Říjen 2011

Pán Času // Doctor Who (6. série)

31. října 2011 v 12:00 | Selenne L. Athi |  Viděno
Zatímco se 5. řada nejdéle vysílaného seriálu vůbec (mrkněte se do Guinnessovy knihy rekordů ;)) točila okolo záhadného pádu Ticha a nové společnice Amy Pond, 6. série se vine v snad ještě depresivnějším duchu, než ta předchozí. A proč? No, jak bychom to měli jinak pojmenovat, když nám v úvodních deseti minutách prvního dílu zemře hlavní postava?
Tak uvádí scénárista Steven Moffat novou řadu s Jedenáctvou tváří Doktora v podání skvělého Matta Smithe (za svou roli Doktora získal letos Scream Award) společně s Karen Gillan jako jeho společnicí Amélii Pondovou a jejím novomanželem Rorym v podání Arthura Darvilla. Plus k tomu připočtěme záhadnou River Song (Alex Kingston).
Tihle tři byli totiž pozváni Doktorem do samotné Ameriky, do Utahu u jezera Silencio, aniž by věděli důvod jejich setkání. Jenže když v příštím minutách z jezera vyleze záhadný astronaut ve skafandru NASA a zastřelí Doktora, jeho společníci se s tím nedokáží vyrovnat. Ale hned v dalším momentě se tu objeví Doktor, znovu, jeho mladší verze, která o své smrti nic netuší. Připadá vám to zamotané? A to jsme teprv na začátku. Ačkoliv Doktor s jeho společníky opět cestují časem a prostorem a zažívají nová a nová dobrodružství s novými i starými přáteli i nepřáteli, hlavní otázka zůstává - opravdu je Doktorova smrt neodvratitelná?
6. řada "nového" Doktora byla uvedena s velkým efektem - tím, že se britský seriál tohoto formátu poprvé přesunul na jiný kontinent, tedy do Spojených států, kde se můžeme potkat se samotným prezidentem Dixonem. Docela dobré, že? Avšak po shlédnutí prvního dvojdílu jsem měla opět pocit, že si s námi pan scénárista krutě zahrává (což je jeho oblíbenná činnost), ale taky mi z toho vyvanula trocha komerce, což mi u předchozí řady vůbec nepřišlo. A ani se mi to u tak klasického seriálu nezdá být vhodné. Navíc celá série byla rozdělena hned do dvou částí, jedna odvysílaná od jara do prázdnin, ta druhá pak následovala po prázdninách. A zatímco se první polovina neustále vrací k tomu, jak Doktora zachránit, ta druhá část je plná samostatných epizod, které nejsou špatné, jenže hlavní myšlenka celé série z nich jaksi mizí a objevuje se až v posledním dílu, kde je všechno tak přehuštěno informacemi, že i pečlivý divák a fanoušek Doktora Who v tom musí mít alespoň trochu zmatek. Samozřejmě, neříkám, že Moffat nepíše skvěle (píše, ano, co si budem vykládat), ale už to ztrácí šťávu ze série předchozí, kdy se hlavní podstata celé série v jednotlivých dílech skutečně prolínala, byť jen náznaky, ale i tak jste po celou dobu mohli cítit dusnější atmosféru, jak se řada schylovala ke konci.
Naproti tomu je 6. řáda jakási neslaná, nemastná, sice se skvělými díly, ale některá rozuzlení byla dokonale jasná už před jejich odhalením, což je u pana scénáristy obrovská chyba. A ačkoliv si v některých chvílích svou reputaci poupravil, stejně nejsem s touhle řadou tak spokojená, jako s tou předchozí. O to víc mě mrzí, že Doktor už zřejmě nadobro ztratí Amy Pond, jež mi za ty dvě série neskutečně přirostla k srdci. Z jejího manžela Roryho zas pan scénárista udělal neuvěřitelného hrdinu a "Pana Správného", což se k němu naprosto nehodí a jeho "hrdinské" výstupy na mě působily spíše směšně, než uvěřitelně. A ani VELKÉ rozuzlení, kdo je vlastně River Song, mi nepřišlo nijak ohromující, spíše trapně předvídatelné. Z téhle postavy mám pro změnu pocit, že je to taková Moffatova Mary Sue, i když má skvěle psané dialogy, celkově se z ní stala vlastně patetická lhářka a manipulátorka, a za to je ještě je neuvěřitelně vyzdvihována.
Pokud jste ve čtení téhle sáhodlouhé recenze došli až sem, doufám, že jsem vás od sledováním Doktora naprosto neodradila. Zkuste to a uvidíte. Třeba pak budete z 6. řady nadšenější, než já.
Moje hodnocení: 7,5 / 10

North and South (2004)

27. října 2011 v 22:49 | Selenne L. Athi |  Viděno
Margaret Haleová se společně se svým otcem, bývalým duchovním, a matkou stěhuje ze slunného jihu na chladný sever, do města továren Miltonu. Když Margaret vyřizuje záležitosti nového domu, kam se chce s rodinou nastěhovat, zavítá do továrny na vlnu, kterou vlastní chladný pan Thornton. Pro Margaret se tento muž jeví jako nesmírně arogantní a nelítostný, přičemž jejich první setkání nedopadlo nijak zvlášť růžově. Naneštěstí pro ni, John Thornton se stane žákem jejího otce, takže ho Margaret chtě nechtě potkává, ačkoliv jí to nečiní přílišnou radost. Na druhou stranu konečně získává v nevlídném městě přátele v podobě dělnické rodiny Higginsů, jimž se snaží v jejich těžké situaci co nejlépe vypomoci. Jak se Margaret zabydluje v Miltonu, zažívá těžké životní situace, snaží se pochopit zdejší způsob života a pomalu se dostává pod kůži i Johnu Thorntonovi, který je stejný, jako město Milton - drsný na povrchu, ale vřelý uvnitř. Jenže když John Margaret požádá o ruku, dívka ho odmítne...
Musím neskutečně zpytovat svědomí, protože jsem měla dojem, že jsem recenzi na North and South už dělala. Opak je pravdou a já chci tuhle chybu okamžitě napravit, protože jsem tuhle minisérii prvně viděla asi před 3 lety.
North and South sice není natolik jemný, jako například adaptace Jane Austenové, za to je neskutečně lidský a vřelý. Všechny postavy a postavičky jsou tu dokonale propracované, herecké výkony velice kvalitní, tomu velice příjemný hudební doprovod. Navíc v tomhle kuse mám opravdu velkou slabost pro Richarda Armitage, jehož John Thornton je perfektně zahraný, hned vedle mu sekunduje na pohled křehká Daniela Denby-Ashe. Začátek sice může nudit, protože člověk možná tak trochu neví, kam se příběh bude vlastně ubírat a hodně otázek je v něm nezodpovězeno, ale tím se nenechte zastrašit. Celá mini-série čítá celkem čtyři hodinové díly, ke kterým se myslím každý bude po shlédnutí rád vracet. Nebudu říkat, jak to dopadne, ale konec si rozhodně užijete.
Moje hodnocení: jednoznačně 10 / 10

Tři mušketýři (2011)

23. října 2011 v 22:34 | Selenne L. Athi |  Viděno
Athos, Porthos, Aramis... a samozřejmě D'Artagnan. Tihle čtyři (ehm, tedy tři původně) musí být každému alespoň okrajově známí, možná ještě známější je jejich slavné motto: "Jeden za všechny, všichni za jednoho!"

A jak se s těmito čtyřmi popasoval Hollywood? Na začátku příběhu se setkáváme s trojicí veteránů, kteří dříve dělali úkoly pro svou vlast, jenže po zradě Athosovy milé Milady je to nadšení nějak opustilo. Zkrátka a dobře, myslí si, že už patří na hrdinské smetiště, ačkoliv stále vyhledávají bitky s kardinálovými muži a "užívají" si života, přece jen to není to, co bývalo. Jenže když se k nim shodou náhod přidá mladý D'Artagnan a na scéně se opět objeví Milady coby dvojitý agent pro Buckinghama a kardinála Rochellieho, naši mušketýři se rozhodnou pořádně oprášit své kordy a opět nastoupit do akce, aby zachránili svou mladičkou královnu, ale především zabránili válce mezi Anglií a Francií...

Upozornění hned na začátku - pokud jste silnými stoupenci a milovníky Dumasovy klasiky, raději si vyberte jiný film. Snímek se sice drží předlohy, ale jak je u Hollywoodu zvykem, vše je vlastně docela jinak. D'Artagnan má teď tvář mladého Logana Lermana, na kterého si člověk musí v téhle úloze trochu zvyknout, ostatní mušketýři s tvářemi Matthewa Macfadyena, Lukea Evanse a Raye Stevensona mi byli neuvěřitelně sympatiční a do svých úloh se prostě hodili. Vlastně celé obsazení novodobých Tří mušketýrů se mi zdá víc než sympatické, nad Orlandem Bloomem, Christopherem Waltzem a dokonce Millou Jovovich jsem jásala nadšením.

Ten film musíte brát zkrátka v nadsázce - herci častokrát velice jemně a - zdá se říct i - schválně přehrávají, k tomu se přidává neuvěřitelná úchylka pana režiséra ve vzducholodích. Tenhle nápad mi přišel tak neuvěřitelně osvěžující, že jsem takové maličkosti, jako mechanické vymoženosti a lá James Bond celému filmu ráda odpustila (Athos jako "potápěč" mě fakt dostal). Koneckonců, kdo viděl trailer, měl by prostě vědět, do čeho jde. A vzhledem k tomu, že je konec filmu dost otevřený (hlavně finální scéna je dost WTF?!), doufám, že se dočkáme pokračování a s ním i mnohem, mnohem víc vzducholodí. A pokud vezmu v potaz, že díky té vší akci a seznamování s postavičkami jsme je všechny dostali jen hrubě načtrtnuté, v pokračování je dost prostoru na nápravu. Film si mohl možná odpustit pár zpomalovacích scén, ale jinak souboje byli překvapivě dost přehledné a ostré, ačkoliv se záběry střídali docela rychle, divák měl stále přehled, kdo kde a jak. A když se k tomu připočte velice fajnový soundtrack a titul "vtipný blockbuster", sama jsem odešla velice spokojená.
A ještě jedno upozornění na konec - nesrovnávejte s předchozími adaptacemi, tohle je film, u kterýho se nemusí příliš přemýšlet. Dodržte to a pak můžu jedině popřát - příjemnou zábavu.
Moje hodnocení: (usmrtťe mě, zlynčujte, nadávejte mi do neandrtálců) 7,5 / 10 (aneb hodnocení pro jednoznačné guilty pleasure ;))

Sergej Lukjaněnko - Trix Solier: Čarodějův učeň

16. října 2011 v 18:56 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Trix je 14-ti letý chlapec, který po většinu času leží ve starých letopisech, sní o svých hrdinských předcích a vůbec nechápe, proč se zrovna on musí stát budoucím půlvévodou po svém otci. Jenže když se rozhodne druhý půlvévoda Graz vzpouřit a nechat celou Solierovu rodinu zabít, Trix uteče s myšlenkou divoké pomsty pro vraha svých rodičů. Na své cestě potkává řadu postav, přičemž si z většiny z nich udělá blízké přátele, až se díky náhodě a sporu čaroděje a rytíře dostane do učení mága Radiona Šťovíka - mírného a tak trochu melancholického muže, který se alespoň pokusí Trixovu zvídavou povahu krotit. Chlapec by si rád užíval klidného života čarodějova učně, nebýt náhlých spiknutích, nových kouzel a hrozeb a také budoucí kněžny Tiany, pro kterou začne mít Trix slabost a rozhodne se ji proto zachránit ze spárů mrtvého mága-licha, který je daleko silnější, než on sám...
Další titul z pera východoevropských autorů, který mě nadchl a přitom neuvěřitelně bavil od začátku až do konce. Lukjaněnko svůj příběh Trixe, sirotka a čarodějova učně, rozehrává s nadhledem a vtipem, přičemž jeho svět se až komicky podobá tomu našemu, používajíc přitom slavné legendy a pověsti. Není to kniha, u které byste museli kdovíjak přemýšlet, či lapat překvapením po dechu, nebo snad nadávat na jednotlivé postavy - vzhledem k tomu, že se kniha nebojí zacházet do klišé momentů klasické i moderní fantastiky a k tomu je všechny dokonale a hravě parodizovat, přičemž neztrácí ani trochu z příběhu...
Trix Solier mě prostě neskutečně bavil a těšil. Příjemná oddychovka, která v sobě skrývá hromadu myšlenek.
Moje hodnocení: 9 / 10

Scott Westerfeld - Krásní

10. října 2011 v 21:22 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Recenze na předchozí díl. (Vzhledem k tomu, že se jedná o druhý díl série, předpokládejte SPOILERY!)
Tally se společně s Shay konečně stala Krásnou, a i když se jí občas vracejí staré vzpomínky, chce svou Ošklivou minulost hodit za hlavu a užívat si, co to jen jde. Jenže když se na jeden z večírků vetře Oškliví a k tomu ještě Tallyn známý, dívka se rozhodne něco dělat. Společně se Zanem, novým Krásným, který jí začíná přitahovat, se vydává hledat pravdu, dokud nenajde dopis. Dopis, který psala, když byla ještě Ošklivá a v němž se skrývají pilulky proti "otupělosti Krásných", tzv. lézím. Tally se o druhou pilulku rozdělí se Zanem a společně pak začnou podnikat tichou, nenápadnou vzpouru, zatímco se Tally pomalu odděluje od Shay, která toto chování chápe jako naprostou zradu a chystá si pro bývalou přítelkyni pomstu...
Druhý díl série Ošklivých mě nijak zvlášť nenadchl. V Zaneovi, jako novém příteli Tally, jsem vůbec nenašla sympatie a obecně jeho chování mě nijak nepřesvědčilo o nějaké věrohodnosti, z Tally se stává opravdu sobecká mrcha a Shay se zase mění ve stvůrou (jsem divná, ale jedině u Shay mi přijdou její pohnutky naprosto pochopitelné). Krom toho mi vadilo, že se Tallyny vzpomínky na Davida objeví asi jednou nebo dvakrát, pak o něm skoro celou knihu neslyšíme, až pak ke konci se konečně vyloupne...nastává hluboké zklamání a pak zase zmizí, od čehož jsem Tally začala upřímně nesnášet a to, co jí Shay udělala, jí jen přeju. (Je normální přát hlavním postavám něco takového?) Z této části celého celku Ošklivých se mi vlastně nevyloupla ani pointa toho všeho, přičemž do toho Westerfeld tak trochu přidává vatu (např. Tallyiny sny a nudné chvíle v pokojích hlavních hrdinů) a asi jsem úplně nepochopila, co tím pan autor vlastně chtěl říci, díky čemuž mě už další díly tak trochu odrazují.
Moje hodnocení: 6 / 10

Aleksandra Januzsková - Město mágů: Dům u vycházejícího slunce

4. října 2011 v 20:25 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Město Farewell je už samo o sobě neobyčejné tím, že zde žije celkem třináct mágů. A všechny dohromady spojuje starý Dům u vycházejícího slunce, v němž všichni nalezli domov. Mezi ně se nově řadí i třináctý mág, dívka Eunice Wightová, která vždycky byla tak trochu proti všemu a se svou neústupnou, divokou povahou a ostrým, občas vůlgárním jazykem nejednoho pohorší. Eunice se díky náhodě dostává do světa, který je pro ni novým a pestrobarevným, zároveň velmi nebezpečným a svůdným. Setkává se s Lloydem, starobylým šermířem a "hlavou" Farewellských čarodějů; Gabrielem, rockovou hvězdou s temnou minulostí; jízlivým Timothym, který za svoji ostrou náturu skrývá bolest ze svého postižení a také s Veronikou, velice nezvyklou řádovou sestrou. Kromě nich zde žije záhadný Kryštof, legenda mezi mágy, jenž v nedávné válce čarodějů ztratil většinu své moci a ženu, kterou miloval - Kaiu Modrookou, jenž zanechala své věštecké paměti v Modré knize, z níž je rozluštění jejích vizí více než mlhavé. Tihle všichni doplňují mozaiku pošmourného města, kde se volně potulují upíři a jiná temná verbež nadpřirozeného podsvětí...
Dům u vycházejícího slunce je velice nápaditou, svěží knihou. Autorka se plně věnuje svým hrdinům, přičemž celkový příběh je neobvykle rozkouskován do čtyř částí. Každá z nich skrývá vlastní epizodní příběh, který dokresluje jak sympatické a skrz naskrz lidské charaktery Farewellských mágů, tak se plně věnuje jemným detailům celého města. Mezi částmi příběhu se také objevují texty fiktivní kapely "Neverland", v níž zpívá mág Gabriel a které celkovému příběhu dodávají jakýsi melodický ráz.
Ačkoliv se do knihy zpočátku těžko začítává, v několika dalších stránkách strhává čtenáře do víru magie, směsice kyber a steampunku, které naprosto přirozeně prolíná do exotického světa mýtů a bájí. Co se týče postav, jsou propracovány natolik dobře, že jsem si je okamžitě zamilovala, že mezi nimi ani nemůžu najít své oblíbence a musím je milovat všechny (dobře, přiznávám, že útržky ze Zrcadlového zámku mě trochu nebavily). Musím přiznat, že jsem polskému jménu v urban fantasy příliš nevěřila, ale Dům u vycházejícího slunce mi dal vstupenku na pořádnou jízdu, která mě okamžitě vyvedla z omylu.
Pro mě zatím největší knižní překvapení tohoto roku!
Moje hodnocení: 9 / 10

Itazura Na Kiss (2009)

2. října 2011 v 23:11 | Selenne L. Athi |  Viděno
Středoškolačka Kotoko je zamilovaná do premianta a génia školy, pohledného Naokiho. Když se mu ve třeťáku vyzná dopisem, je okamžitě odmítnuta, dokonce si ten dopis mladík nechce ani vzít a dívku okamžitě odpálkuje se slovy, že "nesnáší hloupé holky". A ačkoliv Kotoko není nejchytřejší (koneckonců patří do nejhorší třídy na škole), dokáže být cílevědomá a snaží se pro své okolí udělat to nejlepší.
Jenže co osud nechtěl, Kotoko a jejímu otci se při zemětřesení kvůli špatným základům zboří dům a nemají kde bydlet. Naštěstí je jim nabídnuta pomoc od starého kamaráda, z něhož se vyklube Naokiho otec. Díky tomu je Kotoko denodenně vystavena přítomnosti svého idola s vědomím, že ji nemůže vystát pro její hloupost. A ačkoliv se k ní Naoki kolikrát chová naprosto hnusně (častokrát využívá její city pro vlastní pobavení), začne dívku vnímat jako něco víc...
Itazura Na Kiss je průřez několika lety života Kotoko a Naokiho se všemi obvyklými rodinnými i milostnými problémy, které nám mohou být tak známé a důvěrné, že jim oběma prostě musíme držet palce. Ačkoliv se mi Kotoko zpočátku zdála příliš, no... zkrátka typická anime holka s až úchylným sklonem uječenosti a kňourání, nakonec jsem si ji oblíbila (nevím, jak to dokázala, že se mi takhle dostala pod kůži). Naoki je sice pěkný, ale je také pěkný parchant, kterému jde většinou všechno, na co sáhne, jenže díky Kotoko je vystaven mnohým situacím, s kterými si se svými znalostmi a schopnostmi nedokáže poradit, což ho konečně nutí něco dělat. Kolem těchto dvou se samozřejmě točí hromada postav a postaviček, které jsou bláznivé, sympatické a samozřejmě někdy otravné, ale žádná z nich mi nijak zvlášť nelezla na mozek.
Co bych možná vytkla, jsou "velké" skoky v čase - celých 25 epizod datuje kolem 10 let života hlavních protagonistů a zejména ke konci mě možná příběh začal trochu nudit, plus bych se snažila trochu přidat věk všem přítomným (u některých ten rozdíl roků jde samozřejmě vidět, ale Kotoko vypadá stejně jak na začátku, tak na konci).
Ani nevím, čím si mě tohle anime dokázalo získat. Možná romantikou, možná těmi všedními problémy, možná změnou, kterou Naoki za ta léta prošel. Skutečně nevím.
Moje hodnocení: 7 / 10