoň někdo z vás neznal filmovou adaptaci od mistra animovaného filmu, Myiazakiho. Knižní předloha je přesto od filmu v několika směrech odlišná, ačkoliv rozhodně ne v tom špatném slova smyslu. Tempo knihy je poklidné, odpočinkové a někdy se dokonce může zdát, že zdlouhavé - ovšem rozhodně nepolevujte a čtěte dál. Autorka má dokonale propracované charaktery hlavních postav, zejména Sofie a Howla a ačkoliv se může stát, že se s jejich charaktery skrz celou knihu vlastně nic nestalo, poslední stránky vás dokonale utvrdí v naprostý opak. Putující zámek je jedna z těch knížek, kterou mohou číst jak děti, tak dospělí, prodchnuta jemným světem fantazie, který se ovšem dost blízko podobá tomu našemu a dokonce ho i v několika směrech ironizuje. A ačkoliv člověk jako v pohádkách tuší, že to přeci jen všechno dobře dopadne, já osobně jsem napjatě držela palce všem až do úplného konce a bylo mi neskutečně líto, že jsem se s nimi musela loučit. Víc takových knih, prosím. A pokračování taky - nechci se s Howlem a Sofií vidět naposled.
Moje hodnocení: 10 / 10

Carrie Ryanová - Les rukou a zubů

20. května 2012 v 16:43 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Mary žije se svým starším bratrem a matkou v uzavřené společnosti vesnice obehnané ploty, které je oddělují od temného lesa. Jejich společenství vede církevní řád zvaný Sesterstvo, který udržuje mezi místními obyvateli klid, pravidla a řád. Mary nedávno ztratila otce, kvůli čemuž se musí starat o matku, ačkoliv její mysl se vždycky toulá k příběhům, které jí kdysi matka vyprávěla - příběhy plné nekonečného moře, kde není žádný Les rukou a zubů. Kde nejsou nečistí - lidé, kteří se po nakažení zuby vracejí zpátky z mrtvých a obývají okolní les. Mary odjakživa snila o tom, že mimo vesnici musí být přeci něco dalšího, jiného. Že svět se nemůže skládat jen z jejich vesnice a okolního lesa, od kterého se všichni musí držet co nejdál. Její poměrně poklidný, přesto nespokojený život je narušen, když v jednom dni ztrácí matku a je donucena přidat se k Sesterstvu, přestože je nepřímo pořádána jedním z jejích dlouholetých přátel Harrym o její ruku. Mary ale Harryho nemiluje - vždycky měla oči jen pro jeho mladšího bratra, Travise, ten se ale se ale zaslíbil její nejlepší kamarádce Cassandře. A tak zmítána mezi nebezpečnými otázkami okolo jejich společnosti a svými citovými nesnázemi se Mary snaží najít skutečný smysl svého života. Ale existuje vůbec nějaká naděje, když se všude kolem rozprostírá les plný vašich bývalých sousedů, přátel a rodiny, kteří vás chtějí rozsápat zaživa?
Upřímně, prvně jsem měla k Lesu rukou a zubů určitou skepsy a obavy. Koneckonců, od Hunger Games se z módy upírů pomalu přesouváme k despotickým románům s mladými, rozervanými hrdiny. Po pár stránkách mě naštěstí tyto pocity přešly a já se plně mohla ponořit do autorčina jednoduchého, dost nezkrášleného světa plného pravidel a povinností. Ve vesnici, v jaké žije Mary, není pro lásku či nějaké neuvěřitelné sny místo. Většina sňatků se uzavírají s povinnosti přivést na svět další generaci, nebo mladé dívky vstupují do Sesterstva, ovšem v posledních dětech výrazně ubylo a proto je její povinností vzdát se osoby, kterou miluje a vzít si jeho bratra. Ať už tohle všechno může vyznít jakkoliv romanticky či kýčovitě, romantická část příběhu je jen okrajová, za což autorku nevěřitelně chválím. Koneckonců, její hlavní hrdinka Mary, ačkoliv je plná snů a nadějí, je stále utlačována pod pokličku skepse a pravidel svého okolí, díky čemuž má její vyprávění v první osobě nádech dusivé deprese, která nás neopouští po celou knihu. Autorka jednotlivé postavy vystihla hodně lidsky a realisticky. Po celou knihu Lesa rukou a zubů máte pocit, že se musí přeci jen stát něco dobrého, něco co dá hlavní hrdinům naději či důvod k žití, jenže s každou další stránkou se tenhle pocit pomalu ztrácí a vy společně s hrdiny upadáte do nepříjemné, tisnivé beznaděje. Celému příběhu bych ovšem vytkla dvě věci - v první řadě trochu uspěchané úmrtí jednotlivých postav, které mi přišly spíše na efekt a dost nahodilé, jako kdyby autorka v ten moment nevěděla, jak dál a proto je zabila. A v druhé řadě trochu urychlený, maličko podivný konec, který mi trochu pokazil celkový dojem knihy.
Moje hodnocení: 8 / 10

Avengers (2012)

19. května 2012 v 13:20 | Selenne L. Athi |  Viděno
Nejslavnější grupa superhrdinů (pokud nepočítám Ligu spravedlivých) se rozhodla vydat na plátna kin pod taktovkou stereotypy-bořícího, hláškujícího Josse Whedona. Jejich cesta byla svízelnější než cesta ze Země na Asgard, ale přeci jen se jim to konečně podařilo a všichni naši hrdinové s přírodními, namakanými i naimplantovanými schopnostmi se spojili, aby dali na frak jednomu nepříteli ve jediném sjednocujícím filmu. A můžu říct jen jedno - Joss Whedon je zkrátka bůh a já se mu za tento film uctivě klaním!
Ale teď popořadě - než se vydáte na Avengers, není úplně od věci znát předchozí filmy samostatných hrdinů, protože pak vám některé spojitosti a vtípky naprosto uniknou. Protože události se samozřejmě dějí tak nějak po těch všech filmech, z nichž asi nejklíčovější (tedy pro mě) je určitě Thor. Pokud se na tenhle film nepodíváte, přijdete aspoň o polovinu spojitostí a hlavní záporák vám bude připadat neslaný, nemastný, tuctový. Děj Avengers se právě odehrává po Thorovi, ve chvíli, kdy se jeho zlotřilý, nevlastní bratr Loki spolčí s hnusnými emzáky a jednoduše se vrátí na zem, aby ukradl modrou krychli, Terasekt. Ta dokáže otvírat brány skrz světy a vesmír a umožnit všem zvenčí přístup na naši krásnou matičku Zemi (což mě přivádí ke zvláštní myšlence - je to naše lidské ego, že si myslíme, že každý vesmířan chce dobývat tuhle dokonalou planetu a vládnout někomu takovému, jako jsme my?) Loki získá jak Terasekt, tak několik pracovníků okolo Terasektu (včetně jednoho známého z Thora) a dokonce jednoho z Avengerů, Hawkeye, mistrovského zabijáka s lukem. Na stopu Lokiho a ukradeného Terasektu se vydává Fury, ředitel tajné organizace SHIELD, který má tak nějak na starost paranormální dění. Kvůli nebezpečí, které Loki s krychlí představuje, se rozhodne svolat ty nejlepší z nejpodivnějších - kapitána Ameriku, Iron-Mana Tonyho Starka, Bruce 'Hulka' Bannera a Černou Vdovu, krásnou špiónku, která je nejlepší v oboru. K tomuhle naprosto nesourodému týmu se přidává ještě Thor, který je odhodlán Lokiho vrátit zpátky na Asgard, aby byla učiněna spravedlnost za jeho předchozí činy. Samozřejmě, že tenhle supertým se mezi sebou tak trochu skope a porve, protože každý chce něco jiného. Všichni si ale dříve či později musí uvědomit, že před hrozbou, kterou představuje Terasekt, nikdo neunikne…
Avengers je asi nejlepší z komiksových adaptací doposud. Má neuvěřitelně rychlý spád, přičemž jde téměř hmatatelně cítit stupňující se napětí, směřující k epickému finále… A že se jim skutečně vyřadilo. Joss Whedonovi se skutečně podařilo skvěle namixovat napětí, akci, vtip a uvěřitelnost scénáře, aniž by zbytečně padal do klišé. A že to byl opravdu mistrovsky povedený kousek, protože vedle hlavního příběhu 'poražme toho zrádného Lokiho a seberme mu tu modrou krychli' dokázal ještě vecpat dostatek prostoru pro každého z Avengerů, takže si můžeme dostatečně vychutnat jejich slabosti i sílu. Ano, může to mít své mouchy, ale já jsem z nadšení žádné nevypozorovala. A navíc - byl to hodně těžký úkol něco takového vůbec natočit a dát komplexnímu příběhu s tolika rozdílnými hrdiny hlavu a patu. Zkrátka a dobře, Joss Whedon je bůh. A jakýkoliv komentář proti tomu považuju za chybný.
Moje hodnocení: 10 / 10

Trailer:

Temné stíny // Dark Shadows (2012)

19. května 2012 v 13:14 | Selenne L. Athi |  Viděno
Po roztodivné, pestré a superbarevné Alence se Tim Burton vrací ke své šedivě ponuré podivnosti s Johnnym Deppem (jak jinak) v hlavní roli. Ten si tu zahrál mladého Barnabase Collinse, jehož rodina pocházející z chladné Anglie založila na břehů Ameriky mestečko Collinsport a největší obchod s rybami široko daleko. Barnabas tu také prožívá první zamilované vzplanutí ke krásné Angelice, kterou ale nakonec odmítne a dá přednost jiné, jemné Joselle. Ale jak praví přísloví, nic není horšího než hněv zhrzené ženy. A co teprve, když je ta žena čarodějka. Díky tomu promění Barnabasovo štěstí v pouhý prach a popel - zabije Barnabasovi rodiče, jeho milovanou nechá skočit s útesu a sám Barnabas se při záchraně své Joselle změní v upíra. A aby byla pomsta ještě víc sladká, Angelica proti Barnabasovi poštve celé město a zavře ho do rakve.
Ale to bylo přibližně před 170 lety. Dnes se píše rok 1972 a rodina Collinsů, tedy alespoň co z ní zbylo, bydlí v chátrajícím sídle, jejich obchod pomalu upadá, zatímco jejich protivník, Angel Bay, ovládá celé městečko Collinsport… Ovšem dokud se Barnabas znovu nevrátí mezi živé a nezačne uplatňovat své upírské schopnosti, aby vyzvedl své potomky z prachu a bídy. To ale netuší, že brojí proti dávnému nepříteli - Angelice, která dnes má městečko prakticky pod palcem a rozhodně nechce zapomenout na starou vášeň mezi ní a Barnabasem…
Tim Burton svým jedinečným stylem nabízí černou retro-komedii, a jak je u něj zvykem, s opravdu velkou grácií. Temné stíny mají nádhernou kameru do očí bijících kontrastů barev, šedi a stínů, zdařilé herecké obsazení a Burtonovský temný, záhrobní humor. Film sice svým tempem nespěchá šílenou rychlostí dopředu, na druhou stranu se zaměřuje na drobné detaily v roztodivné škále hlavních hrdinů. A navíc, s překvapením musím konstatovat, že Temné stíny jsou navzdory své dějové linii točící se kolem Barnabase zejména o ženách. Máme tu krásnou Angelicu se záviděníhodnou figurou Evy Green, která má potřebu muže vlastnit pomocí svých svůdných předností a kouzel. Oproti ní stojí ochránkyně rodinného krbu, milující matka Michelle Pfeiffer, která se snaží za každou cenu udržet Collinsovu rodinu pohromadě, ačkoliv se jí to příliš nedaří. Její dcera v podání Chloe Morëtz je typická, maličko sobecká teenagerka, která se snaží ze všech sil bouřit proti společnosti. A v neposlední řadě tu máme rodinou psycholožku s šílenou, oranžovou parukou Heleny Bonham Carter, která se navzdory své profesy oddává raději pití a touze po slávě a nesmrtelnosti spolu s jemnou, laskavou vychovatelkou Bellou Heathcote, která má za maskou hezkého obličeje taky pár temných tajemství.
Tim Burton se vrací s grácií sobě vlastní s ironickým, temným nadhledem a kontrastující pastvou pro oči zabalené do příjemného filmu se skvělým hereckým obsazením. Pro příznivce tohohle "pošahaného" režiséra je tenhle film samozřejmě povinností!
Moje hodnocení: 8 / 10

Trailer:

George R. R. Martin – Hostina pro vrány

19. května 2012 v 13:10 | Selenne L. Athi |  Přečteno
POZOR! OBSAHUJE SPOILERY! RECENZE NA PŘEDCHOZÍ DÍLY: Hra o trůny - 1.část, 2. část // Střet králů // Bouře mečů
Je po válce Pěti králů a nad Západozemím se slétají mrchožrouti, aby ukořistili co největší kousek země, která společně se svými obyvateli pomalu umírá, zatímco mocipáni se snaží zoufale dohrát svou hru o trůny a my získáváme zase o něco nových příběhových linií postav (jako kdyby nám to pan autor nedělal už tak dost komplikované). Zatímco na Železných ostrovech povstává navzdory očekávání nový král z rodu Greyjoyů, který chce dobýt celé Západozemí, v Králově přístavišti si královna Cersei pomalu plete oprátku tím, že se obklopuje blázny a hlupáky a systematicky od sebe odstrkuje ty, kteří ji milují a kteří jí jsou věrní. Ona sama se stává ještě víc panovačnou a namyšlenou, přičemž vidí zradu a svého bratra Tyriona za každým rohem. Jaime, zhnusen chováním vlastní sestry, kterou kdysi tolik miloval, se vydává dobýt zbývající odpor velkých rodů, ačkoliv se sám jako mrzák přestává cítit potřebný. Brienne, která jím byla pověřena v hledání Sansy Stark, cestuje se svým mečem Přísežníkem skrz Západozemí, aby zachránila svou čest a dostála alespoň jediné přísaze, které složila lady Catelyn a Jaimemu. Arya je přijata do domu černé a bílé, kde se snaží zbavit své identity a tak dostát výcviku služebníka smrti, aby mohla později pomstit svou rodinu. Sansa je považována za Alayne Kámen, vymyšlenou bastardí dceru lorda Petyra 'Malíčka' Baelishe a snaží se starat o svého malého bratránka, zatímco se od Malíčka pomalu učí hrát hru o trůny. Samwell opouští svého nejlepšího přítele Jona Sněha, který se stal lordem velitelem na Zdi a vydává se společně s divokou ženou Fialkou a mistrem Aemonem do Starého města, aby se on sám mohl stát mistrem Citadely. A dál na jihu, v dalekém Dorne, se připravuje nový královský převrat, který vede krásná princezna Arianne, jež chce získat svá dědičná práva…
Hostina pro vrány se sice na rozdíl od předchozích dílů čte mnohem pomaleji, tempo se nehoní tak zběsile dopředu, na druhou stranu jde skoro z každé další kapitoly cítit vzrůstající napětí vztahující se k předešlým událostem v Bouři mečů. Vzhledem k tomu, že autor původní délku Hostiny zkrátil a další kapitoly našich oblíbených a nenáviděných postav nechal do Tance s draky, se čtvrtý díl rozsáhlé ságy Písně nečte tak dobře jako předchozí díly, přesto neztrácí na skvěle propracovaných postavách, ani na překvapivých zvratech a dalších pěkných podpásovkách, kterými je pan autor jeho fanoušky tak důvěrně znám. Nejslabší, ale rozhodně ne špatný díl celé ságy, který dokonce začíná odpovídat na některé z otázek, které mohly vyvstat v předchozích dílech (konečně, konečně, konečně!)
Moje hodnocení: 8,5 / 10

Once Upon a Time – 1. série (2011/12)

19. května 2012 v 13:04 | Selenne L. Athi
Myslím, že každý fantasák… oprava, snad úplně každý vyrostl na pohádkách, ve kterých obdivoval statečné prince, fandil záhorákům i hrdinům, netrpělivě čekal na šťastné konce, které věděl, že nakonec přijdou… Jenže co se stane, když je šťastný konec pohádek přenesen do našeho světa, kde vlastně žádné šťastné konce nejsou?
Osmadvacetiletá Emma je svobodná, docela úspěšná žena, která by si svým poklidným životem žila dál, pokud by jí ovšem na dveře nezaklepal její osmiletý syn Henryho, kterého se před lety vzdala a dala ho k adopci. Navíc jí začne vyprávět pohádky o tom, že je dcerou prince Krasoně a Sněhurky a že všechny postavy z pohádek jsou zaklety do jediného města, Storybrooke. Součástí kletby je samozřejmě zapomnění na to, čím byly… Tedy až na Reginu, Zlou královnu, která je v tomto městem starostkou a adoptivní matkou Henryho a pan Gold, který má tak nějak všechno pod palcem (v pohádkovém světě znám jako Rampelník). A Emma, jakožto dcera svých rodičů, musí kletbu zlomit a navrátit všechny do jejich světa a k jejich šťastným koncům…
Once Upon a Time je velice dobře postavený příběh, který se v menších dějových liniích věnuje samostatným pohádkovým postavám, jejichž příběhy nejsou úplně takové, jak je známe. To hodnotím jako neskutečně velké plus, které se prolíná do událostí v městě Storybrooke. Kromě zajímavých postav, ať už v pohádkovém světě, nebo v tom našem, je to příběh hlavně o různých podobách lásky a o tom, že dobro musí vždycky zvítězit - ačkoliv vzhledem k tomu, že se to částečně odehrává i v našem světě, dodává seriálu nádechu reality, která hovoří o naprostém opaku. Takže navzdory tomu, že ve většině případech se příběhy postav točí kolem různých podob a forem lásky, stejně všechno skončí špatně, nebo přinejlepším hořkosladce, protože se vracíme do našeho světa, kde je všechno špatně. Je jen škoda, že několik epizod po přehoupnutí do druhé poloviny začíná celkový spád seriálu zpomalovat a dějové linie z našeho světa celkové tempo značně zpomalují, než aby ho zrychlovaly, nebo alespoň udržovaly. Naštěstí, ve velkém finále tak trochu zafunguje deux ex machina, ale v tak snesitelném a uvěřitelném smyslu, že si tvůrci svou reputaci předchozími slabšími částmi napravili. Co považuji jako druhé mínus, je trikový vzhled seriálu - ačkoliv jde o televizní produkci, na kterou se přeci jen bere trochu ohled, některé triky jsou až příliš… papundeklové. Špatnou koukatelnost na triky pro změnu vyvažují kostýmy, které jsou sice častokrát dost šílené, někdy kýčovité či přebarvené, ale některé jsou opravdu pastvou pro oči. A koneckonců, v pohádkách se kostyméři skutečně mohou na jednotlivých modelech vyhrát, ačkoliv po praktické straně… No, nechme to být.
Celkově je Once Upon a Time skvělou směsicí fantastiky, pohádek a moderního drama s příjemnými hereckými výkony a nepříliš okoukanými tvářemi, jejichž postavy si zamilujete a budete fandit všem až do úplného konce.
Moje hodnocení: 8 / 10

Trailer:

The Secret Circle – 1. série (2011/12)

19. května 2012 v 13:02 | Selenne L. Athi |  Viděno
Zdánlivě obyčejná Cassie Blakeová se po nedávném, záhadném úmrtí své matky stěhuje ke své babičce do pošmourného města Port Harbor. Zde se setkává se skupinkou ne tak úplně normálních teenagerů, kteří jsou potomky starých, čarodějnických linií a oni samotní mají pár magických triků v rukávů. Co však Cassie nečeká, je pravda o jejím dědictvím - Cassie je také čarodějka, zároveň však pochází z jedné z nejtemnějších magických linií, která má hodně mocenských svodů. Díky jejímu příjezdu může mladá šestice konečně dokončit Kruh - magické pouto čarodějů, díky kterému se jejich magie navzájem propojí, kontroluje a ovládá. Ovšem ne všem se takové svázání líbí a v Kruhu jeho členové začnou brzy poznávat, že je možná lepší být každý sám za sebe. Ale to ovšem ještě nevědí, že se do Port Harbor vrací skupinka lovců čarodějnic, kteří se chtějí s novým Kruhem vypořádat jako kdysi s rodiči některých z nich…
The Secret Circle (Tajný Kruh) je mladším, bratrským počinem od tvůrců The Vampire Diaires (Upíří deníky), takže si své místečko teprve hledá. Ačkoliv s porovnáním s Deníky, kde se postavy mění skrz děj a sem tam se z některé z nich stane záporák, či se musí se záporákem vypořádat, tady je to spíš o členech Kruhu - Cassie, Adamovi, Dianě, Faye, Nickovi (později jeho bratru Jakeovi) a Melise, kteří jsou si nepříteli jak sami sobě, tak i v Kruhu navzájem. Divák prakticky celou sérii neví, kdo s kým jak peče a kdo se přidá na jakou stranu, což je na jednu stranu zapeklitá věc příjemná na koukání, na druhou to přibližně od půlky série začíná unavovat a s dalšími díly spíš otravovat. Navíc jsem si k žádné postavě nevytvořila větší, sympatický vztah - když už jsem je začínala mít ráda, vždycky udělali něco, co mi připadalo naprosto stupidní či nelogické. The Secret Circle si sice hraje na hrozně vážnou notu, ale samostatné, trošku vyčpělé čarodějnické téma ničím neinovovaly, přičemž jdou hodně trikově po vzoru dnes už staršího seriálu Čarodějky. A ano, je tam pár překvapeních a zvratů, ale když člověk vezme v potaz celou sérii, je to nemastné, neslané a zkrátka vyčpělé, aneb jak se teenagery snaží naučit magii a hrát si na drsňáky, zatímco si za většinu problémů skutečně můžou sami z vlastní stupidity a hlouposti. Jsem sice zvědavá, jak se bude celý děj s Kruhem vyvíjet, obzvlášť po docela zdařilém finále, kdy se konečně něco hnulo, ale i tak u sebe tomuhle seriálu nedávám moc šancí, že mě nějak chytne.
Moje hodnocení: 5 / 10

Trailer:

Spisovatelé a jejich psaní aneb jaký produkující typ jste vy?

10. května 2012 v 11:34 | Selenne L. Athi
Po dlouhé době je to tady zase - můj vševědoucí, lehce ironický náhled na staré, dobré spisovatelské řemeslo, tentokrát jsem se rozhodla zaměřit na samotné autory. Za ty roky, co se pohybuju ať už v širokých nebo úzkých kruzích fantasy žánru a od magického okamžiku, kdy jsem zahájila ve svých patnácti svůj první workshop, jsem se toho podle mého dozvěděla docela dost. Proto jsem se rozhodla jak jinak s nadhledem sesumírovat, ne co, ale jak vlastně dnešní autoři píší.
Tak s chutí do toho!


Typ č. 1 - Spisovatel-vědátor
Jak ho poznáme? Tohoto spisovatele najdeme spíš ve výzkumném ústavu, knihovně či muzeích, kde si do notýsku, laptopu či paměti ukládá mnoho pro něj zajímavých a neodpustitelných věcí, z kterých by spíše byla teoretická učebnice fyziky, biologie a mechaniky, než-li novela. Něco takového jako postavy, příběh a pozadí přichází až někdy na závěr dlouhodobého jeho výzkumu.
Klady: Nesmíme však spisovatele-vědátora podceňovat, protože na rozdíl od spisovatele-nárazovky a spisovatele-sběratele se snaží vymýšlet něco naprosto ojedinělého a vlastního.
Zápory: Tomuto typu spisovatele je ke škodě, že se mu jeho svět může rozpadnout jako balíček karet při nějaké nelogické či nepříliš uvěřitelné maličkosti, na které si jeho čtenáři smlsnou a celý jeho svět je díky tomu v troskách.


Typ č. 2 - Spisovatel-sběratel
Jak po poznáme? Pozor, tento typ je hodně jednoduše zaměnitelný za spisovatele-vědátora. Hlavní rozdíl, jak už bylo u předchozího typu naznačeno, je v použití informací - spisovatel-sběratel narozdíl od vědátora se rozhodne, že bude psát například příběh ze starověkého Řecka. Kvůli tomu si nalezne tisíce odkazů na internetu, nakoupí desítky publikací, a to, vážení, může trvat klidně roky! Jenže to sběratele vůbec netrápí - proč rovnou nenavštívit místa, kde se budou jednou pomyslně procházet jeho hrdinové, místa z dávných časů, opředenými bájemi a legendami.
Klady: Typ sběratele je pro svou práci a úkol hodně zapálený, takže se vypiplává na detailech. Díky tomu jsou pozadí a svět jejich příběhů hodně propracovaný a velmi uvěřitelný, navíc většinou takový spisovatel-sběratel je také vyznavač dobrodružství - nemusí to být nutně pravidlo, na druhou stranu se takový sběratel rád vydává na místa, o nichž chce psát a má zážitky pro své hrdiny hned z první ruky.
Zápory: Spisovatel-sběratel bohužel neví, kdy má vlastně přestat. Doma má knihovnu přeplněnou knihami o Starověkém Řecku (které jsem uváděla jako příklad), obrázkovými a ilustrovanými encyklopedii, dokumenty, fotkami, články, artefakty… Roky a roky a roky shromažďování a sbírání informací. Prakticky by z takového materiálu mohl sám sestavit publikaci o starověkém Řecku. Díky tomu ale spisovatel-sběratel zapomíná, PROČ se do takového úkolu vlastně pouštěl, což je jeho čtenářům opravdu velice na škodu.


Typ č. 3 - Spisovatel-nárazovka
Jak ho poznáme? Z osobních zkušeností mi tohle přijde jako nejchaotičtější ze všech tipů. Nárazovka vám nemusí roky a roky nic napsat, jenže pak bum - stačí věta, kterou zaslechne, film, který shlédne, je svědkem nějaké scény, která v něm vyvolá řadu otázek a zrezivělá kolečka pracují, promazávají se a chudák nárazovka ze sebe musí vzápětí vyprodukovat desítky stran, začít shánět dodatečně potřebné informace, hledat a psát, hledat a spát…
Klady: Tento typ není je ke svému vlastnímu štěstí závislý jen sám na sobě. Nepotřebuje publikace, příručky… Vlastně mu stačí jen mít všechny smysly připravené, dokud ho múza pořádně nepraští do nosu (tedy spíš nezmlátí do krvava). Díky tomu je nárazovka hodně flexibilní, může si určovat čas sám pro sebe, nebo si nemusí neustále lámat hlavu, jestli má dostatečně informací a faktů k danému příběhu.
Zápory: Těch je opravdu mnoho. Zejména, pokud Nárazovka z něčeho, co už někdo napsal/natočil/řekl/atd. Pokud tomu nevtiskne nějaké své osobité, přesto nenucené kouzlo, nadhled, postavu, svět… prostě cokoliv, co ho naprosto odliší od původního nápadu, dokáže se vyhnout hodně špatným situacím, kdy nebude vědět, co spát dál a vrátí se zpátky k tomu, co ho k napsání onoho opusu vedlo. Z této situace bohužel není příliš východisek, tak možná vymazat nebo spálit celý soubor a radši zkusit něco jiného.
Dalším zápornou věcí na nárazovce je, že na rozdíl od všech dříve zmíněných typů informace a fakta dohledává až při psaní, a ne před ním - díky tomu mu toho může leccos uniknout, či se mu celkové téma může tak naprosto znechutit, že ho opustí a už se k němu nevrátí.


Typ č. 4 - Spisovatel-mudrc
Jak ho poznáme? Spisovatel-mudrc napíše jednu větu za celý večer zíráním do monitoru. Jeho styl psaní je velice pomalý a pokud se náhodou rozepíše na víc než deset stran, okamžitě ví, že bude muset třičtvrtinu vyškrtat. Na svých textech si dává neuvěřitelně záležet, každé slovíčko je jak tesáním do kamene. Většinou se na tyto autory čeká hrozně dlouho, pokud se vůbec někdy dočkáme.
Klady: Mudrc sice nemusí být přímo označení pro úspěšný a oblíbený text (člověk může psát dílo dvacet let a stejně to může být paskvil), přesto jde vidět, že svůj text miluje mnohem víc než vlastní dítě, proto ho pěstí a pěstuje do naprosté dokonalosti. Díky tomu mu svým způsobem můžeme věřit s tím, že to, co napíše (ať už se to zdá jakkoliv nesmyslné), má svůj zvláštní důvod, na jehož vyřešení si budeme muset počkat (tedy pokud se spisovatel kompletně nezbláznil ze svého mudrcování a nechce se čtenáři jenom mstít).
Zápory: Mudrc píše dlouho. Děsivě dlouho, přičemž se svým textem musí být naprosto spokojen, což ho zpomaluje ještě víc.
Dle mého názoru můžu za takového spisovatele-mudrce označit G.R.R. Martina (jeho knihy jsou geniální, ale čekání na další knihy se díl od dílu prodlužuje - rekord je dlouhých, pro fanoušky nesnesitelných šest let). - Ale to je jen můj osobní názor.


Typ č. 5 - Spisovatel-přepišvšechno
Jak ho poznáme? Takový spisovatel rád a svižně datluje do své klávesnice, kromě pár spisovatelských bloků je nezastavitelný a prakticky hotový s novým románem za půl roku. Pak ale nastává obrovský zlom - a další měsíce a měsíce a měsíce opravování a přepisování a přepisování, jako kdyby autor nevěděl, kdy se má skutečně zastavit. Takový spisovatel je nezadržitelný střela, s jehož kvalitou děl je to hodně padesát na padesát.
Klady: Podobně jako spisovatel-nárazovka, je závislý hlavně na sobě. A nezadržitelný. Takový člověk toho dokáže vyprodukovat strašné množství, klidně i s podkladem načtených zdrojů a faktů. Navíc škrty a opravování jsou potřebné vždycky a všude, ať ž spisovatel chce nebo ne - spisovatel-přepišvšechno je na takové věci prakticky úchylný. Myslím, že nic ho tolik nerozveselí, jako opravování, škrtání a přepisování.
Zápory: Bohužel, s takovým spisovatelem je to hodně na vážkách. Díky jeho přepisům se čtenář nemusí chytat tolik, jako kdyby se chytal předtím, nemusí něco pochopit bez vyškrtnutého vysvětlení, atd., díky čemuž kvalita celého poopraveného díla značně klesá. Navíc tenhle typ neví, kdy se má zastavit a kdy je text skutečně dobrý - opět na něm může pracovat klidně celé roky, kdy z původní myšlenky celého námětu zůstal pouze střípek.


Typ č. 6 - Spisovatel-jednou-a-dost
Jak ho poznáme? Tak trochu smíšený typ a přesný opak spisovatele-přepišvšechno. Spisovatel-jednou-a-dost má chaotické tempo psaní, protože chce mít všechno napoprvé perfektní. Je jedno, jestli mu napsání jedné kapitoly trvá celé měsíce - on chce mít všechno tak naprosto dokonalé a bez větších škrtů a přepisů, že si ten čas na to klidně a rád udělá. Na rozdíl od spisovatele-mudrce tolik nepřemýšlí nad každým slovem, či větou, spíše bere text z většího hlediska; díky tomu je schopen přepsat některé části bez protestů, ale změna celé kapitoly by mu nejspíš přivodila srdeční zástavu - mudrc by srdeční zástavu neměl, protože by trávil celé hodiny přemýšlení nad tím, jak tu kapitolu správně pozměnit.
Klady: I tento typ spisovatele se svým textem rád mazlí a dává si na něm neskutečně záležet. Díky tomu je hodně rozmýšlivý, protože on bere vše 'naostro'. Jakýkoliv větší přepis se v žádném případě nepřipouští, proto do toho dává všechno a tak je i on svým způsobem zárukou kvality.
Zápory: Spisovatel-jednou-a-dost je tak trochu sobec a egoista. Ačkoliv se snaží psát na 200% procent, někdy ani to nestačí a i on může udělat nějakou nelogičnost či napsat naprosto zbytečnou scénu. Jenže hádejte se pak s oním spisovatelem, který si na své dílko nenechá šáhnout, že kdyby hrdina takhle máchal mečem, že by byl už asi deset minut mrtví? Bohužel, častokrát se stane že se spisovatel zatvrdí, kravinu tam zanechá a čtenář si může rvát vlasy. Ale tak už to bývá.

Takže co? Jaký je Váš typ? Nebo jste dva typy současně? Budu ráda jako vždy ráda, když se podělíte o své názory.

Vaše Selenne,
příslušnice typů nárazovka a přepišvšechno J