Listopad 2011

Andrzej Sapkowski - Zaklínač: Krev Elfů

30. listopadu 2011 v 21:56 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Příběh začíná válkou, děsem, dítětem. Malou Ciri zachrání z trosek Geralt, Bílý vlk, zaklínač. Tak nás alespoň uvádí do příběhu trubadúr Marigold, kolem kterého se zakrátko začne stahovat zvláštní, dost nebezpečná společnost. Geralt mezitím cvičí malou Ciri ve staré zaklínačské tvrzi Kaer Morhen, v pozůstatku starých časů a umírajícího zaklínačského řemesla. Sem také míří čarodějka Triss, která má se zaklínačem společnou, dosti bolestnou minulost, do které je zamíchaná i mocná čarodějka a Geraltova bývalá družka Yennefer. Triss společně s Geraltem a Ciri přečkají v Kaer Morhen zimu, dokud se Geralt nerozhodne děvčátko ukrýt někam do bezpečí a nepožádat Yennefer o pomoc. V zemi začínají vzkvétat nepokoje, lesy se hemží bandity, vysoce postavení rozhodují o osudu světa, který je ve skutečnosti v Geraltových rukou. On totiž ochraňuje Ciri, Plamen, který může zachvátit celý svět...
Do spárů se mi konečně dostala klasika polské fantasy a já ji přečetla jedním dechem. Sapkowskiho charaktery jsou živé, úžasné, lidské, živí vypravěčský um zanechává v čtenáři po celou dobu zatajený dech. Na druhou stranu bylo pro mě v knížce hrozně moc reálií a já se v některých částech, kde se popisovaly země a jejich stavy úplně ztrácela. Možná to je tímhle starším vydáním (nevím, jak je na tom to nové), ale Geralt by si přinejmenším zasloužil pořádnou mapku. To mi trochu kazilo chuť ze čtení, protože jsem vlastně nevěděla, kdo za koho vlastně kope. Ale popojedem. Díky Zaklínači jsem si konečně uvědomila, z které školy ty naše fantasy českých hájů a luhů pocházejí a když se na to dívám zpětně, Sapkowskiho odkaz nacházím v mnoha odkazech. Podle mě je to dobře; krom pána Tolkiena je Sapkowski dalším autorem, od kterého se musíme ještě leccos učit. Koneckonců, jeho svět je živelný, živoucí a neotřelý, nenašla jsem jediné klišé, které by mi kazilo zážitek. Pořád toho ale vím málo a tak nejspíš sáhnu nejen po románovém pokračování, ale i po povídkách :)
Moje hodnocení: 9 / 10

Cassandra Clare - The Mortal Instruments: City of Fallen Angels (Nástroje Smrti - Město padlých andělů)

29. listopadu 2011 v 8:36 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Čtvrtá kniha série Nástroje Smrti. (POZOR! OBSAHUJE SPOILERY!)
Prequel: The Infernal Devices - Clockwork Angel
Clary se po šesti týdnech po událostech v Alicante již plně zotavila a nepříliš nadšeným souhlasem své matky se cvičí na Lovce stínů. Je ráda, že se její život vrací do trochu klidnějších kolejí, přičemž nynější hlavní starostí je její vztah s Jacem, který by oba rádi dostali do intimnějšího stupně vztahu. Simon, upír, který dokáže chodit za denního světla a na čele má Kainovo znamení, které mu zajišťuje jistou ochranu, také řeší dilema se vztahy. Konkrétně se dvěma, ačkoliv tomu sám doposud nemůže uvěřit - chodí totiž s Isabelou, Lovkyní stínů a s Mayou, mladou vlkodlačicí, aniž by se sám rozhodl, s kterou vlastně chce chodit víc. O tomhle jeho problému ví jen Clary, která mu samozřejmě radí, aby se co nejdřív rozhodl, jinak to všechny tři bude pěkně bolet, až to Maya a Isabel zjistí. Navíc se Simon pokouší říct své matce, že je upír (první pokus končí dost bolestným fiaskem). Tenhle relativní klid Claryina a Simonova nového života naruší několik vražd Lovců v ulicích New Yorku, které má nejspíš na svědomí návrat zdejší vůdkyně upírů Camille, která má společnou minulost s Magnusem (kdo četl první díl Infernal Devices, už tuhle postavičku jistojistě pozná). Mezi komplikacemi ve vztazích hlavních protagonistů, nadcházející svatbou Claryiny matky s vlkodlakem Lukem Garrowayem a vraždami Lovců se pomalu prolíná tenká linie spojitosti, která vede k prastarému, neporazitelnému nepříteli všech Lovců stínů...
Ačkoliv jsem byla dost překvapená, že autorka svůj příběh Clary, Simona, Jace, Isabel a Aleca jen tak nepustila a rozhodla se napsat další trilogii, která doplňuje svět mladých Nephilim o nové, doposud neznámé informace (např. jak se dítě stává Lovcem stínů, odkud pochází andělské čepele atd.), které dotváří komplexnost celého světa série. A ačkoliv se děj rozbíhá pomaleji, než u předchozích dílů, znovu na nás z nečekaných koutků vybuchne hromada tajemství, akce a napětí, které nenechají čtenáře na pokoji. Autorka má velice barvitý způsob vyprávění, hodně využívá popisů, takže si čtenář může dopodrobna vykreslit okolí a postavy, na druhou stranu nepřehltí natolik, aby to nějak pozastavilo děj. Clareová má silně propracovanou charakteristiku svých postav, s Clary se už rozhodně zlepšila (předtím mi hlavní hrdinka občas připadala na pěst), takže už jí nemám prakticky co vytýkat. Překvapivějším faktem ovšem u jejích knih zůstává, že si skutečně skvěle hraje s mužskými protagonisty svých příběhů, které vidíme hlavně očima jejích hrdinek, ačkoliv občas mají své vlastní části kapitol. Nejsou žádné bábovky, ačkoliv se občas chovají trochu melodramaticky, jejich počínání a chování chápeme. Tedy až do té chvíle, kdy nám autorka najednou hrdinu naprosto zošklivý, protože si začne počínat naprosto nelogicky a nejraději bychom mu dali pěstí, jenže na dalších stránkách nás zastihne šok - velice logické vysvětlení, proč to a tamto udělal a proč se tak choval, že chudáčka nejraději objali a pohladili po hlavičce.
Celkově se mi čtvrtá kniha líbila, ačkoliv v některých momentech už mi přišla trochu natahovaná, stále si udržuje tempo a atmosféru, která graduje k finálnímu, naoko zdárnému konci, které vzápětí vyhrotí v naprosto nečekanou událost, kvůli které byste si knížku nejraději omlátili o hlavu, jak už to autorka umí zaonačit, jako u předchozích částí. Tentokrát se musím zmínit, že velkou část prostoru zde získává hlavně Simon, jehož postava mi naprosto přirostla k srdci, hlavně proto, že se ze všech chová nejvíc lidsky, ačkoliv už vůbec člověkem není. Naproti tomu Jaceova a Claryina linie příběhu byla zpočátku trochu divná, ale to se naštěstí urovnalo a skvěle zapadalo do celkového příběhu pokračování Nástrojů smrti.
Moje hodnocení: 9 / 10

Vladimir Nabokov - Lolita

25. listopadu 2011 v 22:50 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Lo. Loli. Lolita. Lolitka. Dolores. Tak ji poznává hlavní postava a vypravěč celého příběhu Humbert Humbert. Tento lehce postarší muž je neustále přitahován mladými dívkami, kterým přezdívá "nymfičky", které miluje a zbožňuje se zoufalou, přesto krotkou posedlostí. Tedy až do doby, kdy se přestěhuje k Charlottě Hazeové a poznává její dvanáctiletou dcerku Lolitu. Drzá, bláznivá, vrtošivá, hloupoučká a tvrdohlavá dívenka muže okamžitě učaruje. Díky této nové lásce je ochoten udělat prakticky vše, od svatby s Charlottou po myšlenky na její zavraždění. Jakmile se však Charlotta o jeho posedlosti Lolitou dozví, nešťastnou náhodou zemře a Humbert se tak stává otcem Lolity a ke svému štěstí i milencem. Společně projíždějí státy Ameriky, usazují se a zase cestují, každý z těch dvou se snaží utéct před něčím jiným...
Zpočátku mi Lolita připadala jako neuvěřitelně úchylné dílo. Jenže jakmile si člověk trochu zvykne na myšlení hlavní postavy, Humberta Humberta, je hluboce ponořen do příběhu o nemocné a zhoubné lásce muže k mladé dívce, která častokrát překračuje hranice veškerých tabu a zdravého rozumu. Humberta čtenář musí zkrátka chápat, díky Nabokově jemnému jazyku vyprávění, se dostáváme do nitra nešťastného muže, který miluje něco, co mu společnost naprosto zakazuje. A když nalezne konečně Lolitu, svou milovanou nymfičku, stále je svým způsobem nešťastný. Zpočátku jeho láska naprosto přehlíží Lolin temperament a snaží se jí dát vše, po čem rozmarná dívka touží, ale nikdy to není dost. Humbert je postaven do zvláštních pozic otce, milence, opatrovníka. Lolita naopak s přibívajícím věkem zjišťuje, že nemůže být jako ostatní vrstevnice, díky Hubertově žárlivosti se nemůže stýkat s chlapci, nemůže zkrátka vést obyčejný život a zároveň být milenkou, zbožňovaným objektem.
Nabokov skvěle rozebírá psychologii obou hlavních protagonistů ve správných místech, aniž by ve svém vyprávění musel používat vulgarity, naopak se snaží dostat až na morek kostí svým hrdinům, do hlouby tabuizovaného tématu pedofilie, která je zde vyložena z natolik zvláštního, nepopulárního názoru, který mě přiměl se nad touto úchylkou zamyslet a pořádně o ní přemýšlet. Svým způsobem takový lidé musejí být strašně nešťastní, stejně jako hrdinové Lolity, jejíž vyústění samozřejmě nespěje k růžovému konci...
Moje hodnocení: 9 / 10 (nejraději bych dílo takto vůbec nehodnotila, ale na druhou stranu mě některé části lehce nudily a proto nakonec udávám zmíněný počet bodů)

Poznámka pod čarou: Je těžké recenzovat něco klasického, co už bylo recenzováno tolikrát, aniž bych někomu nepřipadala slabomyslná, naprosto hloupá, nebo zkrátka jen jako čtenář, který vlastně nepochopil celou pointu knížky. Proto se horko těžko pouštím do Lolity a chci upozornit, že tato recenze obsahuje především mé vlastní názory, s kterými nikdo z vás čítajících nemusí souhlasit. Ostatně jako i ostatních recenzí, které píši. To jen na okraj.

True Blood (1. - 4. série)

24. listopadu 2011 v 20:44 | Selenne L. Athi |  Viděno
Sookie Stackhouseová vypadá jako naprosto obyčejná servírka v baru Merlotte's v naprosto obyčejném, zapadlém kousku Lousiany zvaném Bon Temps. Zdání samozřejmě klame v obou případech - Sookie Stackhouseová je telepatka, která slyší myšlenky vše lidí kolem sebe. Tedy s výjimkou upírů, kteří před nedávnem vylezli z rakví a společnost se je snaží nějak přijmout. Tito mrtví se mohou pohybovat mezi námi jen za předpokladu, že všichni pijí syntetickou, uměle vyrobenou krev nazvanou "Tru Blood". A když Sookie Stackhouseové do baru vejde její první upír, kterého potkala, Bill Compton, okolí se začne dávat do pohybu a Bon Temps pomalu odkrývá všechna svá temná, ale i nadpřirozená tajemství svých obyvatel, od kožoměnectví, alkoholismus po rasismus a xenofobii.
V první sérii natočené podle knížek Charlaine Harris Sookie Stackhouseová se pomalu zžívá se světem nadpřirozena, zamilovává se do Billa, zažívá první různorodé nadpřirozené patálie a snaží se dopadnout vraha, který v okolí Bon Temps zabíjí mladé ženy, jenž měly dříve vztah s upíry. V této "seznamovací sérii" také narazíme na hromadu postav, skrz naskrz lidských, ačkoliv už někteří z nich mohou být už dávno po smrti a sledujeme jejich každodenní škobrtání skrz pichlavé křoviny Bon Tempského života.
Druhá série začíná příchodem tajemné Bakchatky, magického stvoření, které ve svém okolí může probouzet ty nejzákladnější lidské pudy a dohnat je tak k naprostému šílenství. Tenhle problém se týká hlavně Sama Merlotta, majitele baru, nadřízeného a přítele Sookie, který má s bakchatkou společnou, temnou minulost. Pod její ostrá křídla se také dostává Sookiina nejlepší kamarádka Tara, holka od rány a s prořízlou pusou, jejíž matka je alkoholička a Tara se snaží marně najít svůj životní řád. Pronikáme také do středu upířího společenství, když se ztratí jeden z vysoce postavený a Sookie má za úkol ho s pomocí Billa vypátrat. Bill samotný má problémy se svým upířím potomkem, mladou dívkou Jessicou, která zažívá své první lásku a bolavá úskalí nemrtvého života.
Třetí série se otevírá s únosem Billa asi největší a nestarší hrozbou ze všech upírů - Russelem Edgingtonem, charismatickým "záporákem" každou buňkou nemrtvého těla. Sookie se vydává po Billově stopě a zaplétá se smečkou vlkodlaků, kteří jsou vázáni právě Russellovi. Na pomoc jí přichází nejen Eric Northman, ale také pověřený člen smečky Alcide Herveux, kterého si může Sookie připsat na seznam mužů, kteří mají o ní zvláštní zájem. Ačkoliv Sookie přes všechny nástrahy nalézá Billa, vše se změní v děsivě rychlou, vražednou jízdu, kde nikdo neví, zda přežije, nebo ne a jestli jsou ti, které milujeme, opravdu nejlepší volbou.
Čtvrtá série se otevírá Sookiiným navrácením do lidského světa z nadpřirozeného, kde na rok zmizela. Po svém návratu zjišťuje, že v Bon Temps je všechno naprosto jiné - koneckonců, rok přeci jen udělá s některými své. Nedaleko městečka se začínají usidlovat čarodějnice, Bill je králem, Sookiiny děvkařský bratr Jason se opět zaplétá do milostných problémů, Tara má používá jinou identitu a je na holky... A Eric ztrácí díky zásahu dávno mrtvé čarodějnice paměť. A protože má na něj hodně lidí, nemrtvích atd. spadeno, ve své amnézii je přenechán v Sookiině péči. Ta chladného a nemilosrdného upíra poznává v docela jiném světle, ale hrozba je stále přítomná a v Bon Temps opět umírají lidé...
True Blood patří mezi mé nejoblíbenější seriály a proto se hluboce stydím, že recenzi dělám až teď, po těch letech sledování. Je krvavý, sexy, bez skrupulí a nebere si s ničím servítky, přičemž se chování postav drží na skvěle propracované, charakterové úrovni, která se skrz série skvěle a přijemně vyvíjí, některé byste samozřejmě chtěli občas praštit, jiné zas obejmout a pohladit po hlavičce. Nejde tu ani o to nadpřirozeno, jako spíš o základní lidské pudy, o lidskost samotnou. Mé nejoblíbenější série jsou dvě poslední, tedy třetí a čtvrtá, v první se seriál ještě stále hledal a tak druhá má občas díly o ničem. Ale s každou sérií kvalita roste a stojí rozhodně seriál zkusit. Sice to bude pro slabší nátury hned ze začátku trochu facka do obličeje, ale nebojte, zvyknete si. Když si na to dokázalo zvyknout mé třináctileté/čtrnáctileté já, proč ne vy? ;)
Moje hodnocení: 8 / 10 (1. série), 7 / 10 (2. série), 9 / 10 (3. série), 10 / 10 (4. série)

Mestečko Haven (Haven) - 2. série

21. listopadu 2011 v 21:50 | Selenne L. Athi |  Viděno
POZOR! OBSAHUJE SPOILERY! (recenze na předchozí řadu)
Audrey Parker se na začátku 2. série musí vyrovnat se skutečností, že vlastně není, kým si myslela, že je. Žena, která je skutečnou Audrey Parker a má stejné vzpomínky a zvyky se domnívá, že se stala nějaká chyba, či omyl, nakonec však pomáhá vyšetřovat několik Havenských případů, dokud sama nepadne za oběť jednoho z nich a naprosto neztratí paměť. Díky se Audrey, Nathan a Duke víc a víc zaplétají do minulosti města a lidé s Potížemi (Troubles) se objevují čím dál víc v těch nejbizardnějších podobách. Nathan čelí hrozbě místního reverenda jakožto nový policejní šéf po smrti svého otce, Dukeovi komplikuje život náhlý návrat jeho manželky Evie, která je zapletená do Havenu víc, než kdokoliv tušil a Audrey se snaží vypátrat, kým vlastně skutečně je a kdo je ona záhadná Lucy Rypley, která před léty zmizela a vypadá přesně jako ona.
Ačkoliv mě tvůrci trochu zklamali neustálým mlžením všeho a všech, 2. řada si drží kvalitní laťku té první a až na několik epizod, které lehce pokulhávají, si udržují celkové napětí a temnější atmosféru po celou řadu. Naprosto jsem si zamilovala prohlubující vztahy mezi hlavními postavami, zejména Nathana a Audrey (k tomu prostě muselo dojít) a i vizuální stránka seriálu je o něco lepší, než předchozí, protože se tvůrci přestali tolik plácat s digitálními efekty a místo toho dávají důraz na celkové vyznění epizody. Finále je opět velmi cliffhangerové a opět mě naštvalo (protože to prostě skončilo tak, jak to skončilo). Naštěstí máme slíbenou třetí řadu a dalších 13 epizod Havenských případů.
Moje hodnocení: 7,5 / 10

Petra Neomillnerová - Zaklínačka Lota

21. listopadu 2011 v 21:37 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Zaklínačka Lota je asi nejdrsnější hrdinkou Petry Neomillnerové. Míšenka temného elfa a člověka, vyučená zaklínačka, Volmarova adoptivní dcera, milenka Arvida, Torgeho a vympýra Uriana, která pro sprostá slova nejde daleko... V této knize se vlastně s Lotou setkáváme poprvé, vlastně dokonce i to, co bylo před Lotou, na úplném začátku její cesty, která začíná povídkou vyprávěnou z pohledu Volmara nazvanou Temná záležitost, která starého zaklínače dovede k děsivým předmětům temných elfů, díky nimž živí umírají a mrtví vstávají z hrobů, kde poznáváme Lotina otce, matku a vlastně celý ten kumšt, jak přišla Lota na svět a proč se o ni starý zaklínač Volmar tolik stará. V další povídce Noční lovy malá Lota okusuje první milenecký zážitek, první chyby způsobené nenávistí a taky dokonale poznává nespravedlnost života, ať už zaklínačského či lidského, když jejího kamaráda Togeho zneužívá jeden z mistrů. Právě na něj si Lota přizve démona, který ho má zbavit života. Jenže démonu se Lotin svět nechce příliš opouštět a zaklínačské Škole se začínají dít temné věci... Vlasy jako tráva, Kroneřin kluk a Půl krve vyprávějí některé z příhod Lotiny kariéry jako zaklínačky, kdy zachraňuje vílu, poznává těžký úděl vesnické matky, která natolik toužila po dítěti, až se z ni stala vražedkyně a zažívá děsivou bitvu Škol díky pouhé roztržce mezi zaklínači. V dalším povídkovém kousku Stříbro je, když... se poprvé setkáváme s vampýrem Urianem, přezdívaným Uriášem, který Lotě pomáhá s problémy s rozrůstajícím se počtem upírů. Ve Zmetek z temnot si Lota poprvé ochutná hořkou chuť ztráty blízkého kolegy a přítele. V poslední povídce Otec rodiny přebírá vyprávěcí žezlo Torge, který poprvé doplácí na jeho děvkaření, když se dozvídá, že je otcem královského syna a panovník chce jeho i královnu připravit o život...
Styl Petry Neomillnerové buď milujete nebo nenávidíte. Upřímně, já mám Lotu ráda. Fakt mi nevadí občas vypnout a ponořit se do temného světa zaklínačů válících se po krčmách, v postelích s děvkami, nebo šňupajících černý havraní prach, aby dokázali bojovat skutečně do posledního dechu. A ačkoliv mi občas Lota i její bližní a nepřátelé lezly svým způsobem na nervy, naprosto jsem chápala jejich volby, tužby a potřeby, kterými řídí svůj život. Asi nejvíc mě bavily povídky Kroneřin kluk, Stříbro je, když... a Zmetek z temnot, temné, drsné a v některých momentech děsivě zoufalé. Do Temné záležitosti se mi strašně blbě dostávalo, a ačkoliv mám Volmara vcelku ráda, jeho povídka mi zkrátka nesedla. Vlasy jako tráva mi připadala naprosto o ničem a v Půl krve mi zas vadily některé činy, co přítomní hrdinové dělali. Ale nechme to být. Třešničkou na dortu je Otec rodiny, kde jsem si Torgeho skutečně oblíbila, na druhou stranu jsem trošku zklamaná za urychlený konec. Celkově je však sborník o Lotě drsným čtivem, které sice není odpočinkové, ale akce je tam dostatek a stejně tak uvěřitelných reálií a hrdinů, kterým byste sice občas zakroutily krkem, ale doopravdy chápete jejich počínání. Asi se mi víc líbila Psí zima s Lotou, na druhou stranu jsem dostala odpovědi na některé nezodpovězené otázky a tak se těším, až se s drsnou zaklínačkou zase setkám v Žáru krve.
Moje hodnocení: 8 / 10

Stephenie Meyerová - Hostitel

13. listopadu 2011 v 19:01 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Země přestala být naším domovem. Teď ji obývají bytosti zvané Duše - parazitičtí tvorové, kteří cestují vesmírem a kradou si pro sebe těla, v nichž prožívají životy do doby, než tělo umírá. Pak hostitele opustí a přemístí se na další planetu, aniž by výrazně narušili okolní prostředí. Tedy do té doby, než si vyberou Zemi za svou další hostitelskou planetu. Lidé jsou jeden za druhým hledáni a obsazováni. Jedním z nich je i Melanie Stryderová, jejíž tělo získá stará Duše zvaná Poutnice, která na Zemi začíná svůj devátý život v hostitelském těle. Jenže zakrátko s hrůzou zjišťuje, že Melaniin duch tu stále je, mnohem víc přítomný, než si vůbec dokázala představit. Jak si Poutnice na tělo zvyká, vyplavují se jí na povrch Melaniiny vzpomínky na dívčina bratra a na muže, kterého milovala. Ačkoliv Duše hledá způsob, jak se původní vlastnice těla zbavit, nakonec se Melaniiny potřeby a tužby stávají jejími a ona se vydává hledat dva lidi, které kdy milovala. Po strastiplném putování nakonec nalézá malou komunitu přeživších lidí, kteří unikli invazi a přežívají v křehkém společenství podivínského strýce Jeba. Pro všechny, včetně Jareda, je Poutnice odporným vetřelcem, kterého musejí zabít, pokud se nechtějí vyzradit Hledačům, Duším s posláním hledat poslední volné lidské hostitele. Poutnice je společně s Melanií v jednom tělen nakonec ušetřena a překvapivě se stává součástí té zvláštní společnosti lidí, u které si myslela, že do ní nikdy nebude moci patřit a dokonce získává lásku, díky čemuž se musí rozhodnout k těžkému východisku...
Ačkoliv jsem Hostitelovi zezačátku vůbec nevěřila (to znechucení Stmíváním prostě dělá své), tak jsem ho nakonec zkusila. Začátek byl sice dost, ale opravdu dost zmatečný a já prvních dvacet kapitol skutečně nevěděla, co kde a jak, ale jakmile jsem se konečně dostávala trochu do děje, začalo mě to překvapivě bavit. Je to rozhodně dospělejší, než Stmívání, na druhou stranu to skutečně není sci-fi v pravém slova smyslu, nebo spíše se té scifoidní části věnuje jen okrajově, více se zabývá tématem rozdvojené osobnosti a soužití několika lidí v malé komunitě, kde jsou všichni na sobě závislí a co s nimi udělá příchod nečekaného a nenáviděného vetřelce, který pro ně zprvu představuje jen nebezpečí a zkázu. Autorka vcelku zvládla vykreslení jednotlivých postav a ano, opět si mě získala pro svižné tempo celého příběhu, ačkoliv se tam vlastně "nic neděje". Melanie i Poutnice (později Wanda) se mi charakterově maličko stíraly, ale to se dalo pochopit díky jejich vztahu hostitel-Duše. Co mi ovšem hodně vadilo, bylo, že určitou část čtenář nemá sebemenší ponětí, kam se vlastně příběh upíná a vzápětí je tu celé rozuzlení jako na talíři, aniž byste si museli zoufat, jak to dopadne, protože je to naprosto jasné. To mi trochu zkazilo celý dojem příběhu a celkovou naději, že se autorka ze svého syndromu "Stmívání" trochu vyhrabe.
Moje hodnocení: 7 / 10

Charlaine Harris: Pravá krev - Bezpochyby mrtví

11. listopadu 2011 v 17:46 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Šestá kniha série Pravá krev.
Sookie Stackhouseová se dozvídá o smrti své sestřenice Hedley, která se nedlouho před smrtí stala upírkou a navíc se těšila velké přízni upírské královny. Do té doby, než ji někdo zavraždil. Jenže Hedley kromě svého majetku Sookie nechala ve svém bytě mnohem víc překvapení, než si Bon Tempská servírka vůbec představovala a která vedou ke spiknutí a vraždám z upíří, které Sookie vůbec neočekávala. Navíc při jejím prvním rande s pohledným tygrodlakem Quinnem je napadnou mladí vlkodlaci, aniž by o tom místní smečka něco věděla. Sookie se překvapivě střetává s nepřáteli, s nimiž vůbec nepočítala a s pravdou ohledně sebe a jejího bývalého přítele Billa, která jí zlomí srdce...
Další díl Pravé krve je opět čtivou, napínavou oddychovkou, která nikde nevázne a plyne příjemným tempem k určitému cíli. Doposud se mi myslím nestalo, že bych okamžitě věděla, kdo je vrahem (zahradník to tentokrát nebude) a proto mě Sookie Stackhouseová po téhle stránce nikdy nezklamala. Navíc se kolem stále točí tolik nádherných a okouzlujících chlapů (Eric bude prostě mým číslem jedna), takže ani po té jiskřivější, erotičtější a romantičtější stránce si každý přijde na své. Kdybych nesledovala seriál, který z knih porůznu čerpá, Billovu zradu bych si nejraději omlátila o hlavu (jak jsem již udělala před rokem u konce 3. série seriálu), ačkoliv i teď jsem při tom odhalení skřípala zuby a nadávala, jak může být někdo "takovej manipulativní parchant". Zkrátka a dobře, zas jsem si svou oblíbenou rychlojízdu se Sookie užila. Díl od dílu je lepší, mnohem víc sexy, napínavá a neotřepaná.
Moje hodnocení: 7,5 / 10

Cassandra Clare - The Infernal Devices: Clockwork Angel

4. listopadu 2011 v 19:45 | Selenne L. Athi |  Přečteno
První díl trilogie The Infernal Devices. (volně přeloženo - Pekelné stroje), prequel k sérii Nástroje smrti (Město z kostí, Město z popela, Město ze skla)
Tessa Grey přijíždí z Ameriky do Londýna po smrti své tety, aby se přestěhovala ke svému bratrovi Nathanielovi, který zde už nějakou dobu pracuje. Jenže hned v přístavu jí vyzvedne podivný kočár a dvě zvláštní ženy, které si říkají Sestry Temnot. Tyto dvě ji pak unesou a po dalších 6 týdnů drží v zajetí, kde jí zasvěcují a trénují v Tessiných schopnostech, o kterých doposud neměla ani ponětí. Tessa je totiž Eidolon, tvaroměnec; pokud drží předmět někoho jiného, může se v něj proměnit, sdílet jeho vzpomínky a myšlenky. Sestry Temnot jí zde cvičí pro záhadného Magistera, který se má stát Tessiným budoucím manželem v době, kdy bude dívka dokonale ovládat své schopnosti. Jenže pak se v domě Sester objeví Lovci stínů v čele s Williamem Harondalem, který dívku ze zajetí zachrání a společně pak odvede do bezpečí londýnského Institutu pro Lovce stínů, kde se dívka setkává s Charlotte, s inteligentní mladou ženou a jejím manželem, šíleným vynálezcem Henrym; s Jessamine, mladou lovkyní stínů, která si nepřeje nic jiného, než naprosto obyčejný rodinný život a s Jamesem "Jemem" Carstairem, Willovým nejlepším přítelem, jenž je jeho naprostým protikladem. Tessa se pomalu seznamuje s nebezpečným světem Lovců stínů, který jí zavede na stopu jejího zmizelého bratra až do upířího doupěte, přičemž se společně s Willem, Jemem a Charlotte snaží přijít na Magisterovu pravou identitu. Magister je promě Tessina únosu zodpovědný ještě za vznik "Tikající armády", podivných stvořeních fungujících na bázi robotických lidí fungujích díky magii. Tikající armáda má zničit všechny Lovce stínů a je to na Tesse, Willovi a Jemovi, aby je zastavili a odhalili děsivá tajemství Tessiny, Willovi a Jemovi minulosti...
Ačkoliv jsem si říkala, že nebudu k sobě obě série o Lovcích stínů přirovnávat, přeci jen si neodpustím trochu rýpaní. Prequel k Nástrojím smrti se odehrává před 145 lety ve Viktoriánském Londýně, což sérii opět řadí k městské fantasy, tentokrát však s přísměsí steampunku. Začátek série je svým způsobem velice podobný jako u Nástrojů smrti - dívka milující knihy, tak trochu outsider, který zjišťuje, že je někdo docela jiný... Bohužel, tomuhle klišé se u YA (young adults) knih už asi málokdy vyhneme. Stejně tak k počátečním představování hlavních postav - k Willovi jsem byla hodně skeptická, protože mi dost připomínal Jace, Jessamine zas Isabelle... To je tak, když někdo píše z jednoho prostředí s jinými hrdiny. Jenže jakmile jsem se do příběhu dostatečně ponořila, musela jsem s radostí a úlevou připustit, že autorka samu sebe nijak zvlášť nekopíruje - naopak, snaží se tomu naprosto vyhnout. A překvapivě se jí to opravdu daří, dokonce i hlavní hrdinka Tessa mi přijde mnohem sympatičtější než Clary z Nástrojů smrti. Ačkoliv tu opět máme milostný trojúhelník (tomu se prostě nevyhneme), který opět tak trochu zavání předchozí sérií, autorka tuto skepsi opět skvěle utne a nahradí jí novým, možná i mnohem tragičtějším příběhem. Zkrátka a dobře, řídí se velice dobrým pravidlem své postavy nijak nešetřit a to platí opravdu pro všechny bez výjimky. Rozuzlení bylo víc než překvapivé, i když chápu, že u mnohých muselo vyvolat silné pobouření, jde v něm vidět jasné a přímočaré myšlení, které nás nutí nedočkavě čekat na další díl a doufat, že to dopadne (alespoň trochu) dobře.
Moje hodnocení: 8 / 10 (částečně přečteno a částečně poslechnuto z audioknihy v angličtině)

Neil Gaiman - Nikdykde (Neverwhere)

3. listopadu 2011 v 22:12 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Richard Mayhew je naprosto obyčejný, vlastně obyčejně nudný. Má snoubenku Jessicu, která v něm vidí příjemného společníka, který jí odděluje od naprosté samoty; naprosto nudnou práci úředníka, přičemž jeho jediný adrenalinový každodenní zážitek je vyhnout se spěchajícímu se taxíku. Jenže když jde s Jessicou na večeři a před ním se zčistajasna objeví zraněná dívka, Richard udělá něco, co by jeho snoubenka nikdy od svého nastávajícího muže nečekala - pomůže jí. Dívka, později se představujíc jako Lady Dvířka, je obyvatelkou PodLondýna - světa spletitých kanálů, chodeb a temných zákoutích, které vás mohou sežrat zaživa, pokud nejste dost opatrní. Ačkoliv jí Richard zpočátku nevěří a okamžitě si přeje, aby byla z jeho života pryč, nakonec pro ní udělá malou službu - spojí se s Dvířčiným známým, markýzem de Carabasem, který je výhodným spojencem díky jeho dokonalým obchodním, téměř kuplířským schopnostem. Dvířka s de Carabasem konečně odejdou zpátky do PodLondýna a Richard se vrací do svého obyčejného života - ovšem kdyby nějaký byl! Najednou ho lidé míjejí, nemluví s ním nebo ho nepoznávají. A tak, plný zoufalství, se vydává do PodLondýna za dívkou a markýzem, aby mu vrátili jeho život zpátky...
Kniha, která dala Neilovi Gaimanovi přízvisko jako jeden "z nejlepších světových autorů městské fantasy" je skutečně udělen právem. PodLondýn je zcela nový svět, tak blízký a zároveň tak vzdálený tomu našemu, pln roztodivných kast, zvláštních bytostí a nebezpečí. A Richard, vzhledem k tomu, jak je zpočátku hloupý, nudný a naprosto obyčejný, zde překvapivě nalézá své místo a svým způsobem i smysl života. Je pravdou, že mě jeho zabedněnost často doháněla k šílenství, na druhou stranu jsem mu nemohla nefandit. Dvířka je sympatická, markýz de Carabas má naprosto úžasně napsanou charakteristiku. Plus připočtěte ještě hlavní záporáky příběhu, které se vyžívají v sadomasochismu a mučení svých obětí - pan Croup (přezdívaný vlk) a pan Vanderman (lišák). Tihle dva jsou na pohled jakýsimi strnulými postavičkami, kterých se skrz příběh začnete bát - a to hodně bát. Potkat tuhle dvojici bych nechtěla ani v nočních můrách. Celá atmosféra příběhu je pak vystavěna právě na "městských" základech, na šeru a nebezpečných pravidel PodLondýna, kdy nevíte, jestli vás třeba na pohled obyčejný most Noci nespolkne jako daň za přestup. S koncem jsem velice spokojená i s celým rozuzlením příběhu, které díky otevřenému konci dává čtenáři na tichém, nepatrném slibu možného pokračování nebo na domyslení čtenářovy fantazie.
Neil Gaiman mě ještě opravdu nezklamal.
Moje hodnocení: 9 / 10