Budu s tebou (FF Podmoří)

23. března 2011 v 0:28 | Selenne L. Athi
Můžu se s hrdostí prohlásit za první autorku FF povídky na Temnářčino Podmoří. Za jak dobrou FF autorku, to už posuďte sami.. (v povídce se vyskytuje moje originální postava Dawryn.. to jen tak pro upozornění, abyste nenadávali, co to tam to stvoření dělá :D)

"Kurva, holka, pohni trochu zadkem," zahromovala Zorena svým silným hlasem, div se země při jejích slovech neotřásla. Dawryn sebou při těch slovech trhla, což jí ještě víc rozhodilo soustředění.
"Ty bys nedokázala zvládnout ani polního naruka, natožpak dospělýho mága," Zorenin hlas se opět rozezněl nádvořím. Dawryn se kousla do rtu, aby se jí přestal třást. Pot jí stékal po čele, po tvářích, dělal jí v podpaží brčálově zelené tuniky vlhké tmavé kruhy. Přesto nepolevovala. Opřela se do Zorenina štítu tou největší silou, jakou byla ze sebe schopna dostat. Magie ve vzduchu praskala, jako kdyby měla v příštím momentě vybuchnout. Dawryn zadržela dech. Cítila, jak se konečně Zorenina obrana pohnula. V duchu potěšeně zajásala. Pak však koutkem oka zahlédla pohyb.
"A do pr…" stačila jen vydechnout, když jí Femorianova pěst srazila na kolena. Bolelo to, hodně to bolelo. Vlákno magie se přerušilo, Zorena hlasitě zaklela a pak netrpělivě přešlápla z jedné nohy na nohu. Vypadala, že jí tohle cvičení přestává bavit, zorničky se jí přísně a vztekle zúžily.
"Kdyby ses trochu snažila, nemusela by ses teď válet na zemi s bolavou pusou," zhodnotila ji káravě, "příště dávej víc pozor, jinak to nebude jen čelist, ale i celá hlava," pak se otočila na svého syna: "A ty buď příště rychlejší, ano?"
Femorian klidně přikývl. V jeho tváři se nezračila skoro žádná emoce, byla soustředěná a pevná. Dawryn se mezitím vyškrábala na nohy. Připadalo jí, že jí mladík vykloubil čelist. Zkusila s ní opatrně zahýbat. Odpovědí jí byla prudká bolest, až se zajíkla. Ucítila železitou chuť na jazyku. Kolik zubů jí ještě zůstalo? Nahnala veškerou krev v ústech smíšenou se slinami a pak ji vyplivla. Na kamennou dlažbu přistála tmavá slina společně s jedním zubem.
Dawryn se na ni zašklebila, ještě několikrát zkusmo pomlela čelistí, ale pak toho nechala.
"Co teď, Erhia?" zeptala se Zoreny. Jo, ta čelist bude bolet ještě dost dlouho. V duchu si slíbila, že si to pak s Femorianem vyřídí. Úzké zornice nenápadně zalétly k jeho klidnému obličeji. Vypadal, jako kdyby byl vytesán do kamene. Dawryn tiše spolkla hořkou slinu prchavého vzteku.
"Co by? Znova!" rozkázala válečnice.

***
Dawryn zírala do svého talíře plného libového masa a stěží zadržovala vztek. Byla to její vina, že nedávala víc pozor. Kdyby byla lepší, mohla si dnes pořádně pochutnat na večeři stejně jako Zorena s Femorianem, kteří se tiše bavily nad svými plnými talíři.
Dawryn si povzdychla, odstrčila talíř s netritím masem a natáhla se pro sladký krémový řez, když v tom zazněl Zorenin hluboký alt: "Ať tě to ani nenapadne! Tenhle je můj a navíc, za tu nulovou práci si nic takovýho nezasloužíš."
"Ale Erhia, vždyť jsem jak malý dítě," zamračila se na ni Dawryn, "co takhle jít do postele při západu slunce? To taky musim?"
Zorena ji probodla vzteklým pohledem: "Ještě jedno slovo…"
"Přestaňte se hádat," pronesl tiše Femorian, "budete mít zbytečné vrásky." Obě ztuhly a naprosto šokovaně se na něj podívaly. "Cože?" řekly svorně.
"Nic jsem neřekl," pokrčil Femorian rameny, odstrčil od sebe svoji porci a vydal se pryč.
"Není mu dobře?" zajímala se Dawryn starostlivě, když věděla, že mladík je už z doslechu. "Poslední dobou mi přijde nějaký sklíčený…" její hlas prozradil příliš emocí, než chtěla.
Zorena mlčela, zamyšleně hleděla do neznámé dálky, kam ji Dawryn nemohla pohledem následovat.
"Erhia?" zkusila to dívka.
"Nic mu není," promluvila konečně zastřeným hlasem Zorena, "běž za ním a dělej mu společnost. Mám ještě něco na práci, nechci, aby byl teď sám. Tak už běž," mávla rukou.
"Erhia," dívka vstala, "ozval se vám můj otec?"
Zorena zavrtěla hlavou.
"A Atalan? Přijede teď někdy za námi?" Dawryn se snažila, aby její hlas nezněl moc sklíčeně, nebo zklamaně. Ne, musí se naučit konečně ovládat.
Opět zavrtění hlavou. Dawryn pouze přikývla. Už podruhé za tento večer polkla slzy, otočila se a bez dalšího slova odešla z pokoje.

***

Femoriana našla v knihovně. Nemusela ho hledat dlouho. Věděla přesně, kam rád chodíval. Častokrát ho plísnila za to, že jí bral její knihy bez dovolení. Femorian na to však jen pokrčil rameny, řekl něco jako promiň a odešel, s jejím svazkem pod paží. Nemohla se na něj ale zlobit dlouho. Nedokázala to.
Čekala, že si bude číst v křesle u krbu, jenže teď jeho křeslo stálo u okna. Pomalu se k němu přikradla. Chtěla ho vylekat, ačkoliv věděla, že se Femorian málokdy směje a ještě míň leká. Přesto chtěla zkusit své štěstí.
"Co to, prosim tě, děláš?" zeptal se jí tiše, až leknutím nadskočila. Trošku uraženě si odfrkla nad tou ironií, kdo koho vlastně polekala, ale pak pronesla: "Erhia mě poslala za tebou. Prý ti mám dělat společnost."
"Nemusíš se obtěžovat."
"Nemusím, ale já sama chci," pousmála se Dawryn, "pokud ti to ovšem nebude vadit."
Pokrčení ramen.
Přešla k oknu, u kterého seděl a otevřela ho. Dovnitř vklouzl závan chladného večerního vzduchu. Ovanul její tělo pod tunikou, až se slastně zachvěla. Tohle přesně potřebovala. Trochu jí to probudilo.
"Není ti zima?"
"Ne," odpověděla v úsměvu a otočila se na něj. Bedlivě jí pozoroval. Dawryn ztuhla. Takhle se na ni ještě nikdy nedíval. Připadalo jí, že po ní za chvíli skočí a serve z ní maso, nebo něco jiného… čeho se bála ještě víc.
Jeho obličej zahalil stín: "Dnes ti to moc nešlo."
"Ještě ty začínej," protočila očima, "už tak jsem dostala kázání od Erhia." Doufala, že dneska do ní nebude rýt. Občas byl v kritice úplně stejný, jako jeho matka.
"Tak promiň," povzdychl si, přičemž si namotával na prst pramen svých čím dál tím víc delších vlasů. Dawryn připadalo, že je má den ode dne delší. Ale nevadilo jí to, naopak. Líbily se jí. Ona se mohla jeho výšce skoro směle vyrovnat, ale co do délky vlasů, byla předem poraženým. Její tmavé vlasy jí dosahovaly sotva po lopatky, častokrát v duchu nadávala, proč nemůžou rychleji růst.
"Ne, to je dobrý," usmála se na něj, "i když ta čelist mě bude ještě dlouho bolet," prsty se jemně dotkla bolavého místa.
"No jo, za to taky promiň," pokrčil rameny Femorian.
"Moje chyba," mávla nad tím rukou. Femorian se zvedl ze židle a udělal k ní krok, dva… Náhle stál těsně u ní a chladné prsty natahoval k její tváři. Dawryn stála jako přimražená, neschopna se pohnout. Srdce se jí v hrudi divoce rozbušilo. Jeho dotyk mrazil a zároveň hřál, divná směsice pocitů a dojmů se mísila v jejím těle jako chemikálie, které měly nedaleko k tomu vybuchnout.
"Vyzkoušíš mě z historie?" zeptal se jí jemně, až sebou cukla. Jeho prsty se při tom pohybu svezli kousek ke krku.
"Ehm, proč ne…?" zachraplala náhle vyděšená Dawryn. Femorian jen přikývl a k jejímu údivu lehce zvedl koutky k úsměvu.
Zbytek večera a část noci strávili před krbem na tlustém koberci, na němž se pohodlně leželo (v případě Dawryn) i sedělo (Femorian). Dlouho se bavili a všech možných bitvách a častokrát se dohadovali, jakou úlohu v nich měl ten a ten mág či ten a ten generál. Poté, znavení dlouhou konverzací, se oba rozešli do svých pokojů.
Dawryn dlouho nemohla usnout. Přemítala o sobě, o Femorianovi, o Zoreně. O svém otci, který teď nejspíš někde bohatě obchoduje a na ni, jako jedinou dceru a zároveň bastarda, zapomněl. Upřímně, nezazlívala mu to. Kdo by na ni měl vzpomínat? Nikdo. Nikdo jiný už tu nebyl. Zůstala jen Dawryn, sama. Opuštěná. Pak si však vzpomněla na Femorianův dotek na své tváři a její tělo i mysl ihned zareagovaly. Nikdy o něm nesmýšlela jinak než o Zorenině synovi, ačkoliv si moc podobní nebyli. To však nebylo důležité, za oba dost mluvily způsoby a jemné náznaky vzájemné silné náklonnosti a lásky, kterou k sobě ti dva chovali. Bude mít někdy taky takového, kdo by ji takto miloval?
Tuhle otázku vyslovila nahlas do ticha noci. Pak zavřela oči a, bez dočkání jakékoliv odpovědi, usnula.

***

"No, oproti včerejšku to bylo lepší," zhodnotila ji Zorena sporadicky.
"Hm, taky jsem víc dobitá," ušklíbla se Dawryn a setřela si z tváře vlastní krev. Bez té se to zřejmě nemohl obejít.
"Nestěžuj si, vždycky na tom můžeš být hůř," pronesla válečnice s nevyslovenou hrozbou v hlase. Dawryn pevně sevřela rty, ačkoliv se stěží ovládala, aby se se svou Erhia nezačala hádat. Zachovala si však dostatek zdravého rozumu, aby vycítila, že to není zrovna dvakrát moudré řešení. Pak by to totiž opravdu bolelo.
"Víš, Dawryn, chtěla jsem s tebou o něčem mluvit," Zorenin hlas náhle zvážněl.
"Hm?" dívka zvedla své oči k Erhia. "Co je?"
"Dostala jsem zprávu, že…" bylo vidět, že se Zorena příliš k odpovědi nemá.
"Co se děje?" Dawryn ztuhla očekáváním. Tohle nevěštilo nic dobrého.
"Tvůj otec si vzal před několika dny život," řekla žena konečně.
"C-Cože?"
"Chtěla jsem ti to říct dřív, ale nechtěla jsem, abys kvůli smrti tvého otce polevila ve výcviku. Máš před sebou budoucnost, Dawryn. Nenech si ji zkazit touhle událostí," Zorena k dívce přistoupila a vypadalo to, že se ji chystá obejmout, pak si však všimla, jak se dívka tváří. Radši si to rozmyslela a pravila: "Můžeš zůstat tady, jestli budeš chtít. Aspoň do té doby, než budeš připravena se osamostatnět jako vystudovaný mág."
"A co když tu nechci zůstat?" zeptala se tiše Dawryn. Ani nevěděla, proč to řekla. Smutek a bezmocná zloba na jejího otce jí zatemnila rozum i myšlenky.
"Pak je to na tobě," pokrčila rameny Zorena.
"Dobře," řekla pomalu dívka, "ještě si to rozmyslím," pomalu se vydala ke dveřím. Cítila na sobě pohled matky i syna, připadala si, jako kdyby kráčela nahá, nechráněná. Sama. Pak se však otočila: "Erhia?"
Zorena zpozorněla.
"Děkuji," zašeptala Dawryn. Věděla, že ji Zorena slyší, neboť ji viděla lehce pokynout hlavou. Pak vklouzla dovnitř a rozběhla se. Nevnímala, kam běží. To jí bylo jedno. Musela to ze sebe dostat. Jakkoliv. Otevřela ústa a zplna hrdla zaječela. Její křik se rozléhal po chodbách. Líbilo se jí to. Z nějakého důvodu podporovaného šílenstvím se jí to líbilo. Znovu se rozkřičela, křičela dál a dál, až jí pálily plíce. Nohy se jí slabostí a vysílením pletly, ale stále se nezastavovala. Nakonec stanula před dveřmi do knihovny. Tam se může schovat před světem. Femorian to přece taky dělal, ne? Vklouzla dovnitř, udělala několik kroků a pak se vysíleně svezla na koberec před vyhaslým krbem. Ještě včera se tu smála Femorianovým poznámkám ohledně purpurových barev na pláštích vojevůdců, kteří pak vypadají jako mužatky v košili. Dnes cítila, jak jí po tváři tečou a pálí slzy. Snažila si je otřít, ale tím víc si je rozmazala po obličeji. Nevěděla, jak dlouho tam ležela. Už nevnímala čas. Nic. Nic necítila. Proč taky? Nikdo nebylo, nikdo, kdo by na ni myslel. Skutečně byla nikým.
Slyšela, jak se otevřely tiše dveře. Ten zvuk vnímala vzdáleně. Pak jí někdo vzal opatrně za paži, posadil ji a sevřel v náručí.
"Femoriane," vydechla kňouravě. Nic neříkal, pouze ji pevně svíral ve svých pažích. Po delší chvíli se k němu pomalu otočila, tvář měla nehybnou, bez jakékoliv emoce. Políbila ho na tvář. Femorian překvapeně zamrkal, jeho oči náhle hrály nejistotou. Jí to bylo jedno. Pokračovala dál až k jeho rtům. Začala mu svlékat tuniku.
"Dawryn," zašeptal jemně a odmítavě.
"Je mi to jedno," pronesla pomalu, "už je mi jedno, co se mnou bude. Umírám a chci si své poslední chvíle vychutnat do konce."
"Ty neumíráš," zavrtěl hlavou Femorian a trochu se od ní odtáhl.
"Ale ano," přikývla, "co teď mám dělat? Stát se mágem? Vždyť to ani nebyl můj sen, byl to sen mého otce. Je to legrační," měl to být úsměv, ale spíše se ušklíbla, "já vlastně nemám žádné sny. Všechno za mě naplánoval otec. Pak jste se objevily vy dva a velení částečně převzala tvoje matka. Nezazlívám jí to, dělala pouze svou práci. Dokonce jsem se sama v sobě konečně začala nacházet… věděla jsem, že za pár let budu moci přijít ke svému otci a říct mu, že jsem se oprostila. Že ho už nepotřebuju. Ale co teď? Nejsem ještě připravená být sama sebou. A už ani nebudu…" svlékla mu tunika. Pak si začala rozvazovat korzet. Femorian jí přitom napjatě pozoroval.
"Nechci, aby ses ztratila," pronesl pomalu.
"Já byla ztracená, jakmile jsem se narodila," pousmála se smutně Dawryn, "když moje matka zemřela a otec mě učil. Nemohla jsem bez jeho svolení pronést jediné slovo. Když jsem povyrostla, učil mě, co smím a co nesmím. Hlídal mě ve dne v noci, neustále mi opakoval svá hloupá pravidla. Pak se objevily mé schopnosti," konečně se zbavila i tuniky. Seděla před ním svlečená do půl těla. Jen vzdáleně cítila, jak jí naskočila husí kůže.
"Otec mě poslal k vám. Chci říct, že díky Zoreně jsem se stala aspoň náhražkou něčeho, čemu se říká osoba. Ale jsem zmatená. Nevím, co dělat s různými emocemi, které mě ovládají. Jsem ztracená, máš pravdu. Už dávno jsem ztracená…" svlékla si i kalhoty a boty. Teď už byla nahá úplně.
"Už je mi jedno, jestli budu žít, nebo umřu. Nemám v sobě žádné myšlenky, sny, které by mě poháněly dopředu. U tebe vidím, jak se chceš zdokonalit v historii a dějinách, chceš být dobrým, Zorena ti bude chtít vždycky dát lásku, kterou si zasloužíš. Ale co já? Já chci jen něco cítit. Něco, co máte oba. Jenže vám to nemůžu vzít. Nejde to," pomalu si lehla na záda a s široce otevřenýma očima zírala někam do ztracena.
"Pojď se na chvíli ztratit se mnou," zašeptala a čekala. Femorian se natáhl, mlčky jí přejel po studené tváři. Sklonil se a políbil jí na ústa. Reagovala jen jemně, jako dotekem pírka. Díval se na její dívčí krásu, až se mu zatajoval dech, zároveň cítil, jak se v něm někde hluboko budí to, co chtěl vždycky umlčet. Ale chtěl Dawryn zpátky. Chtěl jí dokázat, že mu na ní záleží. Přitahovala ho, nevěděl, zda je to láska, či cokoliv jiného tomu podobného, ale s určitostí věděl, že ji chce zpátky. Chtěl tu věčně se šklebící dívku, která je drzá na jeho matku, když se jí něco nepovede. Chtěl, aby si s ním opět povídala o historii a dějinách, živě diskutovala o výsledcích bitev a válek. Ona byla tím, s kým tohle všechno sdílel. Chtěl ji zpátky. Ihned.
Svlékl si kalhoty a lehl si vedle ní. Cítil na sobě její chladné nahé tělo. To jeho ten dotyk ihned reagovalo. Začal jí rty přejíždět po krku, po tvářích, pak dolů přes klíční kost… Cítil, jak se konečně pohnula. Zachvěla se a přitáhla si ho k sobě. Líbala ho zuřivě, vášnivě, jako kdyby mu chtěla svými polibky vdechnout svůj vlastní život. Femorian se nebránil, jemněji jí oplácel její vášeň. Ve svém nitru se to něco temného a ničivého opět ozvalo. Zalapal po dechu, jak se mu do mysli začal prodírat hrůzný chlad. Dawryn si toho nevšimla, dál ho líbala na tvář, na krk, na prsa…Jenže pak cítila, jak jí Femorianovi prsty stiskly prudce krk, až zalapala po dechu. Přitiskly ji k zemi. Vytřeštila oči a dívala se do těch Femorianových. Ne, tohle nebyly jeho oči. S tímto jediným pohledem věděla, že zemře. Ale nezazlívala mu to, překvapivě ne. Byla šťastná. Nevěděla proč, ale byla šťastná. Usmála se na něj a doufala, že tam někde, hluboko v jeho nitru si ten úsměv Femorian zapamatuje.
Dech jí vynechával… Jeden, druhý úder srdce… Budu s tebou. An Femori.

***

Zorena se smutně dívala na syna. Femorian zíral do svého talíře. Ale ještě nesnědl ani sousto.
"Zlatíčko…" začala, ale nějak nenacházela vhodná slova. Zhluboka si povzdechla. Nemohla nic dělat. Když před několika dny sdělila Dawryn zprávu o jejím otci, zbytek dne ji neviděla. Pak konečně našla Femoriana, jak ve spánku objímá Dawrynino mrtvé tělo.
Pohřbili jí nedaleko, ale vzpomínky po ní přetrvávaly skoro na každém kroku. Zorena si opět povzdychla. Další promarněný život pro lásku. Přejela si rukou po obličeji, div si nerozmazala černé líčení… Bude těžké nechat Dawryn změnit ve vzpomínky. Ještě jednou pohlédla na Femoriana. Mladík byl stále zahloubán ve svých myšlenkách, nepřítomen. Ale co jí překvapilo nejvíc, byl jeho jemný úsměv na utrápené tváři…

***

"Kerdeo," Femorian se od ženy odtáhl. Hlavně od jejích nenasytných prstů, které mu putovaly po těle. Kerdea se na něj trochu uraženě zadívala a zamračila se: "Co se stalo?"
"Nic," pokrčil Femorian rameny ledabyle. "Nic," opakoval, "uvidíme se ráno," řekl jen a zavřel za sebou dveře. Zamířil do svého pokoje. Tam si otevřel okno, přistrčil si k němu pohodlné křeslo a vzal do ruky starý svazek knihy. Usmál se pro sebe, v duchu zaslechl vzdálený hlas a pak se ho dotkl onen blažený pocit, když naposledy spatřil její úsměv.
"Budu s tebou. An Femori," zašeptal tiše, usadil se do křesla a nechal se zchladit večerním větrem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 23. března 2011 v 0:58 | Reagovat

Tohle je suprové, nečekala jsem, že se mi to bude až tak líbit. :-D
Celou dobu jsem se skvěle bavila a na konci mě to dojalo. Fascinuje mě, jak to máš celé nastudované.

Jinak jenom poznámka na okraj - kdyby se Femorianovi skutečně podařilo to, co tu popisuješ, tak by se asi pustil žilou hned na Darwyninou mrtvolou. Tohle by člověk jako je on, přes srdce přenést nedokázal. Je to vlastně to, čemu se celý život brání a kdyby se mu to povedlo, nemělo by už cenu sám se sebou nadále bojovat. ;-)

Jako alternativa je to ale úžasné, oba palce nahoru. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama