Tereza Matoušková - Hladová přání

11. září 2011 v 23:13 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Když malá Jukata, schovanka Atalana a jeho utajovaná dcera, nalezne v tajné chodbě stvoření, které pojmenuje Cukrátko, všechno vypadá naprosto nevinně. Jukata si užívá Zoreninu i Femorianovu přítomnost, zatímco se tajně plíží za magickým "skřítkem", který ji po napití její krve splní přání. Jakékoliv. Jenže jak už to tak bývá, přání jsou ošemetná a ne nadarmo by se člověku měla okamžitě vyplňovat. Jenže Jukatina závislost na Cukrátkovi vzrůstá, stejně jako jeho nadvláda nad dívčinou vůlí, díky čemuž Jukata ztrácí své bližní. Podaří se naší čtveřici mocných čarodějů porazit zlovolné stvoření a dívku zachránit? Ne vždycky se totiž musí vyplnit to, co si přejete.
Další Podmoří. Tentokrát bych jeho děj přesně usadila za Branou snů a Dnes se neproměňuj, zároveň ale může fungovat skoro samostatně jako novela s našimi oblíbenými hrdiny i jako skvělé seznámení s prakticky celým Podmořím. Děj není tentokrát nijak komplikovaný, všechno samozřejmě začíná naprosto nevinně a pak se jen vezete a doufáte, že vaši literární miláčkové přežijí do dalšího dne. Ať už autorce můžeme přisoudit jistý sadismus, s jakým zachází se svými postavami, do děje i do Podmořského celku to prostě pasuje. Celou temnou atmosféru dokresluje zdánlivě nevinná Jukata, jakožto hlavní protagonistka oproti dvěma předchozím dílkům. V tomto získává větší prostor, více se s ní poznáváme a ačkoliv vypadá veskrze nevinně a její dětství na nás doslova dýše, její svět se dokonale konfrontuje se světem dospělých a ne příliš laskavě.
Co bych vytkla, je rozsah. Těch necelých 100 stran uplyne jako voda a čtenáři zůstávají oči pro pláč, proč to prostě nemohlo být delší, alespoň jako Brána, všechno se tu děje prostě příliš rychle a to by se nemuselo všem líbit. Chňo, chňo. Myslela jsem si, že mi to alespoň trochu zalepí stesk po Podmoří. Opak je bohužel pravdou.
Moje hodnocení: 9 / 10
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 12. září 2011 v 12:21 | Reagovat

Když jsem byla mladší, vždycky jsem se bála, že po mně někdo bude chtít, aby knížku seškrtala. No a nakonec jsem dopadla tak, že je mi vytýkáno, že je tam toho málo. Chňo, chňo.

Á propos, máš na mailu tu 15-stránkovou povídku. To ti musí stačit aspoň na... odpoledne. :-D

Potom mi na FB napiš, jak se líbila. :-)

2 Janiss Janiss | Web | 17. září 2011 v 11:57 | Reagovat

božínku samé knihy o kterých jsem v životě neslyšela :d

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama