Únor 2011

The Cape (2011) - 1. série

28. února 2011 v 20:43 | Selenne L. Athi |  Viděno

Doufám, že se mohu s lehkou skromností prohlásit aspoň za malého geeka, který neujíždí jenom na fantasy, ale občas zabrousí i do řek komiksů, zejména jejich povětšinou bravurních adaptací (jo, Catwoman prostě vynechám :P)
Díky tomu se mi do hledáčku objevili 2 seriálové novinky tohoto roku, a sice The Cape a nově-nová-nejnovější verze Nikity.. Byl to těžký výběr, ale přece jen zvítězil pan Kapucka. Příběh je velmi jednoduchý a několikráte opakovaný - hlavní rodina Vince Faraday, je dobrák od kosti s rozkošnou rodinou (včetně syna, který mi připadá jako neskutečný parchant) a manželky, která si hraje na "spořádanou a dokonalou" ženušku. Zkrátka pohádka. Tedy do té doby, než se ve městě ujme vlády velký záporák, který si říká Chess (s naprosto dokonalou tváří Franklina z True Blood - říkala jsem, že tohle je takové moje guilty pleasure?) Jenže co osud nechtěl, do toho všeho se připlete záhadný blogař (tedy spíš blogařka), který si říká Orwell. Orwell chce odhalit všechny Chessovi pletichy a proto o nich informuje Vince. Díky tomu je Vince Faraday falešně nařčen, že to on je Chess a následně "zabit". Vince to ale zázrakem přežije a díky tomu se dostává do Cirkusu zločinu, který vede Max Mallini. Ten s Vincem uzavře "dohodu" a díky jeho výcviku s nemalým přispěním ostatních cirkusáků se z Vince stává The Cape, nejoblíbenější komiksový hrdina jeho syna. Cape poznává i pravou tvář Orwella (Summer Glau) a společně se snaží vymítit z města Chessovo zlo a odhalit jeho pravou tvář veřejnosti.
Ačkoliv měl seriál pořádně našlápnuto, nakonec to není naprosté zklamání, ale také žádný velký odvar, spíš pohodička na ukrácení čekání na opravdové pecky tohoto roku. Děj se nijak moc nikam nehýbe, spíše se zaměřuje na jednotlivé epizody, snaží se nás co nejlépe seznámit s hrdiny a s jejich silou i slabostí. To bych tvůrcům přidala do kladných políček oblíbenosti, na druhou stranu nepřišli s ničím novým a nepříjemné natahování děje taky diváky zrovna dvakrát nechytne. Můžeme jen doufat, že další poodhalení minulosti Orwell, která se stále skrývá pod rouškou tajemství (jedno z její minulosti bylo už od začátku seriálu bohužel dost jasné) bude natolik silné, že si udrží jakous takous pozornost. Doufejme. Jinak seriál sklouzává do podivné kýčovitosti a nestydatého kopírování od jiných komiksáků. Stále je to však pohodovka. A pokud si přestane hrát na "velký" seriál, nakonec to bude i skvělá pohodovka.
Moje hodnocení: 5,5 / 10

Hra o trůny (kniha druhá) - George R. R. Martin

22. února 2011 v 19:15 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Hra o trůny
Konečně se mi do rukou dostala druhá část první knihy epické fantasy ságy Píseň ohně a ledu, o které jsem již jednu recenzipsala. A vzhledem k tomu, že se blíží i fantasy seriál, který má v Americe startovat na HBO od 17. dubna, chtěla jsem mít celou knihu přečtenou ještě před tím. 

(obsahuje spoilery!)
Jakkoliv se zdála první část klidná, druhá část je něco naprosto jiného. Po králově smrti je Nedd Stark téměř ihned uvězněn a hrozí mu trest smrti, zatímco jeho rodina se stlmeluje a rozpadá zároveň. Ať už jde o Jona, který na severu u Zdi nalézá mrtvoly mužů Hlídky, kteří následně ožívají a nemilosrdně zabíjejí, či o Robba, který se musel ujmout otcova místa na Zimohradě a vytáhnout proti královně Cersei a její zrádcovské rodině armádu severu. I za mořem se děje dost věcí. Ačkoliv měl Viserys, bratr Daenarys pusu plnou řečí o tom, jak se stane králem, nakonec zemře dost děsivou a krutou smrtí. A Dany je od té chvíli na všechno sama, a ačkoliv si vede více než bravurně, i jí zanedlouho čeká období plné těžkých rozhodnutí a bolestných ztrát. Sedm království už nikdy nikdy nebudou, tak jako dřív.
Nehledě na to, jak dlouho fantasy literaturu a romány obecně čtu, tohle je snad první knížka, která se naprosto a s ničím nemaže a vraždí své hlavní i vedlejší hrdiny hlava nehlava. Což je dobře, protože se nám to tam trochu pročistí, každou postavu poznáváme čím dál víc důvěrněji, chápeme její chování a rozhodnutí. Autor dokáže příběh a vůbec celkově spád vystupňovat tak, že jsem se u noční bitvy otřásala děsem a na rukou mi naskákala husí kůže. Nemohu nic než jen tleskat, pokud si příběh povede takhle bravurně i v dalších pokračováních, nemám absolutně co vytknout!
Moje hodnocení: 10 / 10 

Spisovatelovo desatero aneb jak to vidí Selenne

13. února 2011 v 23:45 | Selenne L. Athi

Richard
K napsání tohoto článku mě inspirovala Temnářka a její Spisovatelovo desatero, protože jsem si říkala, že od ní zase něco drze odkoukám a přidám k tomu něco čistě svého. Doporučuji si přečíst i její rady pro spisovatele, stojí za to ;)

Neberte mé rady doslova a nechoďte pak s tím, že něco nefunguje, v něčem nemám pravdu atd. Tohle je moje spisovatelské desatero a proto nemusí být samozřejmostí, že musí platit i na vás. Každopádně budu ráda, pokud se se mnou podělíte i o vaše pisatelské postřehy a pomůcky, které vám pomáhají při psaní.
1) Co vlastně skutečně chci?
Člověk si řekne, že něco napíše. Jenže už to odhodlání není jen tak. Já si například nejdřív chci promyslet aspoň půlku příběhu, než se do něj vůbec pustím. Samozřejmě, během psaní se původní obrysy v mé hlavě všelijak mění, překreslují, gumují a ničí. Ale to je přece jenom dobře. Je vidět, že se člověk o svůj příběh snaží starat, snaží se v něm najít něco nového. Nikdo přece nechce číst ten samý příběh v každé knize, ne? Zkuste si nejdřív říci, co vlastně od příběhu chcete. Má to být souboj dobra se zlem? O souboji se sebou samým? Nebo jen lineární příběh s neobyčejnými postavami a jejich životy? Schválně sem píšu příběh, protože do toho zahrnuji jak povídku, tak román či třeba celou ságu. A pak následuje krok druhý.

Game of Thrones
2) Nějaká reálnost v tom přece musí být
Když už se slavnostně chopíte pera/klávesnice a začnete na papír smolit/datlovat do Wordu svůj příběh, musíte si uvědomit jeho kulisy. Je to fantasy svět? Svět budoucnosti? Minulosti? Nebo vše smíchané dohromady? Pokud vycházíte z čistého reálna, pokuste se najít co nejvíce zdrojů a pramenů, nebo si aspoň přečtěte jeden přiblbý článek z Wikipedie, aby vás hnidopišný čtenář nenachytal při nějakém tom ošklivém kiksu. Jedna taková chyba může mnoho čtenářů naprosto odradit a znechutit celý zbytek vašeho příběhu, ať je jakkoliv dobrý. Pokud už tvoříte svět sám o sobě, musí mít aspoň nějaké reálné základy. A pokud nemá, zkuste se je vysvětlit tak, aby čtenář opět neprohlásil v půlce textu, že je to děsná volovina.


Doctor Who
3) Postavy - rytíři, děvky, králové a princezničky
Ano, i těm se musíte pořádně věnovat. Koneckonců, jsou to vaše děti. Plody vašich srdcí a hlavy. Jen vy určíte, jak vypadají, jak chodí, jak mluví... Prostě si celkově zahrajete na Boha. A jak už praví jeden šikovný citát - "Jsou dvě osoby, které mohou určit, kdo zemře a kdo se narodí - Bůh a spisovatel". Společně s tím ale získáváte velice silnou odpovědnost za to, jak si své postavy "vychováte". Měli by mít aspoň trochu nějaké základy v reálné psychologii lidí (nebo zvířat, pokud to je třeba humanoid). A pokud to nemají, opět je na vás, abyste to nechápavému a nevzdělanému čtenáři vysvětlili. Je to jako v první třídě školy - musíte děti nejdřív naučit číst, aby rozumněli těm celém textu. A proto, jakoukoliv postavu stvoříte, zplodíte, vyfasujete, zkrátka ji dáte na trh do příběhu, nesmí se chovat nereálně. Nemůže dělat velké skoky ve svých rozhodnutí, jednat příliš ukvapeně a "heroicky". To bude další věc, která vašeho potencionálního čtenáře odradí.

Richard and Kahlan
4) Jazykové prostředky - piš čistě a pokud možno, i česky
Ano, samozřejmě, každý tesař se jednou utne. Ale pokud možno, ať to není na celé povídce. Pár hrubek je v textu o rozměru 30 stran omluvitelné, ale v rozmezí jedné až dvou stránek už tolik ne. Proto se snažte používat svůj rodný jazyk, jazykové prostředky, internet, cokoliv, abyste psali pokud možno bez hrubek a překlepů. Možností, jak si tuhle věc kontrolovat je mnoho, ať už jde o školní gramatický sešit, beta-reading či obyčejná pravidla českého pravopisu. A co se týká cizích jmen a názvů - nedělejte fonetický přepis do češtiny, z toho jen bolí oči. Jak vám asi zní, když někdo napíše např. Džejk Saly místo Jake Sully? Pokud jste aspoň trochu znalý angličtiny, je mnohem lepší psát cizí jména v jazyce, odkud pocházejí, než je čenglišovat.

Weeping Angel
5) Blok nebo blog? Aneb naprostý zlom v životě spisovatele
Ano, je to, jako kdyby vám najednou umřela sama od sebe oblíbená postava či vám naprosto bouchl počítač. Dobře, to jsem možná přehnala. Každopádně myslím, že si tím prošel snad každý. Píšete jako o život, jste nadšení, zbývají jen stránky do konce, téměř věty... A pak se to stane. Ruka ustane psát/datlovat a vy zíráte dobrou půl hodinu do bílé obrazovky počítače a nevíte, jak dál. Stává se to dnes, stávalo se to předtím a bude se to nejspíš stávat pořád. Říká se tomu spisovatelský blok a každý si jím jistě prošel, pokud už píše déle. Nováčkům v "oboru" bych doporučila jediné: vstaňte od počítače, pusťte si film, jděte se projít, zkrátka dělejte něco, při čem si dokonale vyčistíte hlavu, aniž byste museli s hysterií myslet na to, že jste dneska napsali míň stránek než obvykle. Pokud si znovu sednete k práci a stále se nic neděje, dělejte jiné činnosti tak dlouho, dokud se vám nápady opět nedostanou ve správném chodu do hlavy a vy budete moci směle opět datlovat/psát.

Pride and Prejudice
6) Konec? Ne, teprve začátek.
Tak a je to. Jste u konce. Poslední věta, hezké a velké KONEC a je to za vámi. Vaše dílko je hotové. Omyl, přátelé! Tímto teprve začíná. Ale nejdříve si musíte zasloužit minimálně týden odpočinku, aniž byste si jedinkrát otevřeli příběh ve Wordu nebo v notesu. Zkrátka a dobře, vyhýbejte se mu velkým obloukem a dělejte něco jiného. Pak přichází korektura, čili opravování a seškrtávání hrubek a pravopisných chyb (viz. pravidlo č. 4) Pokud tohle opravování děláte neradi, zkuste najít někoho, kdo si to ochotně přečte, ale rozumně vám vyčiní chyby (aspoň ty pravopisné).

Aliena
7) Korektura, beta-reading, kecy a nadávky
Jistě, jakmile jste skončili, musíte přece své veledíle dát světu. Ale to je přesně chyba všech nováčků. Nejdřív byste měli opravit veškeré hrubky, chybičky a nelogičnost v příběhu (viz. pravidla 2.,4. a 6.). Pak teprve se o něčem budem bavit. Je dobré mít někoho (neměl by to být příslušník rodiny ani nejlepší kamarád), kdo by vám vytkl chyby. Protože, světe div se, chybami se člověk učí a pokud jsou mu správně vysvětleny, podruhé už je neudělá. Proto text předejte někomu, kdo to aspoň trochu nezávazně okomentuje (i pečlivý čtenáři z blogů mohou být velice trefní, vstřícní a nijak útoční). A rozhodně neberte kritiku nijak špatně, berte to jako pravý opak. Můžete se ještě zlepšovat, stoupat na vrchol... A navíc, je vidět, že se čtenář o vaše dílo opravdu zajímá. To berte aspoň jako pozitivum a nečastujte chudáka čtenáře drsnými nadávkami. On to myslí dobře.

Kahlan upírkou
8) fanfiction a ničení vlastního díla
Mezi těmito věcmi je i psaní fanfiction. Nikdo ti nevydá něco, co už někdo dávno napsal. proto hoď za hlavu Harryho Pottera, Pána Prstenů, Eragona... Cokoliv, byť i s originálním nápadem, ale propůjčenými postavami či světem. Ne, tohle zásadně vyšrtneme ze svého seznamu spisovatele.
Další věci je naprostý podkop správně chodícího vlastního ega, čili ihned v předmluvě napsat, jaká je to vlastně pitomost, co jste napsali. To čtenáře naprosto odradí. Dejte mu šanci, ať si udělá sám názor a nevnucujte mu ty svoje. A propo - proč jste to vlastně psali, když si myslíte, že je to kravina?

Doctor Who
9) Zdravé sebevědomí, vlastní úsudek a to všechno
Jsme už skoro u konce s mým desaterem. Tohle pravidlo je hlavně pro ty, kteří si nevěří, nebo naopak si věří příliš. Když vám deset čtenářů napíše, že se to vaše dílko nedá číst, nezačněte je prosím bombardovat nadávkami a přednáškami o tom, že nepoznají druhého Tolkiena. (viz. pravidlo č. 7) Ačkoliv je fajn, že se to líbí všem vašim kamarádkům/ám, nemusí znamenat, že se to musí líbit všem. A navíc, vemte prosím v potaz, že kamarád/ka vám málokdy řekne do očí, že je to prostě naprosto o ničem, bez děje a reálných postav. Proto se zkuste zamyslet nad komentáři, recenzemi atd. Ne každý musí mít talent na psaní a pokud ho někdo má, může ho naprosto zabít třeba popisem krajiny, který mu příliš nejde. Zato může být vynikajícím tvůrcem dialogů, kterých má poskromnu. Najděte to nejlepší, co je na vaší práci a zkuste z toho co nejvíc vytřískat. Co taky dělat jiného, ne?

Richard//Kahlan
10) vaše hlava, vaše sny, váš život
Co můžu napsat na závěr? Pište srdcem, snažte se vyvarovat chyb, přemýšlejte nad realitou a žijte se svým příběhem. Hodně štěstí, rozvahy a dobrodružství.


Burlesque (2010)

13. února 2011 v 12:26 | Selenne L. Athi |  Viděno
Burlesque
Když mladá a talentovaná Ali ve své rodné Iowě zjišťuje, že jí už nemá co nabídnout, rozhodne se odjet do Los Angeles a splnit si své sny. Když dorazí, začne si hledat práci, až narazí na večerní Varieté, které jí naprosto okouzlí. Snaží se zjistit, jak se dostat na podium jako tanečnice a tím se seznámí s barmanem Jackem. Jack jí pošle za majitelkou Tess, ta ji však ihned odmítne. Ali se proto aspoň chopí práce servírky, aby mohla být svému snu aspoň takhle blíž. Poté, co jí vykradou byt, se nastěhuje k Jackovi a stanou se z nich přátelé. 
Když se Ali konečně poštěstí na konkurzu a začne být tanečnicí, svět se jí obrátí naruby. Ačkoliv Tessinu Varieté hrozí exekuce a prodej, díky Ali a jejímu nádhernému hlasu a skvělým číslům je den co den ve Varieté narváno.  To ovšem nebrání prodejci Markusovi snažit se získat jak klub, tak Ali. A také nesmíme zapomenout na Jacka, který, ačkoliv je zasnoubený, zjišťuje, že se do upovídané Ali zamiloval. Připravte se, show začíná. 
Burlesque není sice nic nového, ať už jednoduchým příběhem, tak jeho docela šikovným koncem. Na druhou stranu, je to velice příjemnou výjimkou potvrzující pravidlo. Ačkoliv je to herecký debut Christiny Aguilery, zhostila se své role více než obstojně, Cher je prostě svá, nemluvě o mistrovi vedlejších rolí, Stanleym Tuccim. I Cam Gigandet ukázal, že není jen hezkou ozdobou (což bezpochyby je) a to nemyslím nijak špatně.
Film je prostě výjimečný jak silným hlasem Christiny, tak vrácení legendární Cher na filmová plátna, atmosférou 30. let a obyčejným příběhem, který vás neurazí a určitě zpříjemný obyčejné nudné večery.
 Moje hodnocení: 7 / 10



Like Minds (2006)

12. února 2011 v 22:56 | Selenne L. Athi |  Viděno
Like MindsAlex je úspěšný a nadprůměrně inteligetní student milující historii v internátní škole pro dospívající chlapce, kterou vede jeho poněkud upjatý a přísný otec, který chce po Alexovi za každou cenu dobré chování a skvělé výsledky. A i když se Alex obvykle poflakuje a blbne se svými kamarády, těchto úspěchů skutečně dosahuje. Ale jeho život se naprosto změní, když se na škole objeví nový chlapec jménem Nigel, který má být Alexovým spolubydlícím.
Alex nemá ze svého nobého spolužáka dobrý pocit, ať už pro jeho mlčenlivost, patetičnost nebo pro zálibu v mrtvolách a pitvání. Když chce Alex uštědřit Nigelovi lekci, dopadne to samozřejmě špatně. Zemře jeden z jeho nejlepších kamarádů. Od té doby se Alex Nigelovi sice vyhábá, přesto začíná cítit, že si jeho myšlenky, touhy a vlastně celou jeho mysl někdo podmaňuje. A pak dojde k další vraždě...
Like Minds je prostě zvláštní záležitost sama o sobě, nehledě na to, jaké jsou výkony herců, pochmurné atmosféry a hudby zdařilé. Nad koncem musíte chvíli přemýšlet a i tak podle mě nenajdete druhý takový psycho-drama film, který vyovlává tak rozporuplné emoce. Ano, něco se mi na něm trochu nezdálo, ale přitom to bylo naprosto ďábelské. Mě se to prostě líbilo.
Moje hodnocení: 7 / 10


Zeměmoří: Tehanu (Ursula K. Le Guinová)

7. února 2011 v 20:29 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Tehanu
Poslední kniha Zeměmoří. 
Od Atuánských hrobek uplynulo mnoho let.  Tenar se stala manželkou, matkou a ženou v domácnosti, která se smířila se svým vcelku spokojeným a klidným životem, i když častokrát přemýšlí o minulosti. Děti, které měla se svým zesnulým manželem, jsou již odrostlé a Tenar vychovává pouze děvčátko Theru, kterou její vlastní rodiče nechali znásilnit, zmrzačili jí a málem i zabili. A ačkoliv se Tenar snaží dívku vychovávat a vštěpovat ji skutečnou mateřskou lásku, stále mezi sebou a Therou cítí propast, přes kterou se nemůže přenést. 
To se však změní, když její starý přítel a učitel Ogion zemře a zakrátko poté přiletí na černém drakovi Kalessinovi zraněný Gedd, který na svých cestách pozbyl všechnu svou moc. Tenar se svého přítele ujímá a trpělivě snáší Geddovo zlomené chování. Společně s ním přijdou do Tenařina domu problémy...
Tehanu je nenapadným, přesto velice silným příběhem o posledním dobrodružství Gedda a Tenar. Je to příběh plný odpuštění, lásky a ochrany, obzvlášť té mateřské, která  postavě Tenar dává zcela nový rozměr a pouze dokazuje, jak se postava může dokonale psychologicky vyvinout. Autorka zakončila příběh skutečně bravurně a já s úsměvem a zároveň se smutkem na srdci odložila Tehanu jako vrcholnou kapitolu mých oblíbených hrdinů. Poslední kniha Zeměmoří je jasným důkazem, že příběh může být silný a emotivní bez toho, aby tekly hektolitry krve či se podnikaly hrdinské výpravy do neznáma.
Moje hodnocení: 9 / 10 

Tina Salo: Smrt u Archanděla (Petra Neomillnerová)

7. února 2011 v 20:12 | Selenne L. Athi |  Přečteno
Smrt u Archanděla
V parném vedru matičky Prahy se Tině příliš nedaří. Ať už jde o vraždy nedaleko v jejího domova, o hádky s Kayem, o nudu, o stesku po pořádné práci nebo o jejího otce, který se příliš nápadně začal kolem ochomítat a hrát si na šťastnou rodinku. A to Tina ještě neví, jaký dopad na ní bude mít otcův nově vytyčený cíl a vůbec, na celou upíří Prahu. Skutečně, tohle léto bude opravdu horké.
Kromě toho, že autorka opět rozehrává neotřelý výlet do pražských ulic se svou upíří neotřelostí, celkově příběh od začátku až do určitého bodu zamrzne na podivné nule a stane se strnule statický. To by ani tolik nevadilo, kdyby se postavy, a obzvlášť Tina, nezačaly chovat více než podivně. Ať už jde o Tinina otce Dyreho, který se neustále záhadně objevuje a zase mizí, přičemž chce svou dceru na svou stranu a neváhá k tomu používat ošklivé prostředky (tentokrát míň krve a překvapivě blábolení o ničem). Nebo o samotnou upíří hrdinku, která se na pár kapitol naprosto vymyká své přirozenosti a vůbec, celé své roli a čtenář nad ní jen kroutí hlavou.
Na druhou stranu, nemůžu autorce pouze křivdit. V Archandělovi je mnoho nápaditých a neotřelých nápadů, obzvlášť sen o upířím grálu, který byl nakousnutý už v předchozím díle, či o zajímavé zpěstřující výlety do zahraničí, obzvlášť do sousedního Německa, rodným domovem Kaye, který přese všechno zůstává stále svůj a stále k sežrání. 
Sečteno a podtrženo - přijde mi, že kvalita oproti předchozím dílům klesla, na druhou stranu jsem ještě nečetla Vlci Sudet, které ihned navazují a vyšli společně s Archandělem zároveň.  U nich to třeba bude trochu lepší. Každopádně doufám, že autorka už nebude mít tolik "statických" kapitol a přidá nějaké to dění, které jsme u Tiny Salo zvyklí.
Moje hodnocení: 6 / 10