Duben 2012

Tereza Benešová - Gjorkové: Tajemství minulosti

25. dubna 2012 v 15:24 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Malá Nefas je vychovávána mezi upíry, ačkoliv sama jedním z nich není. Ne, ona je Gjorkem - příslušnicí národa žijicího pod mořem. Nefas se sice ráda vrací tam, kam patří, ale v hlavě se jí vynořuje tisíce otázek, proč nemohla žít pod mořem spolu s ostatními od začátku. Hned po příjezdu je zařazena do jedné z tří vesnic, které symbolizují samostatný element a které zároveň spojuje jeden společný - voda. A nejen to - Nefas nastupuje do Gjorkské školy, kde se bude učit magii a celkovou nauku o národě, ke kterému přísluší, ale o kterém zároveň donedávna neměla ani ponětí. A realita školního života je také úplně jiná, než jak si představovala - její spolužíci se jí buď bojí kvůli jejímu dětství mezi upíry, nebo ji šikanují. Nefas navíc pomalu odhaluje děsivá tajemství, díky nimž později lituje, že je vůbec chtěla znát...
Tereza Benešová je dalším novým přispěním do české sorty mladých fantasy spisovatelů. A upřímně, její počin, byť je to prvotinka, vítám s velkým nadšením. Koneckonců, pokud už máte dost všech těch paranormálních romancí, sáhodlouhých ság, krvavého prostředí a drsných hrdinů a chcete se vrátit někam zpátky, na začátek, myslím, že Gjorkové jsou to pravé pro vás. Koneckonců, kdo nevyrůstal na Harrym Potterovi (v mém případě i na Thomasu Brezinovi a jeho sérii o čarodějkách Tince a Lissi), tak jsou Gjorkové to nejideálnější řešení. Celý příběh sice hodně s výše zmiňovaným Harrym koresponduje, na druhou stranu se od něj v určitou chvilku odkloní a pokračuje si svým svérázným tempem až do překvapivého finále.
Co můžu dalšího přidat k dobru je svěží ztvárnění Gjorkského světa - upřímně při čtení jsem měla ten příjemný, mrazící pocit, že jsem někde na pláži u moře a užívám si pravého, exotického prostředí. Postavičky jsou sympatické, a ačkoliv mi Nefas svoji vlezlostí zpočátku opravdu lezla trochu na nervy, nakonec jsem si tu neposednou holku oblíbila.
Na druhou stranu je mi líto, že z posledních stran jde vidět, jak autorka s koncem šíleně spěchala. Ano, "zloduch" se sice neobjevil z čista jasna, na druhou stranu jeho výstup mi přišel trošku plytký a čekala jsem trochu víc akce. Škoda, že celkový poslední "akt" knížky je uspěchaný, autorka nás přeci jen mohla nechat koupat se v napětí o trochu déle. Jazyková forma byla zvládnuta velmi dobře, ačkoliv mě někdy rušila nespisovná slova v samotném popisu, která mi tam prostě nějak nepasovala. Doufám, že autorka do příštího dílu také využije většího potenciálu svých postav a vzhledem k tomu, že konec je opravdu hodně otevřený, máme se určitě na co těšit.
Moje hodnocení: 6,5 / 10 (škoda, že půl bodu ubral uspěchaný konec)
Více o autorce a Gjorcích můžete najít na jejím blogu: Colleenuw.blog.cz

Dragon Age: Redemption [2011]

20. dubna 2012 v 23:24 | Selenne L. Athi |  Viděno
Když se fanoušci nudí, umí udělat prakticky ledacos. V tomto případě se skupinka Dragon Age nadšenců spojila a v čele s krásnou zrzavou dámou Feliciou Day, která do tohoto dílka dala opravdu hodně (tak produkce, scénář a hlavní role není opravdu málo :)) a vytvořili téměř hodinový snímek (rozdělený do 6-ti desetiminutových epizod) z prostředí tohoto oblíbeného RPGčka.
Příběh začíná útěkem mocného mága Saarebase, který unikl z Chantryjského vězení. Díky nebezpečí, které mág vystavuje, je najmuta nadaná bojovnice, která za několik nesplněných misí dostala jméno Athlok. Pokud se jí ovšem podaří najít a zadržet Saarebase dřív, než vypustí zlo do světa, může se vrátit jako plnohodnotný člen svého řádu pod jménem Tallis. Bojovnice tuto nabídku samozřejmě přijímá a vydává se na cestu plnou nebezpečí, kde se setkává s tvrdohlavým templářem Cairnem; mladým léčitelem Josmaelem, jemuž Saarebas unesl životní lásku a také s Nyree, která je přirovnávána k démonům. Tato čtveřice přes veškeré své neshody a bolístky z minulosti musí spojit své síly, aby dokázali Saarebase porazit...
Dragon Age: Redemption mě neuvěřitelně nadchnul. A není to ani tak ve zpracování, což je samozřejmě oproti filmové a televizní produkci kulhavé, ačkoliv i to nedělá filmu úplnou ostudu. Ano, máme tu příběh převzatý z RPG hry a ano, čtveřice hrdinů se nepříliš vymyká některým stereotypům dnešních putovních fantasy, na druhou stranu díky samotné délce celého filmečku to člověk opravdu zvládne překousnout. Ne, co mě nejvíc dostalo, byla asi nálada celého filmu - z každé minuty na mě působil dojmem, že si s ním tvůrci nesmírně pohráli a ještě je to dost bavilo. Samotná Felicia Day si mě získala nejen svou postavou Tallis, ale i celkově dobře zvládnutým scénářem. Díky tomu mě v některých bodech překvapily i samotné postavy a jejich příběhy. A vůbec, je to sice fanouškovský film, ale i tak má svou určitou kvalitu a myslím, že je hodně nedoceněný. Ano, je to i béčko, připouštím, ale rozhodně se za to nestydí. Zkrátka a dobře, pěju ódu na to, že něco takového vůbec vzniklo. Možná v tomhle začínám senilnět, ale film je krásnou ukázkou lásky k žánru, za kterou svým hodnocením opravdu nešetřím.
Moje hodnocení: 8 / 10

Trailer:

1. epizoda:

Koupili jsme zoo // We bought a Zoo [2011]

18. dubna 2012 v 22:08 | Selenne L. Athi |  Viděno
Benjamin Mee je půlroční vdovec a otec dvou dětí, který se snaží jakž takž ukočírovat pomalu se rozpadající domácnost. Jeho dcera Rosie se rychle osamostatňuje, ačkoliv by si měla užívat dětství, zatímco starší, čtrnáctiletý syn Dylan se pomalu zahrabává ve svých depresivních kresbách. Díky tomu se Benjamin rozhodne udělat zásadní krok a začít nanovo, aby alespoň částečně zapomněl na ztrátu své ženy. To ho čirou náhodou přivede ke krásnému, rozlehlému domu za městem, který ovšem má jednu malou nevýhodu - patří k němu celá ZOO plná zvířat, která před několika lety zkrachovala a teď jen pomalu chřadně a chátrá. Ačkoliv Ben zpočátku váhá, protože o vedení ZOO neví prakticky nic, nakonec přijímá a zbytek rodiny se přestěhuje do nového, nevšedního domova. V ZOO se seznamuje s naprosto rozdílným personálem, který je jeho kupem vyveden z míry a očekává, že Benjamin dlouho nevydrží a ZOO zase prodá. Co však osud nechtěl, Benjamin se rozhodne vytrvat a ačkoliv se vyrovnává s řadou nesnáží, ve svém novém domově znovu nachází důvod k pořádnému žití...
Film, který bych pokládala jako jeden z nejlepších rodinných filmů tohoto roku a vlastně nejlepších rodinných filmů vůbec. Matt Damon v roli otce hraje velmi přesvědčivě a od začátku si mě získal, dokonce ani Scarlett Johansson, kterou obvykle moc nemám ráda, mi tady vůbec nevadila a její postava byla hodně sympatická. Koupili jsme zoo je film prodchnutý optimismem a lehce "film-USA" (tedy že vše se nakonec vyřeší a dobře dopadne), na druhou stranu nás nekrmí zbytečnými žvásty a najdeme v něm i dost ironie a příjemné lidskosti, která příjemně zahřeje. Všechny tyhle atributy ale překonává snivá hudba od hudebníka Jónsiho, která se musí prostě líbit každému pro jemné a líbivé tóny. Koupili jsme zoo je drobnou mozaikou příběhů a postav, která je rozhodně jak pastva pro oči, tak i pro srdce ve špatné náladě.
Moje hodnocení: 7,5 / 10

Trailer:

Paolo Coelho - Jedenáct minut

18. dubna 2012 v 21:51 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Maria je mladá, krásná Brazilka, která žila poměrně klidný život, dokud se nerozhodla, že se vydá na dovolenou. Sbalila si věci, rozloučila se s rodiči a vydala se na cestu. Shodou náhod a okolností se připlete do cesty zvláštní agentuře. A ačkoliv to zprvu vypadá, že jde o modeling a podobně příslibné kariérní vyhlídky, realita je zcela jiná - a Maria se stává, ke svému vlastnímu překvapení, dobrovolně prostitutkou. Cestuje do Evropy, Francie a Švýcarska, kde dělá mužům placenou společnici, přičemž si vede svůj myšlenkový deník. Snaží se vlastně přijít na to, jak se stalo, že ona, celkem spokojená se svým životem, se dostala tam, kam se dostala a vlastně i vypátrat jádro důvodu, proč si muži kupují "lásku" na jednu noc. A ačkoliv si v duchu slibuje, že jakmile bude mít dost peněz, vrátí se zpátky do Brazílie, něco jí neustále zdržuje. Poté se setkává s o několik let starším, přesto mladým a velmi talentovaným malířem, který v ní uvidí jeho světlo a záchranu...
Vzhledem k tomu, že jsem už od Coelha přečetla lehce pohádkového a kouzlem prodchnutého Alchymistu, říkala jsem si, proč nezkusit šáhnout po něčem dalším, abych se nezahrabala v mým oblíbených žánrech a občas zabrousila i do dnešní světové beletrie. Coelho rozehrává příběh mladinké a trochu naivní dívky, která začíná vést naprosto obyčejný život, dokud se nestává něčím zvláštním. Autor prostituce přímo neodsuzuje, spíše se snaží skrz oči a myšlenky své hrdinky zjistit k jádru pudla - tedy proč se sex a obecně soulož stala něco, co si můžete koupit, když ji lidé v dávných dobách uctívali a byla součástí náboženských a jiných rituálů. A ačkoliv jsem s některými Mariinými rozhodnutími a pohnutkami nesouhlasila, rozhodně jsem si její postavu oblíbila - Coelhova jemnokresba je patrná v každém detailu jejího charakteru stejně, jako v Alchymistovi. Celkově děj knihy nikam nespěchá, což ale vůbec nevadí - čtenář se může lépe sžít se životními situacemi, jimiž si musí Maria jakožto žena vydělávající si na živobytí prostitucí, projít.
Pak ale přišel zvrat, který mi celou knihu bohužel naprosto znechutil - Coelho do příběhu dosadil Mariina vyvoleného, onoho mladého umělce, který při prvním setkání o Marii prohlásil, že má v sobě světlo. Od té chvíle se děj snad ještě zpomalil a autor se více zabýval skrz historické prameny o souloži; jako krátká vsuvka to tolik nevadilo, ale po dvou stránkách popisů jak, kde a co se mi čtení Jedenácti minut začalo pomalu znechucovat; předně - s některými autorovými názory, které prosazoval, jsem úplně nesouhlasila a největší mínus se stal právě onen malíř, který se do Marii zamiloval - jeho postava byla sice lidská, na druhou stranu nepříliš věrohodná. Nevím, zkrátka mi vůbec neseděl do takového příběhu a cokoliv řekl nebo udělal mi připadalo jako neskutečný blábol a zabírání prostoru v jinak hodně zajímavé knize. Díky tomu se mi celkově dojem z Jedenácti minut hodně zkazil a dočítalo se mi to dost obtížně, až jsem se musela v některých chvilkách nutit.
Pro mě velké, nečekané zklamání. Za první půlku knihy bych dala alespoň 8 z 10.
Moje hodnocení: 5 / 10

Skins [6. série]

5. dubna 2012 v 21:57 | Selenne L. Athi |  Viděno
Druhá série 3. generace je tu a společně s ní i poslední série Skins vůbec (pokud nepočítáme 3 dvouhodinové filmy se všemi třemi generacemi, které se chystají na příští rok). Jakpak nám 3. generace britské omladiny dokončila tenhle skvělý, seriálový počin?
Předchozí recenze: 1. - 4. série, 5. série
Náš milý gang, ač 5. série skončila poměrně šťastně, se opět setkává, tentokrát ve vedrech krásného Marocca, kam vyrazili na prázdniny. A i když se zpočátku zdá, že všechno je naprosto perfektní, naše partička se opět dostává do průšvihů a životních problémů - ať už jde o Franky a Mattyho, kterým to neklape tak, jak by si přáli; o Mini, která najde v jednom ze svých přátel objekt své touhy nebo o Richarda a Grace, kteří se tak nějak snaží udržet partu pohromadě. Jenže pak se to všechno opět semele a gang se znenadání rozpadne a to díky smrti jednoho z nich. Každý z nich se začne se svým okolím, ztrátou milovaného kamaráda a novou zodpovědností prát po svém - a ne každý z toho vyjde bez kopanců a odřenin od života. Nová přátelství a lásky se formují, zatímco ty staré se rozpadají. Tenhle rok jde naším milým Skins o všechno...
Poslední série se opravdu moc povedla. Ať už jde jednotlivé příběhové linie postav, které se mi letos líbily snad skoro všechny (možná s výjimkou Liv, týhle holce jsem nikdy nepřišla na chuť), tak i samostatným vyvrcholením Skins jakožto samotných. Vzhledem k tomu, že se přes ten rok všichni z původního gangu naprosto změnili, dospěli a vyzráli, jsou i jejich trable mnohem komplikovanější. A ačkoliv divák ne vždycky musí souhlasit s vývojem, jakým postava a její životní příběh pokračují, rozhodně nebude zklamán. Velké plus přidávám za skvěle vybranou hudbu, kterou jsem si letos opravdu vychutnávala snad v každičkém dílu (hudební skvosty, zkrátka a dobře) i za úplný závěr, který byl krásnou, hořkosladkou tečkou za uplynulé roky s britskými teenagery, kteří mají tak trochu podělané životy, bez příkras a naivity.
Moje hodnocení: 9 / 10

Trailer:

Rosemary Suttcliffová - Orel Deváté legie

5. dubna 2012 v 20:29 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Markus Aquila je mladý centurion, který se vydal v otcových stopách a stává se velitelem na jedné britské základně, která je však stále pod možným útokem okolních pozůstatků divokých kmenů. Tento útok se bohužel stane skutečností a upoutá Markuse na lůžko s vážně zraněnou nohou. Díky tomuto zranění se může mladík rozloučit s vojenskou kariérou. Místo ke svému zotavení nalézá v domě svého dobromyslného a laskavého strýce Aquily. Nedlouho po jeho příjezdu navštíví hry, kde zahlédne mladého gladiátora Escu a z náhlého popudu ho koupí. Aniž by tušil, v Escovi nalézá věrného přítele a spojence. Tito dva se rozhodnou podstoupit cestu do temných končin divoké Británie, kde se před lety ztratila legendární Dévátá legie, v níž sloužil i Markusův otec, a přivézt ztraceného zlatého orla zpátky, aby Markus mohl navrátit svému jménu čest...
Orel deváté legie je zejména dobrodružný příběh pro trochu mladší ročníky, ovšem ani lidé v mém věku by jím neměly pohrdat. Už jen kvůli tomu, že příběh přátelství a oddanosti, který je starý přes půl století a vypráví o dobách dávno minulých, je i po těch letech aktuální a svěží. Příběh plyne sice velice pozvolna a čtenáři, jenž mají rádi hodně akce v historických knihách, si budou hlasitě stěžovat, na druhou stranu tempo příběhu mě osobně vůbec neodrazovalo. Možná to bude tím, že jakmile jsem se do Orla začetla, prodchla mnou atmosféra minulosti, díky čemuž sem si knížku osobně užívala plnými doušky.
Postavy tu sice psychologicky nepolemizují, na druhou stranu i oni mají něco říct, což považuji za dost podstatné. Orel deváté legie není nic světoborného, rozhodně to ale není kniha, která by se řadila k brakům. Naopak - je to jedna z nejlepších dobrodružných knížek pro mládež, co jsem doposud četla.
Moje hodnocení: 7 / 10