Září 2011

Toradora! (2009)

28. září 2011 v 22:00 | Selenne L. Athi |  Viděno
Toradora! čítající 25 epizod vypráví příběh draka a tygra... No, tedy spíš středoškoláků Ryujiho Takasu a Taigy Aisaky. Ryuji je docela obyčejný teenager, snad kromě jeho neobvyklé zálibě (možná až úchylce) v uklízení a ve vaření. Tajně miluje spolužačku Minori Kushiedu, přičemž si pro ni vede krabici, kam schovává všechny své básně, vzkazy a písničky, které jí třeba možná jednou i dá. Hned naproti oknu Ryujiho pokoje bydlí Taiga Aisaka, přezdívaná Tygřice. Taiga je chaotická, nepořádná, panovačná a občas až neuvěřitelně necitlivá, čímž si kompenzuje svou malou postavu a skoro žádná prsa. Tihle dva by se možná jen málokdy dali spolu do řeči, kdyby se Taiga nerozhodla napsat svému idolu milostný dopis a dát ho do špatné tašky. Ona osudná taška samozřejmě patří Ryujimu a kvůli této náhodě mezi sebou uzavřou malou dohodu - Ryuji bude Taize pomáhat, jak jen to půjde, aby dostala svého milého (+ bude její "pes") a na oplátku se dívka pokusí dát Minori a Ryujiho dohromady. A ačkoliv se Taiga chová většinou k Ryujimu skutečně jako ke psu a mladík má překvapivě dost nervů na to, aby ji dokázal vystát, nakonec mezi nimi vznikne silné pouto, které díky sledu událostí a náhod začne sílit...
I když se mi zprvu do tohohle anime příliš nechtělo, nakonec jsem si ho velmi oblíbila. Upřímně, ačkoliv je Ryuji považován za násilníka díky jeho vzhledu, tak obětavého přítele bych taky brala. Jeho postava je velice dobře propracovaná, včetně té Taižiny. Jen si zkuste pustit první díl a poslední díl a uvidíte ten neuvěřitelný rozdíl vývoje chováním, kterým Taiga přes celou sérii prošla. A sedí jí to, velice příjemně. Ostatní postavy se mi tolik nelíbily jako tihle dva, ale určitě musím dát plus za "svlíkacího úchyláka" Yasaku Kitamuru a necitelnou mrchu Ami, která se rovněž neuvěřitelně charakterově vyvinula skrz celou sérii.
Abych nezapomněla na zápory - občas se mi to neuvěřitelně vleklo. A hyperaktivní postavu Minori jsem nějak nedokázala zkousnout. Tedy ne, že by mi tam neseděla, ale na mě bylo prostě moc... no, moc dobrá a hyperaktivní. Vyřešení celé milostné zápletky je sice jasné hned od začátku, ale určitě budete něčím přeci jen překvapeni.
Moje hodnocení: 7,5 / 10

A jedna animace na závěr (abyste pochopili, proč "svlíkací úchylák": :D

Richelle Mead - Sukuba: Trápení

25. září 2011 v 13:48 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Georgina Kincaidová pracuje v naprosto obyčejném knihkupectví, vlastní naprosto obyčejný byt, snaží se vést naprosto obyčejný život... kdyby ovšem nebyla sukubou; nadpřirozenou svůdnicí, která z lidské touhy a chtíče čerpá životní energii. Může měnit podobu i své šaty, zkrátka vypadat vždycky dokonale - a přesto, světe div se, není šťastná. Ačkoliv si to málokdy připouští, je zkrátka osamělá. Kromě své obvyklé práce dělá ještě pro vyššího démona, pro něhož svádí zákazníky, ale i tato práce se jí příčí. A když se ve městě objeví její zbožňovaný spisovatel Seth, vše se začíná zamotávat. Georgina se díky naprosté náhodě seznámí s pohledným Romanem, který se jí snaží získat, ačkoliv si jeho i Setha nechce připustit k tělu, brzy začne oběma mužům podléhat, každému svým určitým způsobem. Jenže v Seattlu někdo vraždí napřirozené bytosti, které vedou k Georgiině známému andělovi Carterovi...
Richelle Mead rozjíždí novou sérii o nadpřirozených bytostech se svěžestí a sex-appealem a vcelku sympatickými hrdiny. Na druhou stranu mě trochu zklamala svou novou hlavní hrdinkou Georginou - upřímně, od tak staré bytosti bych očekávala trochu moudřejších úvah. Koneckonců, její "zrození" se prý datuje někdy kolem Římské říše, což naznačuje jak její minulost, tak i původní jméno "Letha". Na druhou stranu, Georgiina minulost je velice pěkně propracovaná včetně důvodu, proč vlastně zahodila svou smrtelnost a po zbytek své nesmrtelnosti musí svádět smrtelníky. Zápletka je v některých momentech předvídatelná, i tak v určitých částech překvapuje svým vyústěním. Je jen škoda, že v některých chvílich mi Georgina doopravdy připadala jako naprostá mrcha, která vláčí smíká jedním chlapem za druhým, přičemž do toho nevkládá ani trochu citu. Zkrátka a dobře, z téhle sukuby jakožto z postavy jsem skutečně rozpačitá, ale takového spisovatele Setha bych si opravdu nechala líbit, včetně jeho nádherného dopisu, který je jeden z nejromantičtějších, jaké jsem kdy četla.
Podtrženo a přečteno.
Moje hodnocení: 7 / 10

Bleach (2004 - ?)

22. září 2011 v 22:49 | Selenne L. Athi |  Viděno
Bleach začíná příběhem patnáctiletého středoškoláka Ichiga Kurosakiho, který komunikuje s duchy. To už samo o sobě je dost neobvyklé, ale Ichigo to neřeší, koneckonců, i jeho mladší sestry cítí duchy, ačkoliv nemají natolik vyvinuté schopnosti, jako Ichigo. Všechno je naprosto normální do té chvíle, kdy tento mladík potká shinigami (=bůh smrti) Rukiu Kuchiki. Shodou náhod a díky nebezpečí, které ohrozilo Ichigovu rodinu v podobě Hollow (=duše, které neodchází do nebe, ale mění se v příšery a požírají duše těch, kteří stále bloudí po lidském světě), Ichigo přebírá Rukiiny schopnosti boha smrti a společně s ní začíná bojovat právě proti Hollow. Vzhledem k tomu, že Ichigo má sám o sobě hodně silnou moc vůle, ovlivňuje to i jeho přítele - nemluvného Chada, kterému naroste obrovitá, silná paže; Inoue, trochu nesmělou dívku a Ichiovu odvěkou kamarádku, která získá "květinové" ochránce a k tomu všemu se objeví i Ishida, Ichigův spolužák a poslední z Quincy, starobylého rodu, který podobně jako shinigami bojují proti Hollow. Jenže díky tomu, že se bohové smrti začali obávat moci Quincy, téměř všechny povraždili, díky čemuž se v Ishidovi po léta uchovávala vůči bohům smrti nenávist. Zatímco Ichigo řeší schopnosti svých přátel, přítomnost Hollow a Ishidovu zášť v lidském světě, ve světě shinigami, v Soul Socienty, které je mezi nebem a zemí a odkud se zbloudilé duše posílají právě do nebe, klíčí zrada. V Soul Socienty se setkáváme hned se třinácti kapitány a jejich vícekapitány, kteří vedou jednotlivé skupiny bohů smrti, přičemž každá ze skupin má svou speciální orientaci (léčitelé, démonická magie atd.) Když se celé Soul Socienty dozví, že Rukia předala své schopnosti Ichigovi, pošlou jejího nevlastního bratra, jednoho z vážených čtyř rodů Shinigami, aby jeho sestru přivedl před soud (předání schopností shinigamiho je přísně zakázané). Ačkoliv se je Ichigo v lidském světě pokouší zastavit, zůstává ležet poražený a těžce zraněný, zatímco Rukiu odvádějí zpátky do Soul Socienty. A proto, že Ichigo nikdy nenechá své přátele ve štychu, rozhodne se stát silnějším společně s Inoue, Chadem a dokonce i s Ishidou, který se s Ichigem nakonec spřátelí, a vydat se do Soul Socienty zachránit Rukii před jistou smrtí...
Upřímně, příběh Bleache je dost těžký vysvětlit. Krom toho, že se tu objevuje nepřeberné množství postav, jejichž jména je docela umění si zapamatoval, každá z nich vypráví svůj vlastní, originální příběh a tím se vám dostávají pod kůži. Podobně jako Naruto, je i Bleach spíše shonen, tedy doslova nadupaný akcí, neobvyklým uměním boje a hromadou postav s dobře prokreslenou charakteristikou. Musím ocenit skvělé propracování schopností shinigami, i příběhů z minulosti, které příběh překvapivě nijak nezbržďují, naopak ho pohánějí dopředu a dávají víc a víc nahlédnout do niter jednotlivých postav, s kterými se zde setkáváme. Samozřejmě, i v tomhle anime se vyskytne pár postav, které vám mohou lézt na nervy, zamilujete si je, nebo snad vám budou připadat trochu zbyteční, mě osobně však každá jednotlivá postava tvoří skládačku velké puzzle zvláštního světa smrti a těch, kteří jí vládnou.
Zkrátka a dobře, faktem zůstává, že Bleach je jedním z nejlepších anime vůbec, neztrácející humor, akci a napětí.
Shlédnuto: 80 epizod (aktuální stav vycházejících je něco přes 300 epizod)
Moje hodnocení: 9 / 10

Beelzebub (2011 - ?)

22. září 2011 v 21:11 | Selenne L. Athi |  Viděno
Beelzebub je nové a zábavné anime s ústřední postavou mladíka jménem Oga Tatsumi, který za "velmi záhadných okolností" vychovává dítě. Jenže tohle dítě není jen tak obyčejné - je totiž Belzebubem, synem samotného pána pekel, kterého zajímají víc videohry a karty, než jeho vlastní syn. Proto Velký Pán vymyslí plán - pošle svého syna na Zem, kde jeho sluha/portál Alain Delon (ano, ano, to JMÉNO :D :D) má najít vhodného náhradního rodiče, který malého Belzebuba řádně vychová do té nejděsivější podoby. A vzhledem k tomu, že je Oga největší grázlík na celé své škole, tato úloha připadne na něj. Spolu s malým Beelem se k němu ještě nastěhuje služka budoucího Velkého Pána - Hilda, která nemálo připomíná děsivou, blonďatou dominu v černém. Do tohoto malého "dětského" problému se také dostal Ogův nejlepší kamarád, Furuichi, u kterého bydlí Alain Delon a který ho neunávně a kamkoliv pronásleduje a přenáší z místa na místo. Neobvykle vtipná výchova malého ničitele světa začíná...
Prvních několik dílů Beelzebuba je soustředěno hlavně na Ogu a jeho "zvládnutí" Beelzebuba, od něhož se nesmí vzdálit na víc než na 15 metrů a který jej co chvíli obdařuje svými elektrošoky. Ačkoliv se Oga nejprve snaží zuby nehty Beelzebuba a jeho sluhů zbavit, snaží se najít na své škole ty nejsilnější protivníky, kteří by ho porazili a tak by výchova potomka Pána pekel připadla jim. Jenže díky Beelovi má Oga také neuvěřitelnou sílu (on už předtím byl docela mlátička :D) a tak nakonec všechny na své škole porazí, včetně její královny Yshyiamy Aoi, která se do Ogy díky náhodě zamiluje a slavného spolku nejsilnějších celé školy. Ačkoliv to vypadá, že teď už Oga bude mít pokoj a dál si bude vesele Beela vychovávat, díky jeho řádění je škola uzavřená kvůli přestavbě a všichni delikventi jsou poslány do prestižní, nové školy, kde vládne silný spolek 6 Rytířů, kteří se zdají být silnější, než všichni z Yshyiamy...
Beelzebuba jsem opět objevila u miss.bloody Scars, díky níž se ze mě opět po dvou letech pauzy stává zas otaku (fakt děkuju, jako kdybych neměla dost věcí na koukání :D :D) a doposud mě strašně baví. Jasně, některé epizody jsou trochu zdlouhavé, ale díky neustálému perlení hlášek a šílených situací se z Beelzebuba stává velice příjemné pokoukáníčko s kombinovanou kresbou postav (např. Oga a Aoi mají úplně jiné oči a vlasy atd.) Příjemnou vlastností tohoto anime je, že všichni ti šílení, ale vlastně strašně sympatičtí hrdinové jsou strašní grázlíci a přesto mají určitý druh morálky, který je naprosto věrohodný a dokresluje anime do malinko větší hloubky.
Viděno: prozatím 34 epizod (stále vycházejí další)
Moje hodnocení: 7,5 / 10

Achája I. (Andrzej Ziemiański)

18. září 2011 v 2:23 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Achája vypráví hned tři hlavní linie příběhu o moci, korupci, lidské vůli a krutosti - první z nich je o stejnojmenné dívce a princezně, kterou její nenávistná, mladá macecha pošle do armády, aby se jí zbavila. Zatímco se Achája snaží vzepřít celému vojenskému režimu, seznamujeme se s učencem Zaanem ve středním věku, který vlastně nikdy nic nedokázal, dokud nepotká zvláštního mladíka Siria a nevydá se s ním na cestu za slávou. Jako poslední z těchto osudů sledujeme osudy čaroděje Mereditha, který poslán samotným bohem cestuje na nebezpečný ostrov, kde padne do zajetí. Osud princezny se sice odvíjí podobným, za to však krutejším směrem - po neúspěšném vojenském tažení, které bylo předem naplánováno, aby dívka zemřela, upadá do otroctví a po několika let pod dohledem mistra z boží milosti Hekkeho, který je dokonalým šermířem a jeho menšího přítele, jenž je jedním z nejvychytrajších lidí, které kdy Achája poznala, dívka zoceluje svou mysl i tělo a stává se novou, mocnou osobností. Díky těmto naučeným dovednostem unikne a na své cestě za svobodou se stává zlodějkou, prostitutkou, ale i zachránkyní samotného prince. Tím princem je překvapivě Sirius, který se Zaanem lstí pronikli na knížecí dvůr, přičemž se Sirius vydává právě za ztraceného syna knížete Oriona. Zaan prostřednictvím mladíkova nového postavení získává moc a dovednosti a ačkoliv v zemi propuká občanská válka, jeho chtivost po moci a chladná inteligence pořád stoupá.
Z tohoto díla mám hodně rozpoložené pocity. Některé kapitoly, většinou z Achájiny dějové linie, mě neskutečně bavily (nejlepší z nich jsou právě ty, kdy je Achája držena v otroctví a několik dalších poté), zatímco Siriovi a Zaanovi mě začaly nudit právě v tu chvíli, kdy se společně dostaly na knížecí dvůr. O Meredithově linie ani nemluvě, u tohohle čaroděje mě zaujala asi jen jedna kapitola z těch mála, co mu autor poskytl a ani tak z nich nejsem nijak moudřejší či nadšená. Obecně mi přijde, že ačkoliv je politika jednotlivých jedinců v příběhu skvěle propracovaná, celý Achájin svět mi stále připadá málo vykreslený a popisný, přičemž jsem měla dost co dělat, abych udržela pozornost s tím, kdo kde je a žije. Co se týče děje celkově, jak jsem říkala, některými částmi jsem se pomalu a ztěží prokousávala, u jiných mi bylo líto je dočítat, dokonce jsem měla v určitých částech nutkání celý svazek zavřít a radši číst něco jiného. Jazyk, jímž je kniha psaná, je dost nezvyklý a v některých místech se mi použité výrazy nehodily, ale mohlo to být i překladem, který se mi však zdá jinde dost obstojný.
Každopádně, Achája je drsným příběhem, který sice stojí za přečtení, ale mě nijak zvlášť neuchvátil. Asi už začínám být moc vybíravá.
Moje hodnocení: 6 / 10

Tereza Matoušková - Hladová přání

11. září 2011 v 23:13 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Když malá Jukata, schovanka Atalana a jeho utajovaná dcera, nalezne v tajné chodbě stvoření, které pojmenuje Cukrátko, všechno vypadá naprosto nevinně. Jukata si užívá Zoreninu i Femorianovu přítomnost, zatímco se tajně plíží za magickým "skřítkem", který ji po napití její krve splní přání. Jakékoliv. Jenže jak už to tak bývá, přání jsou ošemetná a ne nadarmo by se člověku měla okamžitě vyplňovat. Jenže Jukatina závislost na Cukrátkovi vzrůstá, stejně jako jeho nadvláda nad dívčinou vůlí, díky čemuž Jukata ztrácí své bližní. Podaří se naší čtveřici mocných čarodějů porazit zlovolné stvoření a dívku zachránit? Ne vždycky se totiž musí vyplnit to, co si přejete.
Další Podmoří. Tentokrát bych jeho děj přesně usadila za Branou snů a Dnes se neproměňuj, zároveň ale může fungovat skoro samostatně jako novela s našimi oblíbenými hrdiny i jako skvělé seznámení s prakticky celým Podmořím. Děj není tentokrát nijak komplikovaný, všechno samozřejmě začíná naprosto nevinně a pak se jen vezete a doufáte, že vaši literární miláčkové přežijí do dalšího dne. Ať už autorce můžeme přisoudit jistý sadismus, s jakým zachází se svými postavami, do děje i do Podmořského celku to prostě pasuje. Celou temnou atmosféru dokresluje zdánlivě nevinná Jukata, jakožto hlavní protagonistka oproti dvěma předchozím dílkům. V tomto získává větší prostor, více se s ní poznáváme a ačkoliv vypadá veskrze nevinně a její dětství na nás doslova dýše, její svět se dokonale konfrontuje se světem dospělých a ne příliš laskavě.
Co bych vytkla, je rozsah. Těch necelých 100 stran uplyne jako voda a čtenáři zůstávají oči pro pláč, proč to prostě nemohlo být delší, alespoň jako Brána, všechno se tu děje prostě příliš rychle a to by se nemuselo všem líbit. Chňo, chňo. Myslela jsem si, že mi to alespoň trochu zalepí stesk po Podmoří. Opak je bohužel pravdou.
Moje hodnocení: 9 / 10

Laurell K. Hamilton - Rozesmátá mrtvola

5. září 2011 v 21:07 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Druhá kniha série Anita Blakeová. Recenze na předchozí díl zde.
Po St. Louis se pohybuje něco, co zabíjí. Co vraždí rodiny. Anita Blakeová tentokrát zabředne do pořádných problémů, neboť se kromě vyšetřování zaplétá s mocnou Seňorou Domingou Salvadorovou, s níž si není radno zahrávat. Nedávno byl také zavražděn jeden z Anitiných kolegů za velice záhadných okolností, přičemž byla Anitě nabídnuta práce za slušnou sumu, kterou odmítla. Někdo v St. Louis jde Anitě znovu po krku, ačkoliv ta musí řešit další ze svých, tentokrát osobních problémů - Jean-Claude se díky ní stal upířím Vládcem města a od Anity očekává, že se konečně zhostí role jeho lidské služebnice. Jenže to Anita naprosto odmítá...
Druhý díl se konečně rozjíždí. Všechno představování je za námi (konečně!) a kromě pár, opravdu pár postav už nikoho příliš představovat nemusíme. Rozesmátá mrtvola je přímo nabita akcí, což možná přijde trochu na škodu, zároveň však celému příběhu a zápletce samotné dodává tempo a náboj. Koneckonců, souboje už nejsou tak podivně kostrbaté, jak se mi zdálo při porovnání s prvním dílem a Anita, ačkoliv její nejoblíbenější nadávka je zřejmě "do hajzlu" (což mi trochu vadilo, neboť se na jedné stránce objevuje asi osmkrát), je čím dál tím víc sympatičtější, ačkoliv pořád čekám na nějaké pořádné vykreslení Jean-Clauda. Zřejmě si budu muset počkat do příštích dílů, očekávání však příjemně naplnila a proto o půl stupně zvedám.
Moje hodnocení: 7 / 10 (omlouvám se všem milovníkům Anity, jenže já prostě nedokážu dostat to přirovnání s českou Lotou Petry Neomillnerové z hlavy. Tím nechci říct, že by naše autorka kopírovala styl Hamiltonové, jen že se na to pomalu zvyká a odlišuje)